Pražské turistické pasti

0
105

Tak přátelé, měl jsem v Praze hosty ze zahraničí a pocity jsou velmi smíšené! Hned první den jsme došli na Staroměstské náměstí. „Jé, to je krása, můžeme si dát rozchod a kouknout se kolem?“ No jasně. Lidi se rozprchávají.

Dávám si oraz, dívám se kolem. Vidím, že jedna z mých oveček vchází do modře zbarvené směnárny asi 30 metrů od věže. Nevěnuju tomu moc pozornost, ale přece jen popojdu blíž a všímám si, že na směnárně je zákaz focení. Bleskne mi hlavou, že to asi má nějaký důvod, a vcházím do směnárny. Je tam pěkně vyvěšený kurzovní lístek, kde se píše, že za euro dávají – a teď se podržte – 15.01 Kč!

Myslím si, že se jedná o omyl. Moje kolegyně je už u přepážky, já přicházím vedle ní a ptám se chlapíka – jaký kurz jí dáváte?

No Czech, odpovídá chlapík. Přepínám tedy do angličtiny a ptám se znovu, jaký kurz dávají za euro. Chlapík beze slova ukáže na kurzovní lístek s patnáctkou.

Já mu říkám, „Stop it!“. Zastavte to. Kolegyně mi bezelstně říká, že už dala pánovi 2 000 euro. Dostat 30 000 Kč za dva tisíce euro, to je solidní kšeft, ne? Zvyšuju hlas a znovu chlapíkovi říkám, aby to zrušil, že chceme peníze zpátky. Chlapík mě ignoruje. Opakuju to důrazněji. Chlapík mi říká, abych počkal, až na mě přijde řada. Já mu říkám, že jsem přítel téhle paní a že transakce se musí zastavit. Borecky komicky říká: „You are no friend“, vy nejste její přítel. Je fakt, že to tak u zahalené Arabky a českého chlapíka moc nevypadá.

Trvám ale na stornu. Chlapík dělá obličeje, ze kterých je jasné, že se mým fandou na Facebooku jen tak nestane. Nakonec se zvedá a přivádí druhého borce. Ten beze slova bere kalkulačku a ukazuje nám na ní „20“. Moje kolegyně se na mě tázavě dívá, jestli to má vzít. Já chlapíkovi říkám, že si dělá srandu. Chlapík přepisuje číslo na 22. Kolegyně už to chce vzít, situace je trapná. Mně je trapně, že se v srdci země, která chce patřit do prvního světa, smlouvá o kurzu jak někde na ovčím trhu v Istanbulu. Nebereme to.

Převádím kolegyni asi o 150 metrů dál do známé směnárny Exchange v Kaprovce. Tam dostává kurz 25,50 Kč, a když si vzpomene na 15 Kč nabízených o pár kroků vedle, nechápavě na mě kouká.

Střih. Druhý den ráno na snídani se potkávám se zbytkem výpravy. Jiná kolegyně mi ukazuje balík bankovek, co dostala včera při směně. Koukám na něj a je mi do breku – jsou to běloruské rubly. Prý šla do normální směnárny, kurz jí ale připadal strašně špatný (což asi byl), v tom okamžiku se k ní přitočil normálně vypadající chlapík (vypadal prý jako já) a nabídl jí lepší kurz. Ona mu dala 300 euro, on jí dal běloruské ruble a jako poslední větu jí řek, to si pamatovala, „Now you can go to the museum,“ teď můžeš jít do muzea. Teď už je jí jasné, že si z ní dělal srandu.

Tahle druhá věc se mi už vysvětluje hůř. Říkám jí, aby se na bankovky pořádně koukala, že ty
běloruské jsou psané jiným písmem. Ale je mi to trapné.

Nevadí, jedeme dál. Procházíme Hrad, Strahovský klášter, je to paráda. Výkřiky obdivu. Odpoledne si sedáme v hotelu – mimochodem díky Mandarin Oriental, je to úžasné místo a lidi jsou tam víc než skvělí. Zase jiný kolega mi ukazuje, že si šel koupit trdelník, platil 500 a zpátky dostal tohle – v ruce má asi 400 běloruských rublů.

Nic neříkám, jenom koukám. Za necelé dva dny je kredibilita naší země v očích těchto lidí naprosto v troskách. Teď už vytahují kalkulačku i při nákupu jednoho jablka a neudělají ani jedinou transakci beze mě. Cítím se jako debil.

Lidi, já vím, teď mi řeknete, že jsem měl svoje hosty varovat a hlídat. Ano, měl. Ale chápete, já jsem jim NECHTĚL v letadle říkat, že v téhle zemi se je bude snažit okrást naprosto každý kromě mě. Navíc jsem si to ani nemyslel – já jsem věřil, že tyhle věci jely tak v devadesátkách, že dneska už je Praha v roce 2017.

A že jsou moji přátelé příliš důvěřiví? Ano, jsou. Je fakt, že nápisy na bankovkách neřeší. Ale víte co? Tohle je jako se znásilněním – není to NIKDY vina oběti. Je to vždycky na sto procent vina toho hajzla, který jiného člověka podvede. Turista má právo očekávat, že mu lidé dávají peníze toho správného státu i při blbém nákupu trdelníku. Jako byste to automaticky čekali v Londýně nebo v Dublinu. Ano, jsou místa, kde se vás taky každý snaží napálit, třeba v Egyptě – ale to jsou země třetího světa, víme?!

No a městská policie běhá kolem a dává botičky turistům z Drážďan, co neinformovaní zastavili na modré čáře. To se dělá snadněji než honit borce s rubly, co?

Lidi, já jsem docela zklamaný. Skoro už chápu, proč se u nás nedá nikdy zavést euro. Protože bychom nemohli tolik krást a tak půlka Prahy by neměla co žrát! Hanba nám.

PS: Janka Rubeše a jeho skvělou práci znám. Ale prostě jsem věřil – typická chyba oběti – že nám se to nemůže stát. Omlouvám se.

PPS: Ano, zdá se, že všichni ti kradáci jsou cizinci. Ale stejně, my jsme ti, kdo nastavují pravidla. A měli bychom tyhle barbary zastavit, protože poškozují pověst a byznys nás všech.

Víte, co nakonec na ty moje katarské návštěvníky zapůsobilo asi nejvíc? Jednou jsme šli na jídlo do Hergetovy cihelny a tam uprostřed dvora jakási kašna. Oni už od vrat volají, jéé, fontána, jéé, umění. Já jsem za ty roky zapomněl, o co jde, tak je hrdě vedu přímo k uměleckému dílu a nadšeně ukazuju rukou.

Abyste rozuměli, Katar je puritánská společnost. U žen se nesmí ani naznačovat, že snad mají vepředu nějaké pahrbky, no a u mužů – o tom se mlčí absolutně. A já si najednou uvědomuju, že ta socha jsou dva čůrající muži a že moje ruka míří jaksi přímo na velmi naturalisticky zpracovaný výčnělek, ze kterého ti dva pánové čůrají.

Ve výpravě zavládlo tísnivé ticho. Abych to nervózní mlčení trošku rozbil, tak jsem ještě velmi takticky dodal, že ta mísa pod těmi pány má tvar České republiky. A že tedy ti dva mužové čůrají na svou vlast. To už se na mě všichni nevěřícně koukli – a začali se z plna hrdla smát. „Martine,“ řek mi jeden, „tohle je úžasný. Za tohle by tě v Zálivu prostě vymazali ze zemského povrchu (použil slovo „obliterate“). Jednak kvůli těm sochám, ale ještě víc kvůli tomu zneuctění vlastní země. To by u nás bylo nemyslitelné. Vy Češi jste strašně super.“ A všichni vytáhli mobily a začali dělat videa a pak si ještě všimli, že těm pánům jaksi rotují hýždě, takže čůrek dopadá tu do oblasti Prahy, tu někam jinam, a z toho začali dělat další videa.

Ale nebyl to jediný zážitek. Fakt jsem se snažil, aby z naší země viděli všechno to pěkný. Šli jsme do strahovské knihovny (opět děkuji borcům z Mandarin Oriental, kteří nám vytelefonovali vstup až doprostřed sálu) a mým hostům spadla brada. Šli jsme kolem galerie Miro a pan Miro náhodou stál venku a náhodou mě poznal a pozval nás všechny do svého domu, který má přímo na Hradčanech, a moji hosti byli strašně vykulení z jeho zahrady. A pak samozřejmě vnitřek Svatovítského chrámu, to bylo další ách, a pak Vyšehrad, kde jsem jim vyprávěl pověst o Šemíkovi, oni koně milujou, a pak just ještě ty nejhezčí paláce a starý hrady. A když jsme stáli pod průhonickým zámkem a dívali se na něj z parku, až jsem byl sám překvapenej, jakej je to pohled takhle na podzim, tak se jedna ta katarská slečna, taková fakt správná a vážná, na mě otočila a úplně spontánně řekla: „Martine, když máš takovouhle zemi, proč vůbec jezdíš do Kataru?“ Protože oni si vůbec nedovedli představit, jak je Česko úžasné, a asi trošku mysleli, že i my Češi jezdíme do Kataru ze zoufalství jako tolik jiných lidí. Ale my ne. A tak o té otázce taky uvažuju, ale hlavně vám chci říct, že je to velká pravda a že mě to nakonec celý udělalo radost.

Protože národ, který si dovede udělat umění z toho, jak pochčije vlastní zemi, to nakonec není tak marnej národ.

PS: Jo a tu věc s penězma jsme probrali a uzavřelo se to a dál už se to neřešilo, protože lepší zážitky to překryly. Řekl jsem jim, že Praha je holt velký magnet a přitahuje i šmejdy, že mě to osobně mrzí a že to mrzí i spoustu lidí na Facebooku, a to je dost potěšilo. Takže tak.