Lidové zvyky a obyčeje na měsíc březen

0
129

 

Pro všechny, kdo mají potřebu žít více v souladu s přírodou, jsou zde aktivity, které prováděli naši předkové před vynálezem elektřiny a mohou se jimi inspirovat. V březnu se například vítalo jaro a vynášela smrtka Morana – to jsem si vyzkoušela, obohacující (viz foto).  

 

Keltové

O Keltech se toho ví málo, protože se nedochovalo mnoho písemností. Z různých zápisků a kronik však víme, že v březnu u Keltů probíhaly oslavy nového života, jara a plodnosti – v období jarní rovnodennosti (21. března). Už tenkrát bylo hlavním obětním darem vejce, jakožto symbol nového života. Dále také rašící větvičky, které si lidé nosili do domů, zapichovali je na okraje svých políček, nebo je svazovali ozdobnými pentlemi a vyráběli z nich kruhové útvary, které měly pravděpodobně připodobňovat sluneční kotouč s cílem naklonit si Slunce (nebo slunečního boha).

Pro oslavu Slunce se také pekly bochánky s křížovým zářezem, podobné dnešním mazancům. Věřilo se, že pokud každý z rodiny sní jeho kousek, zůstane celý rok zdravý. Část se také vždy obětovala – například zvířectvu, poli, či prameni.

Slované

Slované zas v čase jarní rovnodennosti uctívali místní podoby boha plodnosti Jarovíta a jeho úspěšný boj se zloduchy znázorňujícími zimu. Jarovítovým atributem je zlatý štít, podobenství slunečního kotouče.

Dalším rituálem, dochovaným do dnešní doby, bylo Vynášení smrtky či Morany, jakožto představitelky končící zimy. Figurínu lidé většinou oblékali do černých a bílých ženských šatů a ověšovali náhrdelníky z vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit (obojí symboly smrti). Průvod nesl Moranu za vesnici, kde ji, podle možností terénu, hodili do řeky, ze skály, zakopali nebo spálili. Veselý lid se poté vracel do vesnice, dívky cestou sbíraly rozkvétající větvičky, svazovaly je, zdobily pentlemi a vyráběly z nich „létéčka nebo líta“. S létéčky pak chodil průvod od domu k domu a koledoval za Vítání jara. Při tom se tančilo a zpívalo a ze získané koledy se uspořádala hostina, která někdy trvala i několik dní.

Nejstarší písemná zmínka o Moraně pochází z roku 1366, kdy pražský církevní sněm biskupů (synoda) popisuje zvyk vynášet na jaře z obce smrtku za doprovodu zpěvů a her. Lid ji poté vhodí do řeky a vysmívají se jí, protože už jim nemůže škodit. Synoda však tento rituál odsoudila jako pověrečný a lid za něj byl trestán.

V období jarní rovnodennosti se také naši předkové pomlazovali čerstvými pruty, což je rituál typický zejména pro západní Slovany. Udává se, že celý výkon velikonočního šlehání dívek může být symbolem oplodňovacího aktu – pomlázka symbolizuje mužský penis, vejce ženskou plodnost. Pošlehání pomlázkou vnímají ženy jako kladné a děkují za něj vajíčky, naopak nepošlehané ženy se trápí.

S pokřesťanštěním obyvatelstva musely být pohanské tradice překryty církevními. Na období jarní rovnodennosti nyní vychází svátky Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. Těm předchází čtyřicetidenní půst, který letos začíná 1. března Popeleční středou.

Popeleční středa

Bujaré masopustní období radovánek skončilo půlnocí odbíjející Popeleční středu, poté bylo církví vyžadováno postění a pokání. Ráno se lidé vydali do kostela a domů si odnášeli na čele „popelec“, čili křížek z popela. Tento popel se získává spálením ratolestí, zpravidla kočiček, které byly vysvěcené v předchozím roce na Květnou neděli. Tradice pálení ratolestí je však pravděpodobně mnohem starší než tento církevní rituál. Pohanští Slované totiž také uctívali mladé ratolesti a rituálně zacházeli s jejich popelem. Církvi se tento rituál nepodařilo vymýtit a tak ho převzala za svůj vlastní.

Postní čas měl své přísné zvyklosti. Nesmělo se například mastit potravinami živočišného původu. Místo sádla či másla používali lidé různé oleje, které si v zábojnách vylisovali. Konopný nebyl příliš oblíbený, protože nečištěný časem žluknul, zapáchal a pokrmy z něj připravené příliš nelákaly, což se ale během půstu spíše hodilo. Lněného a makového oleje bylo málo. Používal se tedy hojně olej bukvicový nebo jádrový, vytlačený z pecek po vaření povidel.

Marie Úlehová – Tilschová roku 1944 v knize Česká strava lidová zaznamenala, jak vypadal postní jídelníček na Ostrožsku: „V pátek nebo ve dnech postních obědvalo se: zasmažená polévka fazulová (nebo kašová, kmínová s vajíčkem, lokšová, drobková, mléčná, zelná), polévka se smetanou; po polévce pečená prosná kaše (nebo báleše, vdolky, buchty), pěry obyčejné (táčky) nebo kyslé (knedlíky) – nadité povidlím, metyja (vařená kaše smíchaná s moukou, maštěná máslem a posypaná mákem), slížky, lokše s mákem nebo sýrem, krupica apod… Postní večeří bývaly také vařené „trnky“ sušené nebo „křížánky“.)

Dále bylo v postním čase velmi oblíbené kysané zelí, jakožto obrovský zdroj vitamínu C. Proto například na Hané mívali v postních dnech běžně k snídani krajíc chleba s pořádnou hromadou kysaného zelí.

Půst býval a je pro lidský organismus velmi prospěšný. Například laboratorní zvířata s omezenějším příjmem potravy měla o 30 % delší život, než skupina s neomezeným příjmem. Dále je méně postihovala rakovina, civilizační choroby a demence. Došlo totiž k redukci hladiny IGF-1 hormonu, který je spojován se stárnutím a zhoubným bujením. Po dvou až čtyřech dnech půstu se zvířatům začínaly regenerovat bílé krvinky – poškozené byly recyklovány a vznikaly nové z kmenových buněk.

Tyto poznatky jsou aplikovatelné i na člověka ale postění by mělo mít svá pravidla. V období úplného půstu je člověk oslabený a neměl by provádět tělesně náročné aktivity. I pro zdravého člověka proto lékaři nedoporučují držet úplný půst déle než tři dny v kuse.

Čtyřicetidenní půst po masopustu je rozdělen na šest postních nedělí:

První postní neděle se nazývá Pučální. Jméno má podle jednoho z nejstarších postních jídel –  pučálky, čili naklíčeného a opraženého hrachu. Ve středověku bylo oblíbené hrách ještě popepřit a osladit medem.

Marie Úlehlová – Tilschová k pučálce doplňuje: „Kdo přijde pučálce na chuť a občas si ji dopřeje, může se spolehnout na to, že udělal kus dobrého pro své zdraví. Naklíčený hrách má náhle mnohem vyšší obsah vitamínu B, obsahuje také důležité vitamíny A a C. při prudkém opražení se cenné vitamíny příliš neztrácejí.“

Pučálka bývala v dřívějších dobách velice oblíbená a prodávaly ji dokonce ve městech „báby pučálnice” a hrách pražily v přenosných kotlích.

Druhá postní neděle – Černá, Sazometná nebo Pražná. Černá podle nošení černého oděvu, sazometná podle úklidu a všeobecného smýčení a pražná podle tradičního postního jídla Pražno, což je obdoba pučálky, ale místo hrachu je ječmen.

Třetí postní neděle – Kýchavná. Název se ustálil pravděpodobně jako památka středověkých morů. Kdo v období morů kýchl, ten většinou brzy umřel. Proto se dodnes při kýchnutí říká „Pozdrav tě Pánbůh“. Když mory skončily, byla kýchání přisuzována naopak hlavu čistící funkce a věřilo se tedy, že kýchat je zdravé. Využívaly se k tomu všelijaké kýchnutí podporující prostředky, jako je šňupací tabák.

Čtvrtá postní neděle – Liščí nebo Družebná. Pekly se drobné postní preclíky a navlékaly na tolik proutků, kolik bylo v rodině dětí. Brzy ráno je maminky rozvěsily na větve stromů a vzbudily pak děti s tím, že kolem běžela liška, nesla na ocase preclíky a poztrácela je.

O Družebné neděli bývalo trochu volněji. Lidé se mohli trochu poveselit a sdružovali se na odpoledních dýcháncích doma i jinde. V tuto neděli také chodíval družba s ženichem navštívit stavení, do nichž chtěli přijít na pomlázku a na námluvy. Při těchto příležitostech se pekly koláče podobné posvícenským, zvané „družbance“ hojně sypané nebo plněné nádivkami (nebo obojí) – makovými, jablečnými, tvarohovými, povidlovými a vším, co je lahodné.

Smrtná a Květná neděle vycházejí letos až na duben, takže o těch v příštím čísle. 🙂

 

Takto může vypadat pučálka. (Zdroj: bonvivani.sk – recepty paní Táni)
Takto mohou vypadat družbance. (Zdroj: ottik.rajce.idnes.cz)