Lidové zvyky a obyčeje na měsíc leden

Leden – měsíc nového roku, příprav na masopust a přástek. Přitom počítání nového roku od 1. ledna je celkem novinka. Tento jev se ustálil až v 17. století přijetím nových úprav juliánského kalendáře. Předtím se rok určoval spíše podle zimního slunovratu 24. prosince nebo příchodem jara koncem března.

Silvestr / Nový rok

Silvestr se slaví podle papeže Silvestra I., který byl za vlády římského císaře Diokleciána (284 – 305) pronásledován. Po skončení pronásledování křesťanů se však stal 31. prosince roku 314 papežem. V té době vládl již další císař, Konstantin I., a ten křesťanství povolil. To je důležitý detail, protože zvolení Silvestra za papeže znamenalo ukončení pronásledování a nastal nový věk – věk nadvlády křesťanů. Mimo jiné se Silvestr zasadil o to, že dřevěné oltáře byly vyměňovány za kamenné.

O tradicích pohanů nejsou pro tyto dny téměř žádné zmínky. Ani křesťané jim nepřikládali zvláštní váhu. 31. prosince šli prostě na poslední mši v roce a 1. ledna se chodilo koledovat.

Ale například na Horácku a Podhorácku probíhala zajímavá tradice. Lidé se na potkání zastavovali, tiskli si ruce a říkali: „Co jsme si, to jsme si.“ 

Už od ustanovení nového gregoriánského kalendáře začali lidé tyto dny bujaře oslavovat – samozřejmě k nelibosti církevních mravokárců. Například již roku 1584 mravokárce Tomáš Řešátko Soběslavský kritizuje: “U předků našich někdy ten obyčej byl, že na Nové léto lid toliko k smíchu přivozovali a kratochvíli nějakou směšnou tropili, kterážto žádného účinku nepřinášela a podle toho kázání slovo Boží velice zlehčeno a v žert obráceno bylo.”

6.leden – Den Tří králů

Lidová tradice sice hovoří o „třech králích“, v Bibli ale prý žádný takový údaj nenajdeme. Píše se v ní o příchodu mágů z Východu, kteří se přišli poklonit malému Ježíšovi a přinesli mu dary. Nevíme ani přesně, kolik jich bylo. Časem se ustálil počet tří, kvůli třem darům, které pravděpodobně přinesli – zlato, kadidlo a myrhu. Až ve 12. století vyzkoumal kancléř pařížské Sorbonny Petr Comestor, že to byli vlastně tři důstojní králové, kteří se jmenovali Caspar, Melchior a Balthasar. Počáteční písmena jejich jmen se dodnes píšou na dveře stavení.

Nabízí se však další výklad tohoto dveřního znamení. „Kristus ať požehná tento příbytek“ se latinsky řekne „Christus Mansionem Benedictat“.

Přástky

Len se, podle starých postupů, nejdříve sklidil, namokřil, oškubal, nadrhl a poté, z vláken jemných jako hedvábí, předly většinou ženy lněné nitě. Z úsporných a společenských důvodů se scházely v jednom stavení a jedly kysané zelí a křížaly pro podporu slinění. Přes den si ponejvíc zpívaly, ale když přišel večer, sešlo se více lidí, vyprávěly se mystické historky, děti poslouchaly a hrály si za pecí, někdy se pozvala i muzika, tancovalo se a veselilo. Z veselých radovánek o přástkách vzniklo leckteré nové manželství. To se opět nelíbilo mravokárcům, kteří se snažili lid kázáním usměrnit, a roku 1545 byly dokonce přástky pod trestem přísně zakázány. Český lid se však nenechal zastrašit. Je například známa jedna žertovná průpovídka, kterou uvedl roku 1585 Staročeský rýmovník. Svatý Petr navštíví přástky, a když se zděšený vrátí do nebe, líčí Kristu své pohoršení nad uvolněnými mravy. Když se prý snažil pokárat jednu babku, tak si to nenechala líbit a obořila se na něj. On slovně zaútočil znovu, ale to už dostal po hlavě přeslicí, načež utekl do stodoly, kde mrzl, protože se neměl čím přikrýt.

Zákazy byly vyhlašovány celkem pravidelně, ale lid na to nic nedbal. Pobělohorský kněz Chanovský to vyřešil po svém. Začal chodit na přástky a řídil zábavu. Dával lidem hádanky z Bible, předčítal a vedl rozjímání.

Přástky trvaly s malými přestávkami od podzimu až do konce března, kdy bylo opět potřeba ženských rukou při polní práci. „Matička boží (25. března) kuželíček složí,“ říkávaly hospodyně, když opět vynášely kolovraty a přeslice na půdu.

Spřádat a pak i tkát přízi z rostlinných vláken a zvířecí srsti se naučili lidé velice záhy. Začínali s primitivními vřeteny s kamennými a hliněnými přesleny, měli i jednoduché stojanové stavy, kde svislou osnovu tvořily silné nitě vypnuté prostým zatížením navázanými kameny. Přeslen byl vlastně závažím či setrvačníkem pro vřeteno. Zásoba přediva se připevňovala na vrchol přeslice a bývala ovázaná ozdobnou páskou na kuželi. Z ní se odvíjel len na roztočené vřeteno. Pro práci vsedě se přeslice buď zabodávaly do země, nebo bývaly usazeny do nízkého stojánku

Zákazy byly vyhlašovány celkem pravidelně, ale lid na to nic nedbal

Na praktickém vřeteni, které bylo lehké a přenosné, se předlo ještě dlouho po vynálezu kolovratu. Ženy předly často i při chůzi cestou do města nebo na pole a zásobu lněného vlákna k předení nesly na hlavě pod šátkem.

Sklizeň a zpracování lnu probíhalo následovně. Vytrhaný len se pokládal do řádků nebo stavěl do malých „kapliček“ a nechával se rosit a sušit při častém obracení. Při tom dozrávaly tobolky, obsahující výživná olejnatá semena. Tobolky se poté na těžkých železných hřebenech „drhlenech“ otrhaly a stonky se odvezly do pazderny k sušení. Pazderna bylo účelové stavení, umístěné kvůli častým požárům mimo obec. Topilo se tam ve velké peci a na žebřinách pod stropem se sušily otýpky lněných stonků. Proschlé stonky se pak lámaly nebo dlachnily na dřevěných mědlicích (mědlice vypadá jako řezačka na papír) a pak potíraly na stojanových vochlích (stabilní železný hřeben).

Stonky musely být zcela zbaveny dřevěného pazdeří (tvrdé okolí dřeně), proto se ještě vyčesávaly jemnějšími vochlánky a kraclemi. Správně vyčesaný len byl pak jako hedvábí – hladký, jemný a lesklý. Takto se dále zpracovával na kolovratech.

Dívky a děvečky mívaly od matky a hospodyně často nařízeno, kolik lnu ten den mají upříst. Běžná přadlena dokázala za hodinu upříst asi 60 až 100 metrů příze. Pokud se dívce dařilo a upředla navíc, tento přebytek zpeněžila, peníze uložila do společného fondu a z nich se pak na konci přástek uspořádala oslava a taneční zábava v hospodě. Nejpilnější přástevnice byla vyhlášena královnou dlouhé noci a dostala o půlnoci velký vícepatrový staročeský vrkoč. Vrkoč se skládá ze sladkého pleteného věnce jako podstavce, nosníky tvoří špejle s nabodaným sušeným ovocem, další patro je zase pečivo a na špici bývá jablko s jehličnanovou ratolestí.

Lidová tradice sice hovoří o „třech králích“, v Bibli ale prý žádný takový údaj nenajdeme

Masopust

Masopust bývalo veselé období. Začínalo zpravidla první neděli po Třech králích a trvalo do půlnoci před Popeleční středou. Poté následoval přísný čtyřicetidenní půst pro uctění zavražděného Ježíše.

Na začátku masopustu se lidé hojně scházeli na přástkách a dračkách peří, zpívali a tancovali. V čase masopustu se také hojně konaly svatby, protože nebylo nutné tvrdě pracovat na poli a spíže byly plné produktů ze zabíjaček.

Zabíjela se tedy prasata, bohužel. Ale tradiční bylo i jiné jídlo než maso, a to koblihy. Však se také v 16. století masopustu přezdívalo „karneval z Koblihovic“ a místo „slavit masopust“ se často říkávalo „jísti koblihy“. Dřív byla však kobliha rodu mužského, takže koblih. Koblihy byly velmi oblíbené. Byly dokonce spojovány s rozmařilostí a nevázaným hodováním tak významně, že výraz „kobližný“ se používal jako „labužnický“ nebo dokonce „prostopášný“. Místo „házení perel sviním“ se říkalo „poroučet psovi koblihu“.

Koblihy se připravovaly na mnoho způsobů – růžové, šalvějové, kdoulové, fíkové, makové, řeřichové… Smažily se na másle, na sádle, nebo třeba na švestkovém oleji.
Z koblihového těsta se smažily též hojně pocukrované boží milosti. Ty se též používaly při různých příležitostech jako obřadní pečivo. Nosily se například rodičkám po porodu.

Po celou dobu trvání masopustu se lidé převlékali do masek. Nejvíce poslední tři masopustní dny, které jsou však v únoru, takže o nich více v příštím čísle.

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

weedshop 3
weedshop 3

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.