Lidové zvyky a obyčeje na měsíc říjen

0
271

V Čechách se mnoho lidových tradic nedodržuje, což je škoda, protože je to poměrně zábavná sociální kratochvíle. Sice už víme, že na tancovačkách nemusíme skákat co nejvýše, aby nám napřesrok vyrostl vysoký len, ale hojnou podzimní úrodu slavit můžeme. Přesně tak, jak to možná dělali ještě naši venkovští praprarodiče.Každý měsíc si v rámci tohoto seriálu připomeneme, jak senaši předkové během roku bavili, co pekli a jaký to mělo význam.

Začneme tím nejstarším, co se dá na našem území vysledovat – Kelty. Když přišli Slované do na území dnešních Čech, pravděpodobně se s Kelty smísili. Svědčí o tom analýza DNA, respektive mutace genu CFTR, způsobujících cystickou fibrózu.Relativně vysokou četnost mutace tohoto genuje možné pozorovat pouzev Británii, Irsku, Bretaniale překvapivě také v Rakousku a České republice. Na základě těchto faktů autoři studie soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky.

Keltové slavili koncem září podzimní rovnodennost, kdy děkovali přírodním bohům za úrodu. Stejně tak Slované slavili rovnodennost, jejich bohové měli jen jiná jména. Loučili se s bohyní plodnosti jménem Mokoš a vítali Moranu, která přináší zimu a čas pro odpočinek. V tomto období končila práce na poli, což bylo doprovázeno bujarými oslavami a hody.

Oslavy konce hospodářského roku se v některých oblastech dochovaly dodnes. V Čechách posvícení, na Moravě hody, na Valašsku krmáš. Dříve se slavívalo vždy v čase, kdy bylo možné v hospodářství na chvíli zvolnit tempo. V každé vsi, farnosti či kraji to však bylo v jiný čas. Někde se posvícení slavila již po svatém Václavu, jinde po svátku Všech svatých anebo až po svatém Martinovi. Byla to příležitost pro setkávání příbuzných ale i vzájemné navštěvování spřátelené vesnické chasy. Velmi bujaře se tancovalo, jedlo a pilo. Koncem 18. století se císaři Josefu II. nelíbilo, že lidé slaví jedno posvícení za druhým a zanedbávají tak zemědělské práce. Roku 1786 proto vydal dekret s nařízením, aby se hody slavily jednotně v neděli po svatém Havlu, jehož svátek připadá na 16. října. Lidé tedy poslušně toto posvícení slavili, říkali mu „císařské“ nebo „havelské“,svá vlastní posvíceníale slavit nepřestali. Slavilo se tedy posvícení svatováclavské, havelské, martinské a naposledy kateřinské (kolem 25. listopadu), kdy se pořádaly také velké tancovačky. Po svaté Kateřině nastal čas adventu a rozjímání a příští tancovačky se směly konat až během masopustu následujícího roku.

Na hodovním stole většinou nechyběla pečená husa. Tento zvyk možná pramení z pohanských časů, kdy se bohyni Mokoš obětovala drůbež. Církev se obvykle snažila pohanské svátky vymýtit. Když se to však i přes zákazy nedařilo, přetvořila je na svátky křesťanské. Legenda tedy praví, že Martin, původně římský voják, přijal křesťanskou víru a stal se biskupem. Nechtěl však biskupskou hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince. Ty ho však svým kejháním prozradily a on je proklel, aby v den jeho památky pykaly za svoje provinění na pekáči.

Kromě jídel z masa, která z veganského přesvědčení vynechám, se připravovaly například posvícenské koláče a koblihy. Platilo, že čím významnější událost, tím menší koláčky se pekly. Svatební koláčky se dosud ve východních Čechách a na Moravě pečou ve velikosti vlašského ořechu a podobají se tak spíše cukroví než koláčům. České posvícenské koláče se pečou ve velikosti dlaně. Jiným typem jsou „okaté“ šátečkové koláče. Raritou jsou také velké ploché chodské koláče se zdobenými nádivkami. Na tvarohové ploše se povidly či makovou nádivkou kreslí ornamenty a přidávají se ozdoby z mandlí či rozinek. Na Valašsku se pečou vdolky nazývané „frgále“. Bývají plněné tvarohovou nádivkou a na vrchu zdobené povidly nebo jen pomazané žloutkem a hojně posypané sladkou drobenkou.

Několik dní před posvícením bylo také nutno našlapat zelí, aby včas nakvasilo k pečínce. Případně ho naložit do hliněného krajáče, kde mléčné kvašení probíhá rychleji než ve velké kadečce. Zelí dodávalo venkovskému lidu po celý rok zdraví díky vysokému obsahu vitamínu C a kvasné bakterie podporovaly vyváženou střevní mikroflóru. (Bakterie ve střevě nám nejen pomáhají rozkládat potravu, ale vyrábějí také různé vitamíny a hormony. Některé z nich si umíme vyrobit sami, to ale není nutné, když je za nás vyrobí naše symbiotické bakterie. Vylučují například serotonin, který je stěžejní pro duševní zdraví.)

Kysané zelí se jedlo u příležitosti přástek, protože podporovalo potřebné slinění pro úpravu lnu (o tom více v příštím článku). Dále se jedlo vařené kysané zelí a připravovaly se také oblíbené zelím plněné buchty – zelňáky. Tento recept jsem také vyzkoušela a do veganské podoby ho upravila 🙂

Oslavy konce hospodářského roku se v některých oblastech dochovaly dodnes

Kynuté těsto: půl kila hladké mouky dát do mísy a udělat v ní důlek. Do důlku rozdrobit 5 dkg droždí a zasypat lžící cukru. Po chvilce přilít čtvrt litru vlažného mléka (např. mandlového, makového, kokosového…). Až se droždí začne zvedat, přidat rozšťouchaný banán nebo dva (místo vejce), sůl a 3 lžíce libovolného oleje. Vše dobře propracovat a nechat vykynout. Z těsta pak oddělovat kousky a na pomoučněném vále nebo v ruce tvarovat placičky. Vloží se osmažené vydušené kyselé zelí, těsto se kolem něj dobře uzavře, v ruce uválí do koule a položí se spojem dolů na vymaštěný nebo papírem pokrytý plech. Na plechu nechat buchty ještě cca 20 minut kynout a poté péct do krémova asi 15 minut na 200 °C.

Jako náplň je možné použít osmažené a vydušené kysané zelí (ve svém receptu jsem ho ještě okořenila sladkou paprikou, kmínem a trochou kari) nebo mrkev.

Mrkvová náplň: mrkev nastrouhat a dusit na oleji. Přidat mletý mák, skořici, rum, vanilkový cukr, citrónovou kůru a opět chvíli dusit.

V této době už také bývaly sklizeny brambory. Ty však zpočátku mezi lidmi nebyly příliš oblíbené. Pirát Francis Drake poslal roku 1576 brambory svému příteli do Anglie. Ten je nechal vypěstovat a poté je chtěl na slavnostní hostině náležitě představit. Kuchaři se však spletli a místo hlíz podávali polojedovaté bobule smažené na másle se skořicí a cukrem. I když se o několik desítek let později zjistilo, jak brambory připravovat, venkovský lid k nim stále neměl důvěru. K jejich konzumaci lid dohnala až neúroda obilí a následný hladomor ve druhé polovině 18. století.Nejlépe dobu dokumentuje zápis z kroniky obce Čakovice: „Velká bída byla v Čechách v roce 1770. Mrazy trvaly až do Velikonoc. Ptactvo zmořené zimou a hladem létalo do stavení. Ozimy vymrzly. Na jaře se nedalo síti, pole byla podmáčena, někde vyrážely prameny. Dobytek padal hlady, lidé jedli otruby, lebedu i maso chcíplého dobytka. Řádily nemoci, mnoho lidí ve vsi zemřelo. Od té doby se začaly pěstovat brambory. Dříve se zde mimo obilí pěstoval hrách, proso i čočka. Naši otcové odmítali brambory sázet, protože jim to vrchnost nařizovala.“

Platilo, že čím významnější událost, tím menší koláčky se pekly

Tedy až mezi léty 1770 – 1773 vzali lidé brambory na milost. Marie Terezie dala v té době přivést velké množství brambor z Pruska a pověřila mnichy, aby lidi přesvědčovali o jejich výhodnosti, což se naštěstí setkalo s úspěchem. Zejména v chudších podhorských krajích pak bývaly brambory pravým požehnáním.

Na Chodsku vynalezli z brambor velkou dobrotu, pro kterou dokonce vrchnost určila, jak vysoká může být, aby si sprostný lid moc nedopřával. Šlo o domažlický bacán, neboli jakousi maštěnou bramboro-česnekovou buchtu. Na Chodsku se podával jako příloha k omáčkám.

Recept na bacán: 40 dkg nastrouhaných syrových brambor zalít necelým litrem horkého mléka a nechat zchladnout. Ze zbytku teplého mléka, hrsti mouky a 10 dkg droždí vyrobit kvásek. Hotový kvásek přidat k bramborám, přidat dle chuti prolisovaný česnek, sůl, pepř, 1 vejce, lžíci majoránky a 90 dkg hrubé mouky. Propracovat a nechat vykynout. Vše poté vylít do vymaštěného pekáče a péct zprudka 20 minut. Poté dopékat na mírném plameni další půl hodinu do červena. Povrch omastit máslem.

Příští listopadový díl bude zasvěcen například Dušičkám, přástkám a tradicím kolem svatého Martina.