Lidové zvyky a obyčeje na měsíc duben

0
99

Vynést Smrt, vyrobit létéčko, upéct pečivo věčných cyklů – duben může být plný zajímavých aktivit, které nám připomenou naší kelto-germano-slovanskou minulost a pomohou prohloubit spříznění s přírodou.

 

Keltové

Keltové koncem dubna pořádali slavnost za nově započatou světlou část roku a říkali jí Beltain. (Temná fáze začínala 1. listopadu a svátku říkali Samhain.) Jde o tzv. čtvrtící den, které jsou v roce celkem čtyři a slaví se v půli mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Beltain volně přeloženo znamená velký oheň, nebo oheň boha Belena.

O Beltainu prý druidové zapalovali v posvátných hájích ohně, o nichž se věřilo, že mají očistnou moc, která dokáže vypálit vše staré, co má odejít s končící zimou. Přes ohně lidé skákali a mezi dvěma ohni prováděli dobytek. Kouřem prý očišťovali i osivo a některé potraviny. Součástí rituálu bylo také pouštění hořících kol pomazaných smolou z kopce či vyhazování hořících košťat do vzduchu – obojí pravděpodobně pro uctění sílícího Slunce nebo slunečního boha.

Dalším důležitým rituálem bylo uctívání plodivých sil bohyně Matky. Keltové se prý oblékali do zelených barev nebo kostýmů z rostlin, na hlavách měli hlohové věnce a v rukou ozdobené stálezelené jehličnaté větve.  

Slované

Slované na našem území prováděli velmi podobné rituály těm keltským. Beltainu však říkali Noc ohňů nebo Jarní Dědkové. Bohem ohně je u Slovanů Svarožic nebo také Radegast. Bohyně plodnosti se u Slovanů jmenuje Živa a má se za to, že oslavy pro její uctění byly, podobně jako u Keltů, bujaré a procítěné a pod vlivem halucinogenních a afrodiziakálních bylin.   

Předvelikonoční půst:

Pátá postní neděle – Smrtná (2. dubna)

Vynášení zimy/Smrti či Morany je starý pohanský zvyk, který se dochoval do dnešní doby i přes všechny snahy církve jej vymýtit. Původně ji pohané vynášeli v období jarní rovnodennosti (21. března), avšak postupem času ji lidé zakomponovali do předvelikonočního půstu, a Velikonoce jsou svátky proměnlivé – závislé na prvním jarním úplňku, takže občas Smrtná neděle vyjde i na původní období.

Obchůzka se Smrtkou byla převážně dívčí záležitostí. Slaměnou pannu oděly do bílého a černého šatu a na krk jí pověsili náhrdelníky z vyfouknutých vajec a hlemýždích ulit. Smrtku takto nosily po celé vesnici a bylo třeba zajít opravdu všude, aby do sebe nasála všechno zlé a škodlivé, co po zimě zůstalo. Poté ji odnesly za vesnici, kde ji odstrojili a hodily do potoka nebo řeky, aby byla zima symbolicky odejita. Kde neměli vodu, tam Smrtku spálili nebo zakopali. Dívky byly za obchůzku se Smrtkou odměňovány například vejci, medem či penězi.

Šestá postní neděle – Květná (9. dubna)

I na tuto postní neděli se ustálil pohanský rituál, a to uctívání ratolestí. Na Květnou neděli si lidé vyráběli z ozdobených rozkvetlých lipových větviček „létéčka“ či „líta“, které pak nosili do kostela pro posvěcení. Doma svazek rozebrali a jednotlivými větvičkami ozdobili domácnost, chlév i pole, aby je tak ochránili proti zlým silám.

Kočičkové ratolesti se uchovávají do Popeleční středy následujícího roku, pak se spalují a jejich popel je využíván k posvěcování různých věcí – od polí či krmiva po sebe sama prostřednictvím křížku na čele. Smysl vyrábění líta byl pak po křesťansku vyložen jako připomenutí Kristova příjezdu do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali palmovými listy a zvolávali hebrejsky hosana, což česky znamená prosím, spas nás (jako v muzikálu Jesus Christ Superstar).

Velikonoce:

Pašijový týden (10. – 16. dubna)

Název pochází pravděpodobně od židovského svátku pesach, připomínající vysvobození Židů z egyptského zajetí. Latinské passio je zas vylíčení Kristova umučení v hudebním zpracování. Počeštělé pojmenování pašije je nejen poslední týden půstu, ale také označení pro hry o Kristově umučení, které bývaly oblíbené především na českém a moravském venkově a hrály se třeba v blízkosti obecní májky.

Jde o velice důležitý týden z hlediska pohanské a křesťanské tradice, protože kombinuje s přírodou spjaté zvyky a události z Bible.  Na Modré pondělí a Šedivé úterý se má intenzivně uklízet, čili vymést vše staré spojené se zimou a zlem ze stavení pryč.

Na Škaredou středu nahrazují děti řehtačkami zvony, které odletěly do Říma. Je však pravděpodobnější, že řehtačky jsou původně pohanským nástrojem, jak vyhnat zbytkové zlé síly ze stavení a z okolí. Peče se také obřadní pečivo zvané jidáše, potírají se medem a jí se obřadně s celou rodinou, aby zůstali všichni dlouho zdrávi. Obyčejně se těsto formuje do tvaru stočených spirál a má připodobňovat provaz Jidáše, který se pod tíhou viny oběsil. Avšak stočené spirály jidášů se nápadně podobají keltskému symbolu pro nekonečnost a neustále se opakující cykly vesmíru.

Jidášky bylo možné péci i na Zelený čtvrtek. Přívlastek zelený vznikl zkomolením původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (zelený čtvrtek).

Na Velký pátek byl podle křesťanů ukřižován Kristus. Pro věřící je to den nejpřísnějšího půstu a pokání, pro pohany zas nejsilnější magie přírody. Bylo dobré se jít ráno omýt ranní rosou nebo pod mlýnské kolo. Poté jít do sadu a před každým stromem se pomodlit za úrodu. Bylo také zakázáno cokoliv dělat se zemí – ať už orat nebo sázet. Ani v kuchyni se nesmělo vařit.

Bílá sobota se nazývá pravděpodobně podle bílého roucha kněžích, kteří se účastnili vigílií, což je promodlená noc před křesťanským svátkem. Jiným vysvětlením může být opět nutnost uklízet, bílit a podobně.

O Bílé sobotě se také připravovala jídla na nadcházející nedělní Boží hod a končil čtyřicetidenní půst. Chystaly se mazance, velikonoční nádivka z planých rostlin, malovaly se kraslice a pekl beránek – ať v podobě pečeného jehněte v bohatších rodinách, nebo moučníku ve tvaru beránka v chudších nebo vegetariánských.

Neděle – Boží hod Velikonoční. Hospodyně obvykle nosily na ranní mši jídlo připravené předchozího dne, aby ho kněz posvětil. Posvěcené jídlo se poté doma obřadně pojídalo, čili dělilo rovným dílem mezi všechny členy rodiny pro zajištění soudržnosti a lásky. Již u pohanů se takto obřadně konzumoval Slunce připodobňující mazanec.

Na Velikonoční pondělí měl podle pověsti vstát Yeshua z mrtvých. Haleluja! Lidová tradice však velí pomlazovat se mladými pruty vrby košíkářské a obdarovávat se vejci. Tehdy i dnes sloužily tyto rituály k setkávání zamilovaných párů či nezadaných mladých lidí. Především chtěl jít mladík samozřejmě předat ohebnost a svěžest své vyvolené, která pro svého milého měla připravena ta nejkrásnější vajíčka, občas i s milostnou poezií. Mládenec měl pak vajíčko do tří dnů sníst, aby do něho vstoupila mužná síla a dívčina láska. Na oplátku měla dívka dostat dárek z pouti.

Vejce bývalo darem odnepaměti. Svědčí o tom i archeologické nálezy z hrobů, kde byla vejce popsána runami a nabarvena obvykle pro mrtvého načerno. Vejce se tedy používala k nejrůznějším magickým rituálům a znázorňovala symbol života a plodnosti. Nejčastěji se malovala na červeno, odtud také název kraslice – od ruského slova krasnyj, což je česky červený. Vejce se barvila přírodními barvivy. Zeleně například povařenými kopřivami, žlutě kůrou jabloně, hnědě cibulovou slupkou, červeně vínem, světle modře červeným zelím a octem se solí.

Beltain / Noc ohňů / Valpuržina noc / Čarodějnice (30. dubna)

Vlivem nepříjemných skutečností ve středověku se do dnešních dnů dochovala Noc ohňů spíše jako upalování čarodějnic a střežení se jejich zlé moci. Lidé večer před touto nocí zabedňovali stavení, kropili vše svěcenou vodou, uvazovali na dveře posvěcené kočičky a dalšími opatřeními se chránili proti domnělým čarodějnicím.

Označení Valpuržina noc pochází z Německa, kde se od 9. století setkávali kněží na hoře Brocken u Eichstadtu u hrobu Walpurgy, anglické misionářky, která byla upálena roku 777 v Heidenheimu a prohlášena za svatou 1. května 870.

Podle historiků mají pověry o čarodějnických sabatech a černých mších jádro v dávných pohanských kultech, kdy lidé na oslavu plodnosti pořádali orgie a jistě byli posilnění nějakou podobnou, ne-li stejnou substancí, jako byly masti z blínu, durmanu a rulíku. Vždyť blín černý prý pěstovali Germáni na svých posvátných políčcích. Tyto byliny mají totiž, kromě halucinogenních také afrodiziakální účinky. Pohanské rituály plodnosti prý mezi lidmi přežívaly až do začátku období renesance, dokud nebyly téměř kompletně potlačeny.

Dnes jsme ale lid svobodný, takže si můžeme uctívat, co chceme. Tipy, co slavit v dubnu, předány. ☺

 

Keltská spirála – symbol pro nekonečnost a neustále se opakující cykly vesmíru. (Zdroj: Ornacero.cz)
Obřadní pečivo jidáše. (Zdroj: Labuznik.cz)