Do liberecké zoo přicestovali koně Převalského

Na konci srpna dorazil do liberecké zoologické zahrady dlouho očekávaný a plánovaný transport z německé zoo v Norimberku.

0
87
Zdroj: pixabay.com

Na konci srpna dorazil do liberecké zoologické zahrady dlouho očekávaný a plánovaný transport z německé zoo v Norimberku. Právě z této zahrady přijela po necelých sedmi hodinách cesty pod Ještěd trojice koňů Převalských. Jedná se o tři klisny, které se stanou základem pro rozmnožení a posílení světového genofondu těchto vzácných asijských lichokopytníků. Během následujících několika měsíců však klisny čeká pouze aklimatizace a stabilizace v jejich novém domově.

Návštěvníci naleznou koně v upraveném výběhu v horní části zoo, který vznikl sloučením tří expozic. Jednu z nich donedávna obýval pár pižmoňů grónských. „Chov pižmoňů grónských u nás probíhal nepřetržitě 28 let. Za tuto dlouho dobu se nám však podařily pouze dva odchovy, a proto jsme se rozhodli chovný pár uvolnit a obohatit jím stádo v dalších zoologických zahradách. Samec Lovis našel svůj nový domov v Olomouci a samice Beritt byla transportována do Zoo Chomutov“, vysvětluje Luboš Melichar, hlavní zoolog liberecké zoo.

Jedním z důvodů, proč se nejstarší zoo v Čechách rozhodla pro chov koňů Převalských, jsou klimatické podmínky a chovatelská nenáročnost jejich chovu v našem mírném pásmu. Rekonstrukce výběhu tedy nevyžaduje stavbu klimatizovaného pavilonu, jako je to u jiných druhů zvířat žijících v tropech.

„Jsme si vědomi, že ukončením chovu pižmoňů jsme ztratili jeden z velmi populárních zvířecích druhů, ale pevně věříme, že koně Převalského budou minimálně stejně atraktivní a přilákají do zoo nové návštěvníky. Kůň Převalského je přesně tím druhem, který by bez zoologických zahrad nepřežil. Souhrou řady faktorů, jako byla konkurence s hospodářskými zvířaty, lov a klimatické změny, v přírodě na konci 60. let 20. století vyhynul. Od roku 1969 přežíval tento druh právě pouze v chovech v zoologických zahradách“, dodává ředitel zoo, David Nejedlo.

Informace o druhu:

V tiskové zprávě liberecké zoo se dočteme, že kůň Převalského byl pro veřejnost objeven v roce 1879 plukovníkem a kartografem ruské armády Nikolajem M. Przewalským, který od kirgizských lovců získal kůži a lebku divokého koně. Ostatky zvířete po návratu do Ruska předal přírodovědci I. S. Poljakovovi, který nález v roce 1881 vědecky popsal jako nový druh a pojmenoval po objeviteli. Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Díky dlouholeté mezinárodní spolupráci zoologických zahrada se podařilo poslední druh divokého koně zachránit a dokonce vrátit zpět do přírody.

Světová populace koně Převalského čítá na 2010 kusů a pochází z pouhých 13 původních jedinců. Přes 500 koní již žije volně v přírodních podmínkách v chráněných územích Mongolska a Číny. Dalších 250 jedinců obývá stepní oblasti ve střední Evropě (pusta Hortobágy v Maďarsku, na Ukrajině stepní rezervaci Askania Nova nebo vysídlenou oblast poblíž Černobylu).

Kůň Převalského je jediný divoce žijící druh koně, který se vyskytuje ve stepích a polopouštích Mongolska a Číny. I když byl v minulosti v přírodě vyhuben, díky zoologickým zahradám se ho podařilo zachránit a opět navrátit zpět do jeho domoviny.

Tento druh koně je sesterský ke koni domácímu (odděleni před 150000-250000 lety), ale liší se zavalitější postavou a kratšími končetinami. Pro koně Převalského je dále typická mohutná klabonosá hlava s bílým okolím kolem nozder, vztyčená hříva, tmavý pruh na hřbetě až ke kořeni ocasu, krátké žíně po stranách kořene ocasu a náznak příčného pruhování na končetinách.

V přírodě vytváří menší stáda, obvykle o 5-15 jedincích. V případě putování za potravou se však mohou koně shlukovat do početnějších skupin. Stádo tvoří jeden samec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty. Jedna vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda. Samice rodí po téměř roční březosti jediné mládě. Mladé klisny zůstávají ve svém rodném stádě po celý život, pokud nejsou odlákány cizím samcem. Oproti tomu mladí samečci opouští stádo ve věku dvou let a sdružují se v bakalářských skupinách tvořených stejně starými hřebci. Ti pohlavně dospívají ve věku pěti let, poté se snaží odlákat samice z harémů nebo v harémech převzít nadvládu.