Lidové zvyky a obyčeje na měsíc červen

Červen – měsíc ohňů, nočních rejů a nevázaného veselí.  Nejdůležitější den a noc slunovratu vychází letos na středu. Vyplatí se, vzít si na to dovolenou.

Letnice (4. června)
Jak bylo předesláno v minulém čísle, Letnice jsou původně pohanské oslavy jara, v rámci kterých byly uctívány studánky, čistota panen a síla mladíků. Na ně se s příchodem křesťanství „naroubovalo nové náboženství“, jak praví kronikář Kosmas, a přejmenovaly se na Svátky svatodušní.

Svátky svatodušní se slaví sedm týdnů po Hodu božím velikonočním. Původní oslavy mají pravděpodobně co do činění s židovským svátkem Šavu´ot, který připomíná den, kdy Mojžíš (žil přibližně v 15. – 13. stol. př. n. l.) obdržel od Hospodina na hoře Sinaj Tóru a Desatero přikázání. Křesťané však tento den velebí za seslání Ducha svatého na Ježíšovy následovníky 50 dní po jeho Nanebevstoupení, neboli po Ježíšově smrti si ustrašení apoštolové dodali kuráž k pokračování v odboji proti římské nadvládě i bez svého vůdce.


Apoštolové se prý shromáždili, i s Ježíšovo matkou Marií, v jednom jeruzalémském domě, aby probrali, co dál. Najednou prostor kolem nich zachvátila burácivá bouře a plameny, které po chvíli ustaly. To byl Duch Svatý. Když vyšli ven, ptali se lidé, co to bylo. Kurážný Petr to počal vysvětlovati a ještě týž den se nechalo na 3000 lidí pokřtít a položily se základy církve.

Letnice, ve středoevropském lidovém podání, začínají nedělní bohoslužbou, která letos vychází na 4. června.  Lidé si v tento den zdobí domácnost rozkvetlými větvemi, aby přivítali Ducha Svatého, kterého si představovali jako bílou holubici. (V rámci judaismu je termín „duch svatý“ vysvětlován jako zřetelná a silně si uvědomovaná Boží přítomnosti na určitém místě či v určité situaci.)

Na svatodušní pondělí (5. června) se pod vesnickou májí pořádala muzika a máj se týž den pokácela. Každý se však snažil dostat alespoň část velkého věnce, protože měl moc přinášet užitek do hospodářství. Někde se rozdělování věnce odehrávalo formou dražby.

Týden po svatodušní neděli je Slavnost Nejsvětější Trojice (11. června) a čtyři dny poté Boží tělo (15. června). Ženy a dívky berou do kostela k posvěcení uvité věnce, aby je pak pověsily na rohy svému dobytku, což mu mělo zajistit vitalitu. Hromadně se obchází venkovní oltáře, též se květinami řádně krášlí.

Letní slunovrat (21. června)

Všechny starověké kultury na Zemi oslavovaly koncem června letní slunovrat. Jedná se o jev, kdy Slunce vychází na obzoru v nejsevernějším bodě horizontu, na nějž může při své celoroční cestě dorazit. V pravé poledne stojí nejvýše nad obzorem za celý rok a stíny jsou nejkratší. Večer zapadá v nejsevernějším bodě horizontu. Slunce vykoná na obloze nejdelší dráhu, den je nejdelší, noc nejkratší. Noc je tak krátká, protože Slunce neklesne pod horizont více než o 18°, takže ani nestihne dojít k astronomické noci – nestihnou vymizet poslední denní paprsky a už zase začíná svítat, večerní astronomický soumrak střídá ranní astronomický soumrak. (Více na meteogram.cz.)

Při zimním slunovratu je jev přesně opačný, Slunce vychází v nejjižnějším bodě horizontu. Při jarní a podzimní rovnodennosti vychází přesně na východě a zapadá přesně na západě.

Slunovraty mají vztah k náklonu zemské osy od roviny oběhu Země okolo Slunce, nikoli se vzdáleností Země od Slunce, jak se často věří. Země se kolem Slunce pohybuje po elipse a v období letního slunovratu je paradoxně od Slunce nejdál.  K maximálnímu „aféliu“, neboli odsluní, dochází dva týdny po slunovratu – přesně 4. července. Nejblíže je Země ke Slunci naopak po zimním slunovratu – 4. ledna = „perihélium“, česky též přísluní.

Oslavy slunovratu

Keltové na našem území vnímali letní slunovrat jako triumf slunečního boha Mabona, který se zrodil o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti porazil temnotu a o letním slunovratu nad ní suverénně dominuje. Oslavy tohoto svátku probíhaly nejspíš podobně jako oslavy Beltainu – na kopcích se zapalovaly ohně a hranice a lidé je přeskakovali pro podporu síly světla a Slunce v boji proti temnotě a zimě. Už v pravěku bylo Slunce znázorňováno kruhem, proto také Keltové pouštěli hořící kola z kopců nebo je kutáleli po polích, aby vznikl dojem ohnivého kola.

Slované zas letnímu slunovratu říkali Koupadla neboli Kupadelné svátky. Jak napovídá název, lidé se v tento čas zaobírali hromadně očistným koupáním.  Stejně jako Keltové uctívali oheň a skákali přes něho. Skákalo se též v páru pro zachování šťastného manželství. Cílem obřadních činností bylo zabezpečit zdárný průběh léta, dostatek vláhy, úrody a načerpat životní sílu pro následující půlrok, kdy moc Dažboha, slunečního boha, bude zase oslabovat. Čili vláhu přivolávali skrze rituální koupele, teplo skrze oheň a plodnost polí i žen skrze sexuální nevázanost.

Stejně jako při mnohých jiných slovanských svátcích letního slunovratu byly dočasně odvrženy normy věrnosti a cudnosti, proti čemuž horlily církevní autority až do novověku. Například kněz Havel Žalanský na počátku 17. století zmiňuje:

„…tance noční provodí, pasy a věnci frejířskými a pověřečnými se šlechtí, žraní, kvasy a jiné mrzkosti plodí.“

Naši předkové věřili, že noc o letním slunovratu má výjimečně magickou moc. Podle legendy se otevírala země a skály a zjevovaly se temné mocnosti. Například v noci na lesních mýtinách tančily divoženky, nejdivočejší reje pořádaly však během slunovratu. Muži se museli mít venku na pozoru, divoženky je dokázaly zlákat a svést do svého středu, pohrát si s nimi, pak je k smrti utancovat a na kusy roztrhat.

Kouzelné býlí

Vegetace bujně roste, všechno kvete nebo plodí, vzduchem se nesou omamné vůně, které pozměňují lidské vnímání. Lidé se domnívali, že byliny o této noci natrhané, mají silnější až kouzelné účinky. Věřili, že s jejich pomocí dokážou například předpovědět budoucnost, nalézt poklad nebo získat nadpřirozené schopnosti.

Známé je devatero kvítí. Vdavekchtivé dívky z devatera kvítí upletly věštecký věnec, který házely pozpátku na strom. Když se věnec zachytil, znamenalo to vdavky, když spadl, dívku čekal jistojistě ještě nejméně rok u rodičů.

Věřilo se, že o slunovratové noci trhané byliny mají vysoce léčivou moc. Byliny chodily sbírat zpravidla ženy, každá byla totiž částečně léčitelka, protože se starala o zdraví svých dětí. Trhaly se například chrpy – čistí krev, všestranný heřmánek, přírodní antibiotikum jitrocel kopinatý, máta peprná, mateřídouška, řebříček obecný či třezalka tečkovaná.

V představách našich předků mělo však největší moc bájné zlaté kapradí. Ten, kdo by ho získal, se mohl těšit na přístup k nepředstavitelnému bohatství, měl by po celý život štěstí a rozuměl by řeči zvířat. Podle legendy by se mělo zlaté kapradí objevovat při obou slunovratech – tedy jak při štědrovečerní noci, tak během noci svatojánské.


Při hledání zlatého kapradí se však člověk musel mít na pozoru. Na cestě ho čekalo mnoho nástrah – například bludičky, či bludné kořeny, které člověka svedly ze stezky, až zabloudil nebo se utopil v bažině, divoženky, hejkal apod. Pokud toto všechno člověk překonal, kapradí ho mohlo zavést k pokladu ve skále nebo v zemi. Mohl si ale odnést jen tolik, co unesl. Nesměl být hamižný, jinak by jeho nenasytná duše propadla podsvětí či peklu.

Svatojánská noc

S příchodem nové vlády byly pohanské svátky substituovány křesťanskými (knížectví byla spojena do národnostních celků a připojena k Východofranské unii, pozdější Svaté říši římské, která využívala křesťanství jako nástroj moci). Na období slunovratu vychází předpokládané narození Jana Křtitele (24. června). Podle legendy odešel Jan Křtitel už jako mladík poustevničit do pouště, poté řečnil, křtil své posluchače a Krista a nakonec mu byla useknuta hlava, protože byl proti lásce galilejského vládce Heroda Antipy s manželkou svého bratra. Manželka s dcerou tedy Jana nechaly zabít.

Svátek se mezi církevníky slaví od roku 506, k nám dorazily oslavy asi v 9. století. Noci a ohňům se říká „svatojánské“, jinak zůstalo povětšinou všechno při starém. Pohanské zvyky se však církvi DODNES nepodařilo vymýtit, i když lidem kázali přikázání z Desatera:


„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“

Jsem ráda, že se křesťanům tyto zvyky vymýtit nepodařilo.

1
Skok v páru pro podpoření kvalitního vztahu. (Zdroj: slovenske-zvyky.webnode.sk)
2
Pohyb Slunce v naší zeměpisné šířce.
Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.