seedbank -30%

Martin E. Kyšperský: Mlátili jsme do kastrolů a křičeli

Brněnská hudební skupina Květy se za sedmnáct let své existence dostala na vrchol české alternativní scény. Nemají horší nebo lepší alba, všechna jsou skvělá a není divu, že vyhrávají české žánrové ceny. O proměně Brna, hudebních začátcích i herecké kariéře, jsme si povídali s frontmanem Květů – Martinem Evženem Kyšperským.

Dan: Používáš prostřední jméno Evžen? Je to jen přezdívka?

Martin: Ano. Vzniklo to legračně. Někomu jsem se asi v šestnácti letech představil jako Martin. Byla to partička lidí, metalisti. Oni to ale do příště popletli a začali mluvit o nějakém Evženovi. Byli jsme všichni stydliví, spíš jsme jamovali na nástroje, než komunikovali. Já si k nim chodil zahrát na basu do betonové garáže. Neoslovovali mne přímo, myslel jsem, že Evžen je nějaký člen kapely, co ještě nepřišel, vysvětlilo se to až po nějaké době. Tehdy jsem tu historku řekl svým dalším kamarádům a sami mi začali říkat Evžene. Už mi to zůstalo.

Dan: Co jsi poslouchal v pubertě?

Martin: Poslouchal jsem myslím už od školky. Nutili nás tam cvičit, pouštěli něco, co znělo asi jako Abba bez zpěvu. Já si dodnes pamatuju, jak jsem byl v těch okamžicích šťastnej. Pak jsem poslouchal hned Michala Davida, pak Madonnu a myslím, že dál to už šlo směrem k The Beatles, Queen, Olympic a takový věci, co dokážou dostat člověka do kolen, když je dítě, ale vlastně si je může pustit i jako dědek. Já toho moc jiného nedělal. Koukal jsem na filmy. Seděl u bedny. Pořád chodil do kina, říkal, že je v něm líp než na Světě. Sport mi nešel, ani mne nelákal. To je, při zpětném pohledu, trošku škoda.

Dan: Kdy přišel nápad na založení vlastní kapely?

Martin: Stále dokola jsem si pouštěl živé dvojalbum skupiny Lucie. V září jsem pak spolužákům řekl, že musíme založit kapelu, nedá se nic dělat. Bylo nás pár kluků. Chodili jsme po Brně, kopali do šišek, lezli do starých továren, seděli na konečné tramvaje a čuměli. Nebylo do čeho zatnout drápky. Že neumíme na žádné nástroje, nám nepřišlo důležité. Začali jsme se scházet, psát text, dělat bordel na různé punkově otřískané nástroje. Asi nejlepší rozhodnutí, který jsem kdy udělal.

Dan: Je pravda, že vaše první alba nikdy nevyšla?

Martin: Ta úplně první se točila na kazeťák. Mlátili jsme do kastrolů a křičeli. Já pak těm kazetám kreslil booklety.  No ale hudba to určitě nebyla, tedy ne v tom smyslu, že někdo vydrží ji poslouchat. Byla to však velká svoboda a energie!

Dan: Je na přebalu jednoho z nich skutečně československý prezident Gustáv Husák, hrající na elektrickou kytaru?

Martin: Ano! A já dokonce uvažuju, že vydáme v budoucnosti desku, na jejímž obalu bude právě tato kresba. Moje první koláž. Vzal jsem Husákovu hlavu na dopisní známce. Respektive tři Husáky a domaloval jim těla. Jednoho bubeníka, jednoho basáka, jednoho kytaristu. Celkem jim to sekne. Vizuálně dotažená kapela!

Dan: Jak vzpomínáš na tolik vychvalovaná devadesátá léta? Byla to jízda?

Martin: Pro mne rozhodně. Všechno bylo poprvé. Začal jsem číst, chodit na koncerty, chodit s holkama, vnímat věci okolo umění. Politika mne nezajímala, ale miloval jsem Václava Havla. Nedocházelo mi, jaké mám štěstí, že je prezidentem právě on. To je věc, kterou bych si přál ještě jednou zažít – mít rád svého prezidenta. No, a pak jsem měl spoustu věcí obestřenou tajemstvím, to bylo pěkné. Devadesátky mi přišly dychtivé, hodně barev. Lidi nosili oblečení jako hippies, jiní zase chtěli být hrozně elektro a další si zamilovali kapitalismus – a nikdo neměl pocit, že to přehání. Když dnes koukám na ty starý fotky, až mne to dojímá. Po asi pěkně hnusných normalizačních letech, to byl prostě nádech a nešlo tu sílu nevnímat.

Dan: Jak píšeš texty? Kde bereš inspiraci?

Martin: Psaní textů je odjakživa práce. Ne dřina, protože to dělám s láskou, ale práce. Napadne mne pár slov, zapíšu je. Pak se k tomu desetkrát vracím, přepisuju, cizeluju. Když je tvůrčí období, musím mít s sebou stále sešitek. Dumám nad tím, kdykoliv mám volnou chvíli. I nad hudbou. Nejde to dělat napůl. Hodně se učím taky tím, co mám a nemám rád na poezii a na tom, jak s texty pracují lidé okolo. Většinou mne všechno spíš štve nebo nudí. Ale pak zase bum, a zírám. Ta vybíravost a nespokojenost je však logická daň tomu, že něčemu věnujete tolik sil a dostanete se do určitého bodu. Běžte na procházku městem s architektem a u většiny novostaveb bude kroutit hlavou a říkat, co se mělo udělat jinak.

Dan: Před pár lety jsi vydal i svojí první sólovou desku Svetr. Proč ses rozhodl jít do vlastního počinu?

Martin: Chtěl jsem si sednout doma a natočit všechny nástroje sám. Zahrát si na bicí a klavír a tak. Dozvědět se něco o hudbě zase z jiného úhlu. Myslím, že to bylo i tak, že Květy vydávaly desky pravidelně a já v té chvíli nechtěl kluky vyčerpávat další prací. Oni jeli na dovolenou k moři a já zoufalec seděl a skládal. Svetr je ale fajn deska. Mám radost z toho, že se celý náklad vyprodal, a pokud ji chce dnes někdo sehnat, musí pátrat, kde ještě nějaký kus zůstal.

Dan: Květy jsou úzce spjaty s Brnem. Ve starších rozhovorech ses vyjadřoval, že tě tohle město nudí, platí to stále?

Martin: Zlepšilo se to! A dost. Přibylo hodně aktivit, které mají smysl, lidí dělajících něco dobrého a míst, kam se dá chodit. Mám z toho strašnou radost. Najednou je Brno dobrý!

Dan: Sleduješ současnou hudební scénu, jaké album či kapela tě naposledy zaujala?

Martin: Poslouchal jsem třeba Mark Pritchard – Under the sun. Bavilo mne koukat na koncerty kapely Ladě, hrají krásně. Líbí se mi, jak pracují s elektronikou lidé, co vyrábí Bastl instruments, i když tam jde spíš o ty nástroje, než že bych je poslouchal, mají však můj obdiv. Totéž Honza Fic, výrobce nástrojů. Třeba hodně zajímavé věci dělá Federsel, má mnoho projektu, včetně kapely B4 a divadla Handa Gote, které je hodně s hudbou spojené. Pořád obdivuji Oldřicha Janotu, nebojím se ho dát mezi současnou scénu, protože se celý život někam posunuje. Poslední léta jsem dost sjížděl desky jako Everyday robots od Damona Albarna nebo první album skupiny Micachu and the Shapes. Jestli mi něco připadá celkově dotažený a blízko tomu, co děláme s Květy, tak asi Zrní. Ti ušli velkej kus cesty. Moc pěkná je poslední deska Martiny Trchové. Jo a taky mám rád věci, co dělá Péťa Marek, ne však jen Midi lidi.

Dan: Málokdo ví, že jsi hrál i v seriálu Případ pro exorcistu, jak ses k herectví dostal?

Martin: Jel jsem si pro Anděla za Alternativní hudbu a shodou okolností seděl v kupé s Honzou Hřebejkem. On mne za pár let pozval na konkurz, bylo to celý pěkný. Díky tomu jsem pak hrál v seriálu Trpaslík a pro Svět pod hlavou dělal písničky a šaškoval jako svazácký zpěvák.

Dan: Uvidíte tě diváci v nějakém novém filmu či seriálu?

Martin: Jednu roli mi nabídl Petr Marek do filmu Občanské fórum. Moc se na to těším. Mihnu se ve filmu Robina Kvapila. Kdyby byly pěkné nabídky, hrál bych rád, ale sám pro to nic nedělám. Měl by však vzniknout film, odehrávající se v Brně, k němuž jsem napsal námět. Jsou to věci na dlouhou trať.  

Dan: Píšeš i knížky pro děti, jak jste se k tomu dostal? Představ své počiny čtenářům…

Martin: Pracoval jsem v Divadle Polárka na představení, v němž hráli neslyšící. Irena Iškievová mne potom oslovila, jestli bych nenapsal knížku pohádek. Málo se to ví, ale neslyšící málo čtou. Ta knížka je samozřejmě právě tak pro slyšící i neslyšící děti. Shodli jsme se na tom, že musí být srozumitelná. Já jako dítě trpěl tím, že jsem spoustu příběhů z knížek nechápal. Možná jsem byl nesoustředěný. Ale i tak. Je to jednoduchý příběh nazvaný Za Aničkou okolo světa. Pak jsem vydal sbírku básní s Alenkou Černou. To bylo moje děvče. V roce 2016 zemřela a já měl za úkol vydat naši společnou sbírku. Náklad už je téměř vyprodaný. A ještě jeden dluh jsem měl. Před lety jsem si zapisoval sny a Bára Ungerová a Emilka Mati k nim dělaly ilustrace. Teď to vydávám, je to spíš sešitek, ale pěkná malá věc. Rozepsal jsem ještě román a napsal několik povídek, zatím bez dokončení.

Dan: Hudba je pro tebe stále na prvním místě?

Martin: Asi ano. Málo která věc mne dokáže tak strhnout. Miluju hudební nástroje. Představuju si zvuk a melodie a rytmy a slova jako takové vzdušné bytosti, měním jim tvary, dokážu na to myslet celé dny. Taky tím zabíjím čas, když mi není dobře. Nakonec mne to zabíjení i živí. Na všechny nabídky říkám jo a většinou chci za to peníze. Pak se pokouším to dát dohromady. A je to fajn. Sedím nad hudbou každý den.

Dan: Co chystáš v současné době?

Martin: Přáli bychom si s Květy vydat album „Spí vánoční pták“. Mělo by vyjít na Štědrý den a k němu taková kniha, v níž bude zpěvník našich písní, průvodce po našich deskách a nějaká překvapení. Bude s tím dost práce a bude to asi drahé, takže to zkusíme přes Hithit. Mám nějakou hudbu v divadlech, na níž se může jít člověk podívat. Třeba „Drazí v Chomutově“ v divadle Reduta. A hlavně jsme s kapelou složili hudbu k filmu Jakuba Šmída „Na krátko“. Podle knihy Petry Soukupové. Pěknej film to bude. Smutnej, ale dobrej.

Dan: Jaký máš vztah k pěstování čehokoliv?

Martin: Kontiuita je super. Bojuju s leností dělat něco pravidelně. Mluvíme-li o pěstování zeleniny a kytek, tak to nezvládám. Přitom škoda, zahradu bych u domu měl, balkóny taky. Marihuanu nepěstuju, zkoušel jsem hulit, ale nic to se mnou nedělalo. Ještě bych mohl pěstovat své tělo pohybem, ale zvládnu jen chodit na procházky a občas plavat. Bída.

Dan: Co bys vzkázal čtenářům Roots?

Martin: Ať se chovají pěkně k druhým i k sobě.

<<tohle někam do samostatného okna, asi hned na první straku rozhovoru>>

Martin E. Kyšperský se narodil V roce 1980 v osudovém Brně. Už sedmnáct let je zpěvákem a kytaristou svérázné skupiny Květy, se kterou získal hned tři žánrové Ceny Anděl. Připomeňme, že napsal i několik textů pro Lenku Dusilovou na její alba Baromantika a V hodině smrti. Martin vydal i knížku pro děti s názvem Za Aničkou kolem světa. V roce 2015 si zase zahrál v televizním seriálu Případ pro exorcistu.

IMG 9418IMG 0772

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

weedshop 3

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.