Lidové zvyky a obyčeje na měsíc květen

0
103
eStudanky

Omamně krásný měsíc květen je tu. Dříve jsme mu říkali máj, ale v rámci národního obrození ho Josef Jungmann roku 1805 označil jako „květen“. Všechno již kvete, latinsky totus floreo. To je mimochodem skvělá píseň od Aranyho Zoltána, je na Youtube. V květnu je nasnadě rituálně poobcovat se studánkami, postavit si májku a radovat se z toho někde venku, pěkně v lese na mýtině za úplňku.

  1. květen  / stavění májů

Prvního května nebo i v celém jeho průběhu bylo, a v některých oblastech republiky stále je, zvykem vyrábět jakési stromové modly, bohatě zdobené, s věncem na špici.

Česká májka obecná je větví zbavený kmen z co nejvyššího jehličnatého stromu, u něhož se ponechá zelený vršek, v některých krajích na vrchol kovář přikovává zelenou břízku. Pod zelený vršek se pověsí mohutný věnec z chvojí ozdobený pentlemi, šátky a pochutinami. 

Zvyk stavět máje pravděpodobně pochází ještě od starých pohanů – například od Slovanů, kteří v tento čas uctívali moc bohyně Lady, představitelky plodnosti, jara, manželství a nového života. O staroslovanských rituálech se dochovalo nemnoho informací, protože dějiny píšou vítězové, ale přeci jen se sem tam nějaká zkazka objeví. Například legenda o benediktinském klášteře na Lysé hoře uvádí: klášter byl vybudován v 16. století; předtím tam však až do 12. století fungovalo posvátné místo pro modly tří božstev – Lady, Body a Lel’y, kterým prý prvního května jejich následovníci přinášeli dary. Legenda byla potvrzena archeology, kteří na hoře nalezli kultovní místo datované až do 9. století.

Slované praktikovali svůj kult zpravidla pod širým nebem. Posvátnými místy byly přírodní objekty jako háje, stromy, hory, prameny a skály, vše osídlené nějakým démonem či božstvem. Historicky doložený háj je například Svatobor u Sušice. Etymologicky slovo „háj“ souvisí s ochranou a hájením a jeho praslovanský význam vyjadřuje „ritualizovaný okrsek“ či „místo pobytu mrtvých předků“, doslovně „místo pobytu duší“. Slovanská úcta k hájům se vyskytovala například ještě v 19. století v severním Rusku, kde u vesnic stály borové háje, kterých se nesměl nikdo dotknout.

Stavění májí nebylo rozšířené jen v naší zemi, ale také například u Slovanů žijících v Rusku a Německu. Takto obyčej popsal roku 1579 Jan Mirotický:

„Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobí a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak státi nechávají.“

Pod májí se většinou scházela celá vesnice, hrála muzika, tančilo se a po převedení obyvatel na křesťanství se představovaly lidové hry s tématikou výjevů z Bible. Mladíci také soutěžili ve šplhu na máj a získávali trofeje navázané na věnci na špici. Máj většinou stála na návsi až do svatodušního pondělí, někdy až do léta.

Kromě velké máje na návsi se stavělo množství malých „májíčků“ před okny a na střechách jednotlivých domů většinou na znamení počestnosti dívek, které je obývaly. Stavěli je bratři, kamarádi nebo nápadníci dívek. Špatně na tom byla dívka, které se místo máje objevil před domem slaměný věchet naražený na dřevěnou tyč, protože to bylo znamení, že už není panna.

Leckterý mládenec třeba stavěl máj své dívce pod okny tajně v noci, aby ho nepřistihl otec dívky, který už například vybral své dceři jiného ženicha. Však se také na Klatovsku zpívávalo:

„Na rozloučení, mý potěšení! Postavím pod okny máj: aby věděli falešní lidi, že jsem já chodíval k vám.“

V některých oblastech přisuzovali májím moc ochránit vesnici před přírodními živly. Například na Písecku přikazovali hospodáři chase, aby před každou bouřkou stavěla máje, což prý byla zaručená ochrana před krupobitím.

Začátkem 18. století bylo stavění májí tak oblíbené, že vrchnost musela jejich stavění zakázat, aby jí nevznikala v lesích kvůli kácení škoda, pod pokutou nebo zmučením.

Letnice / svatodušní svátky

Letnice jsou na našem území původně pohanskými svátky, kdy byly uctívány studánky, čistota panen a síla mladíků. Na ně se s příchodem křesťanství naroubovalo nové náboženství, jak praví kronikář Kosmas, tzv. Svátky svatodušní, o nich ale více v příštím čísle. Jsou to svátky pohyblivé, Svatodušní neděle se slaví 50 dnů po Božím hodu velikonočním a letos tedy vychází až na 4. června. 

Kosmas také ve své kronice velebí knížete Břetislava II. za to, že ze země vyhnal všechny čaroděje, hadače, a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy“, které byly pohany uctívané na úkor křesťanské víry a pokory. Záznam z kroniky roku 1092:

„Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestí a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíly, jež rozpustile provozovali na svými mrtvými, volající prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již v budoucně nedály v lidu božím.“ 

Čištění studánek

Staropohanský zvyk, který se, jako čarodějný, snažili křesťané vymýtit. Jde o uctění životodárné síly vody a zároveň dívčí čistoty. Úkol připadl na panensky čisté dívky. Očistily studánku od větví a nečistot a zanechaly ji ozdobenou květinami. Přitom prováděly zaříkání k vodě, aby zůstala čistá a blahodárná a aby jí bylo vždy dostatek. Na některých místech republiky se tento zvyk udržel dodnes. Děvčata obvykle provází muzika, mládenci a ostatní občané. Celé procesí zpívá a tančí. Do studánky se, jako pozůstatek pradávných kultovních obětin, vhazují třeba i drobečky z posvátného pečiva – například typu jidášů ve tvaru spirál nebo mazanců. 

Královské jízdy

Tento prastarý obyčej byl dříve velmi rozšířený téměř na celém území naší země. Původ tohoto zvyku není úplně jasný, snad pramení z obřadního objíždění polí a pozemků na koni či z tradičního jarního vyhánění dobytka na pastviny pomocí koní. Nebo to mohlo být soutěžení mladých mužů o nejdivočejší jízdu. Mládenci se ozdobili oloupanou březovou kůrou, která sloužila jako brnění, dřevěným mečem, chocholem z kapradí a květů. Z královských jízd se zejména na Moravě stala společenská zábava ve formě lidového divadla, kde záleží na vtipu a improvizačních schopnostech vyvolávače. 

Zvyk velice podobný dnešní slovácké Jízdě králů se udržoval v Čechách až do konce 19. století. Šlo o koledující průvody s králem, v rámci kterých se ještě závodilo v rychlé jízdě na koni. Zejména zámožní sedláci si zakládali na tom, aby jejich kůň a jezdec zvítězili. Vyhlášené závody se konaly v západních Čechách  – v Chuděníně a v Nýrsku.

Takže kdo má koňa, může uspořádat závody, kdo má chuť, může jít uctít lesní studánku. Alkohol se pro tyto činnosti podle mě moc nehodí. Těchto událostí se nejčastěji zúčastňují permanentně nadšené děti, které žádné povzbuzující látky určitě nepotřebují. Někteří dospělí třeba také ne, ale podle mého názoru není nic špatného na tom naladit se na přírodu a její cykly pomocí přírodních látek. Třeba lysohlávky byly na našem území dříve než prohibice a křesťanství. V dnešní společnosti stále přetrvává zákazový názor, že jde o něco špatného, protože téměř jistě bude člověk halucinovat, skákat z okna nebo zabíjet. Nepodložený názor. Podle výsledků výzkumů a zkušeností uživatelů malé (!!!) množství může vést naopak k vyrovnanosti a pochopení všehomíra, lásce k živým bytostem i sobě.

Pro mě je smutné, že jsou zakázané, ale chápu, že pomocí nesmyslných zákazů je pak snadnější ovládat masy. Lysohlávky navíc rozšiřují vědomí, což se vůdcům moc nehodí. A není to tak výnosný artikl jako alkohol.

Jestli mě zavřou a shniju v kobce, tak s blaženým pocitem, že jsem stačila předat toto poselství. Live long and prosper 🙂

 

Stavění máje (Zdroj: nulk.cz)

 

Stavění máje (Zdroj: nulk.cz)