České vinařství žije – Vičické vinařství Mikulášek

0
100

Rozhovor s Jakubem Mikuláškem

Výroba vín má u nás mnohaset letou tradici, kterou nadšenci rozvíjejí nejen na tradičních místech a v tradičních vinařstvích. Vznikají i nová, v nichž se snaží prokázat, že kvalitní vína lze produkovat nejen na Moravě. Zářným příkladem může být i jen pár let staré vinařství ve Vičicích. S jedním z jeho zakladatelů, Jakubem Mikuláškem, jsem si popovídal nejen o pěstování a výrobě vín.

Jindřich: Ahoj Kubo, zaprvé gratuluju k tvé nedávné svatbě.

Kuba: Děkuju

Jindřich: Tvůj život zpočátku vůbec nenapovídal, že se budeš věnovat vinicím. Je to tak?

Kuba: Když jsem vyšel ze školy, rozvážel jsem pizzu, pak jsem nastoupil do baru a pracoval s bráchou tam pracoval pět let… během té doby se na nás nabalila obrovská spousta lidí, který nás znaj… brácha tam dělal osm let. Pak jsem z toho vypadl, protože to pití tam nezvládal žaludek. Utekl jsem na Zéland. Změnit se a nadechnout se něčeho novýho. Byl jsem tam půl roku, a když jsem se vrátil, hned zase odjel do Anglie.

Pak jsem se vrátil a začal rozvážet autodíly, což nebylo vůbec dobrý, vůbec mě to nebavilo a pak mi z ničeho nic zavolal kámoš s tím, že se dodělává KV Aréna a že se budou stěhovat tam. On dělal v regionální televizi. No a ten mi u nich dohodil flek. Začal jsem tam dělat jako zpravodajskej kameraman. To bylo super. Po nějakym čase jsem cítil, že už se nedokážu vlastními silami posunout dál, tak jsem se rozhodl, že půjdu na filmovou školu do Písku. Musel jsem si ale nejdříve dodělat maturitu k výučnímu listu automechanika. No a během roku na týhle škole, roku a půl, nám táta zavolal a povídá: „Kluci, koupil jsem u Nechranic sad. Je tam tisíc třešnovejch stromů. Pojďte se na to podívat.“

Takže mi se jeli podívat, vylezli na ten kopec, kde dneska stojí naše nejmladší vinice s odrůdou Solaris. Otočili jsme se, a co jsme viděli… Nechranice, vršky Doupovských hor, vidíš skoro až do středních Čech, prostě bomba (to bylo to, co jsi viděl i ty, když jsme byli nahoře). No a tatík tam stojí a říká: „Tak co s tím budeme dělat, chlapci?“ 🙂

Tak co jsme mohli dělat… Řekli jsme mu, že asi začneme hospodařit. My s tou myšlenkou totiž s bráchou koketovali dva nebo tři roky, že by bylo dobrý ten městskej život ukončit a přesunout se někam, kde se dá pěstovat zelenina, mít nějaký větší pozemek, ne žít v paneláku.

Jindřich: To ale většinou lidi řeší tak, že si pořídí zahrádku…

Kuba:  No ale já měl v hlavě větší plán. Změnit svůj živo a trošku pomáhat planetě. Na to nestačí mít zahrádku. Sice je to hezký, ale je to málo. To, co se nám stalo, bylo asi to nejlepší, co se nám stát mohlo. Tohle už je větší jak my. My teď měníme historii vinařství v tomhle kraji. Zapisuješ do dějin českýho vinařství nesmazatelnou stopu.

Jindřich: Proč jste se rozhodli pro vinice, když tam předtím byly ovocné sady?

Kuba: Zavolali jsme zástupce společnosti prodávající traktory. No a tenhle borec z Moravy, když vyšel nahoru, kde byly sloupky staré zarostlé vinice, povídá: „Chlapci, já nechci nic říkat, ale já to vidím takto – toto je viniční trať a já bych toto všechno vyklučil a nasázel tu víno.“

S tímhle odjel. To bylo na podzim 2011. A v březnu 2012 Pozemkový úřad prodával jakýsi pozemek tady kousek od Vičic. A u toho bylo napsáno „Viniční trať a sad“. Tak jsme se tam jeli podívat a zjistili jsme, že tam je obrovská vinice stará třicet let, úplně zarostlá.

Jako amatéři jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale kolega vinař a soused Karel Němeček nám řekl, jak to máme prostříhat. My zavolali kamarády z Varů, kterejch přijelo asi deset, to bylo neuvěřitelný, každej dostal nůžky a šli jsme podle jeho rad řezat.

Během tý doby jsme našli pána, Milana Sedláčka, z Valtic, kterej byl v tý době místostarosta Valtic a je to poradce přes víno. Tomu jsme zavolali, že máme vinice, že bychom chtěli vytvořit víno a že o tom nic nevíme a potřebovali bychom poradit. A on na to že super, že přijede.

Do týdne přijel…

Jindřich: Jen tak?

Kuba: Jo. Řekl nám, že přijede za týden a koukne se na to. Přijel začátkem dubna, prošli jsme se po těch našich svazích a on říká „Chlapci, toto je neuvěřitelné, co tady v Čechách máte. Takové malé zlato. Co budete potřebovat, klidně se obraťte na mě. Před týdnem jsem ukončil spolupráci ve Valticích.“ On totiž rozšiřoval Valtické podzemí a taky pracoval ve vinařské škole, kam si ho zavolali, protože ta škola byla totálně vytunelovaná. Prázdnej sklep, neměli vinici…

Jindřich: Počkej, vinařská škola bez vinice?

Kuba: Ano. To bylo komplet vytunelovaný. Díky jeho působení se nakoupily vinice, pozemky, osázely vinice, udělal moderní sklep… Dneska ta vinařská škola vytváří vína, který mají špičkovou kvalitu.

U nás už má de facto hotovo. Prošli jsme nějakou školou a je to už jen na nás a na zkušenostech, který budeme získávat. On byl nadšenej z toho našeho pokroku, kterej sám ani nepředpokládal…

Jindřich: No, ten vidím i já…

Kuba: Díky.

Jindřich: Vysvětli mi, prosím tě, co znamená výraz viniční trať? Já tenhle výraz slýchám ve spojení s vínem hodně často, ale představu o jeho významu mám jen povrchní…

Kuba: Jsem rád, že se ptáš, protože to je důležitý. Když se podíváš na katastr pozemků, tak tam jsou typy pozemků jako orná půda, ovocný sad, stavební parcela a tak a víno můžeš v Český republice pěstovat jen v případě, že máš viniční trať a na tu viniční trať ještě navíc viniční právo. V tu chvíli můžeš vysadit, sklidit, vyrobit, prodat. Jinak to nejde a můžeš si dělat maximálně sám pro sebe. A těch viničních tratí je určitý množství, který je omezený a už nejde zakládat nový.

Jindřich: Z jakýho důvodu?

Kuba: To je Evropská unie, která vymyslela kvóty na víno. Aby Češi nedělali moc dobrý víno asi. Nicméně viničních tratí lež ladem asi tisíc hektarů, což je poměrně dost. Momentálně jsou na nich pole nebo farmy, nebo se to dokonce dneska zastavuje. Třeba v Mělníku to strašně ubývá. Ty vinaři tam jsou z toho nešťastný. Na těch nejkrásnějších lokalitách se začalo stavět. A to je pro český vinařství cesta do pekel.

Jindřich: Teď otázka z trochu z jiného soudku – pozoruješ nějaký rozdíl mezi životem ve větším městě a na vesnici? Ty jsi žil ve Varech a vesnice, kde jsi teď, má tak deset patnáct domů… V čem je to lepší a v čem horší?

Kuba: Deset no… Rozdíl mezi městem a Vičicema… Tak první asi je, že je tady všude tráva a ne beton, nejsou tady všude baráky, takže máš větší rozhled. Vidíš prostě líp, než v tom městě. Nejseš tak sklíčenej. To je opravdu dobrej pocit. A když vylezeš nahoru na vinice, máš ten rozhled ještě větší a to už si pak připadáš trochu jako Bůh. Mám rozhled všude.

A v čem je to horší… To město… Ty jo… v čem je lepší město. Teď jsi mi teda dal otázku.

Jindřich: No jo, je mi to jasný. Sám víš, že já se před pár lety odstěhoval z našeho největšího města a teď bydlím v mnohem menším s lesy a loukami všude kolem… a je to právě takovej oříšek, co mi leží v hlavě. Taky nenacházím jednoznačnou odpověď na to, v čem byla Praha lepší. Jako asi jediná věc je spousta pracovních příležitostí ve velkoměstě a taky spousta lidí na práci.

Kuba: To je pravda. Kdybychom třeba měli vinařství u Varů, byl by to oproti vinici ve vesnici s deseti domy obrovský rozdíl. Tady prostě lidi na práci jen tak neseženeš.

Jindřich:  Na vinici to ale stejně není o celoroční práci, ne? Jsou to spíš takový vlny…

Kuba: Přesně tak. Jak to začne růst, tak potřebuješ mít květen, červen a červenec pokrytej lidma. V srpnu už ti stačí jeden borec, kterej sem tam ustřihne tažení a je to v pohodě. Když se ten začátek nezvládne, je to pak náročný. To se nám děje právě teď. Místo toho, abych měl už hotovo, plazím se tam ke každýmu keři…

Jindřich: Aspoň si s nima můžeš pokecat, ne? 🙂

Kuba: Jo, to vždycky říká Sedláček – „Přijdeme na vinici, ony tam holky stojí nastoupený a čekaj na tebe…“

Jindřich: Když takhle pořád děláte s bráchou, byla nějaká ponorka?

Kuba: Možná že nějaká ponorka začínala být. Je to možný. Ale to se v určitou chvíli vyrušilo a ani to nenastalo. My vlastně byli celou dobu spolu a učili se stejnou věc. Jak výrobu vína, tak vinohrad. Asi po třech letech se ukázalo, že mě vyhovujou a baví věci okolo strojů a vinohradnictví, kdežto bratra to táhne k výrobě vína jako takové, to znamená ke sklepnímu hospodářství.

A taky nesmim zapomenout na tátu. Ten nás drží finančně a je vlastně mozkem firmy, protože on přemýšlí fakt nad vším – zná zákony, ví jak se bavit s úředníky a tohle všechno. A na to my nemáme čas. Je to prostě rodinná firma a každý má svou roli.

Jindřich: My se před pár dny bavili o možnostech dotací… Ty je nějak využíváš? Má to vůbec smysl?

Kuba: Dotační programy jsou tady, aby nám pomáhaly, ale je to takový ošemetný. (pozn. autora: následuje několikavteřinové ticho zakončené  povzdechem) Jak bych to řekl… Když si žádáš o něco a nejsou to desetimiliony, tak se ti to ani moc nevyplatí. Máš spoustu starostí… Ten systém je tak složitej, že… Je toho zbytečně moc, a když ti potvrdí, že ti ty peníze dají, vymýšlejí ještě další pravidla a ve finále ti řeknou, že jsi pravidla splnil, ale ještě si musíš dát cedulku na dveře.

Jindřich: A když jí tam nedáš, tak nic nedostaneš…

Kuba: Tak… nedaj ti ani korunu. To je poslední podmínka – cedulka, aby všichni viděli, že ti někdo dal peníze. A tu cedulku samozřejmě na vlastní náklady. 🙂

Jindřich: Jak se dívají na české vinaře ti moravští?

Kuba: Řekl bych, že dokud se nenapijou vína, který jsme tady vytvořili, tak jsou skeptický. Sice říkaj, že je to možný, ale že se naše vína nemůžou rovnat jejich vínům. Což já si nemyslím. Čert ví no.

Jindřich: Já spíš myslel, jak se vinaři z Moravy dívají na vinaře z Čech?

Kuba: Jako na blázny. Oni tě budou podporovat, ale řeknou ti, že by do toho nešli. Oni nás všechny podporujou, my pro ně nejsme moravská konkurence. Tam si zase mezi sebou moc nepovídaj. Jako zakládají nějaký spolky, ale asi tam mezi nima nějaká rivalita je a zas tolik si nepomůžou.

Jindřich: A co se týká zpracování vína, to jste informace taky čerpali od toho pana Sedláčka?

Kuba: Jo, taky. A je dobře, že jsme to čerpali od něj. Protože když přijel, řekli jsme mu, že nechceme jít cestou mainstreamu, chemie a tak. My chtěli vytvářet vína, který budou opravdu přírodní, který budou odrážet to, co se v tom hroznu opravdu stalo. A ne, že tu šťávu z hroznu přeměníš různýma preparátama a podobně.

Jindřich: O tom jsme se jednou bavili, že víno můžeš vyrobit spoustou cest a ne vždy jsou to cesty úplně optimální…

Kuba: Ty vína jsou potom jako by znásilněný. Hodně se filtrujou a filtrace bere část aroma i barvy, a potom to trvá třeba čtrnáct dní, než se to dá do nějaký podoby zpátky. Ono je to tak, že když protéká mošt čerpadlem, to čerpadlo ho „rozbublinkuje“. Pak dojde do tanku a všechno je v něm rozházený a pak to trvá, než se zase poskládá dohromady. Vůně i chutě. Po filtraci je to prostě rozbitý víno. Kdežto ty vína, při jejichž výrobě se nepoužívají čerpadla a jsou vyráběný v sudech, si zachovávají všechno, co v těch hroznech bylo. Nejsou ničim narušený. Navíc se do toho dá přidat spousta chemikálií, který ti naženou aroma, barvu a tak. Ale to je zbytečný. Pan Sedláček nás to naučil bez nich. A když lidi pijou ty vína, tak si myslí, že jsou nějak nahoněný umělejma kvasinkama, nějakou výživou pro ty kvasinky, umělým aroma, a když jim řekneš, že to je spontánně kvašený víno bez přidání čehokoli, jenom síry, tak jim spadne huba a říkaj: „A to se nebojíte, že se vám to rozjede?“ Já nevim, čeho bych se měl bát, když se to takhle vyrábělo po staletí. Takže proč bych ho měl nějak znásilňovat a něco do něj přidávat.

Jindřich: Máš čas taky na něco jinýho, než na vinařství?

Kuba: Ne. 🙂

Jindřich: Poslední věc – nějaký vzkaz pro čtenáře ROOTS?

Kuba: Já bych řekl asi tohle – když v hlavě cítíš čas na změnu tak jí musíš jít provést, udělat to, jít za tim. Nemůžeš si jen tak sedět a říkat si, že ta změna by byla potřeba. Říkáš si to rok, dva, tři, čtyři… a ono se pořád nic neděje. Když máš myšlenku v hlavě, tak se seber a jdi to udělat.

A taky zmíním to, že tu révu strašně miluju a rád o ní povídám. Kdokoli se k nám může přijet podívat, poslechnout si povídání o víně a ochutnat. Všechny srdečně zvu 🙂