seedbank -30%

První piercing jsem dělal ve čtrnácti – Rozhovor se zakladatelem Alien Tattoo

Na těchto místech časopisu ROOTS uveřejňujeme rozhovory s umělci. Do teď to byli hlavně hudebníci. Tentokrát jsem si ale popovídal s člověkem, jehož činnost se pohybuje ve zcela jiném oboru. Mnoho lidí tetování a piercing za umění nepovažuje. Neprávem. Stačí se podívat na fotografie u článku a každému musí být jasné, že od dob vězeňských modrých křížků na rukou se toho změnilo opravdu hodně. A protože sám ve volných chvílích rád čmárám a patlám barvy na plátna, využil jsem příležitosti a při návštěvě pražského tetovacího a piercingového studia Art Tattoo Alien vyzpovídal jeho zakladatele Tondu Tantoše, který se v oboru pohybuje už hodně dlouho.

Jindřich: My se potkali poprvé loni na Cannafestu a já se později od Tomáše, který mi dělá v tvém studiu tetování, dozvěděl, že jsi byl jedním z prvních u nás, kdo začal dělat piercingy. Kdy to bylo?

Tonda: Mně je 52 a první piercing jsem dělal ve čtrnácti, tak i to spočítej 🙂

Jindřich: Dobře, já si to spočítám (spočítal, bylo to v roce 1978), ale to jsi to dělal asi neoficiálně. Kdy jsi začal oficiálně ve studiu a tak? Tomáš mi říkal, že jste byli druhý v republice.

Tonda: My jsme byli druhý za Uzi a první v Československu na Praze 1. Otevírali jsme s Uzi stejnej rok a stejnej měsíc, nějak tejden po sobě.

Jindřich: Byla to náhoda, nebo to bylo úmyslně?

Tonda: My se vůbec neznali v tý době. Dneska je to jiný, už se všichni známe, takže tak.

Jindřich: A to bylo ještě před revolucí, nebo po?

Tonda: To bylo v roce 92.

Jindřich: Tys mi říkal, že v současnosti děláš jenom piercingy, tetoval jsi někdy?

Tonda: Ne, já nikdy netetoval.

Jindřich: A jak tě napadlo, otevřít si tetovací studio?

Tonda: Já jsem od čtrnácti měl kamarády z Ostravy Hrabůvky a to byli takoví darební kluci, který už tenkrát měli pokérovaný ksichty a tak, takže mě to tak nějak celoživotně směřovalo k těm modifikačním věcem, k nezávislým věcem… Prostě do pohody.

Jindřich: Možná blbá otázka, ale kdo si nechává dělat piercing častěji – chlapi, nebo ženský?

Tonda: Hele, blbá otázka to není. Bylo období, že si ho nechávali dělat víc ženský. Nechali si dělat pupíky a tak, ale u mě ve studiu, co se týká třeba těch genitálních věcí, tak to bývají spíš chlapi.

Jindřich: Je to častý, že si ženský nebo chlapi nechávaj dělat piercing na genitáliích?

Tonda: Je otázka, co je častý… Ale celkem za ten rok pár desítek lidí uděláš.

Jindřich: Jako člověk bez piercingu mám představu, že získání takové ozdoby musí být hodně bolestivé…

Tonda: Není, ona to je veskrze tenká kůže. Je to tenká tkáň. To je taková ta rychlá bolest, vteřinová.

Jindřich: Takže srovnatelný třeba s uchem?

Tonda: Možná i to ucho je citlivější. Záleží na tom, kam se to dělá.

Jindřich: Hodně holek má píchlý bradavky, který jsou podle mě hodně citlivý. Bradavka konkrétně má speciálně u žen ještě navíc jednu důležitou funkci…

Tonda: On to není problém. Já jsem dělal spoustu bradavek a ty holky, jakmile otěhotněly a měly děti, tak ten piercing prostě vytáhly a kojení bylo v pohodě. Mně se to navíc líbí, na tý ženský je to hrozně sexy.

Jindřich: My se před chvílí bavili o tom, že už moc nemáte v nabídce silnější náušnice. Proč?

Tonda: No oni se už takový ty špeky dneska moc neberou. Lidi jdou spíš do těch flashů a plugů a málokdy vidíš, že by někdo měl náušnici s centimetrovým průměrem. A ten kov je těžkej, takže to bývaj bioplasty…

Jindřich: Takže já jsem exot?

Tonda: Ty to máš v pohodě. Ale jinak lidi už do těch silnejch průměrů nejdou, jako dřív, kdy do toho skákali hodně. Teď už je to spíš o těch klasickejch věcech.

Jindřich: Jestli to nebude tím, že lidi, co měli ty silnější náušnice, časem přešli na ty plugy…

Tonda: Je to možný. Ale spíš jde o to, že ten trh už je tak nasycenej, že se nevyplatí brát na krám celou novou kolekci špeků od pěti milimetrů vejš, protože prodáš pár za rok a zbytek ti tady leží.

Jindřich: Jsou nějaký vyloženě nebezpečný místa, kam by se piercing dávat neměl?

Tonda: Tak jsou nebezpečný místa. Každý tělo má určitý body, kam by se nemělo zasahovat, ale lidi si nedaj říct.

Jindřich: Jaký body třeba?

Tonda: Třeba horní ret ve středu. Ten se označuje jako smrtelnej. Tam když se to píchne špatně, tak toho člověka zabiješ.

Jindřich: Takže to je něco, jako mají Číňani akupresurní body?

Tonda: Asi tak. Oni to teda nejsou akupresurní body, ale místa, kde se ti sbíhají dráhy v celek, a když ten celek rozbiješ, tak prostě ochrneš na polovinu těla no.

Jindřich: A už se ti to někdy stalo?

Tonda: Naštěstí ne 🙂

Jindřich: A někomu z lidí, co znáš?

Tonda: No, staly se různý věci. Propíchnutý žíly a tak. Oni lidi nepřemejšlej. Myslej si, že je to jednoduchý. Není problém vzít jehlu a ďobnout to. Ale vědět kam to ďobnout, to je problém, protože fakt můžeš něco pos*at a pak už to nedáš zpátky.

Jindřich: Tyhle vědomosti jsi nasbíral časem a praxí, nebo jsi tuhle tématiku i nějak studoval?

TOM 9

Tonda: Mě to vždycky zajímalo, piercing a takový věci. Já měl vždycky rád věci, který byly jiný. Já měl v šestnácti máničku, v osmdesátejch letech začal punk, tak jsem vyšvihnul číro… já to měl vždycky jinak a dodnes mám. A bohudík to mám pořád rád… nejsem dítě systému.

Jindřich: Když ty netetuješ, kolik tady máš tatérů?

Tonda: Teď momentálně mám zaměstnaný tři kluky. Tomáš, Milan a Láďa, to je takovej čechoamík. Taková legenda.

Jindřich: I když ty děláš piercingy, zeptám se tě na vaše tetování. Děláte spíš vlastní návrhy, nebo předěláváte něčí věci?

Tonda: Spousta věcí se předělává, spousta jsou vlastní návrhy, spousta lidí si zase donese vlastní věci, a některý z nich není možný udělat kvůli velikosti toho tetování. Oni přinesou třeba obrázek o velikosti pět na pět se spoustou detailů, který prostě udělat nejdou. A i kdyby udělat šly, tak za pět let jsou v pr*eli, protože se to sleje. Většinou děláme svoje věci.

Jindřich: Ty říkáš, že se u tetování může stát, že se to slije. Jak se to potom řeší?

Tonda: Záleží na majiteli tetování. Někdo to chce předělat, tak se to předělá a v momentě, kdy to předěláváš, tak to zákonitě zvětšíš. Nikdy nezachováš tu původní velikost. Pokud to teda není něco hodně velkýho, kdy vytáhneš detaily a jinak to zůstane stejný. Ale když jsou to slitý malý věci, tak je musíš předělat barvama a musí se to překrejt.

Jindřich: Co se dělá líp – to, co navrhne sám tatér, samozřejmě po domluvě se zákazníkem, nebo je lepší, když si někdo donese hotovou věc a jenom se to předělá?

Tonda: Tatérovi se určitě dělá líp věc, kterou navrhne sám, protože to má ve voku a v ruce. A hlavně ví důvod toho, proč to tak navrhnul.

Jindřich: Jak to je s tetováním a jeho nedávnou  minulostí – dřív se u nás barevný tetování nedělalo, ne? Všechno bylo jen modrý, černý…

Tonda: Když to začínalo, tak šlo všechno po tý černý no. Ale je to fakt vývojem. Já taky dřív zastával černotu, taky proto máme ve znaku toho vetřelce. Osobně mám rád temný, darkový věci, ale taky mě to teď táhne k těm barvám, protože barvy tomu daj úplně jinej level. Jsou ty kérky úplně někde jinde.

Jindřich: Je nějakej rozdíl v práci, když se dělá tetování jen černý, a když se dělá barevný?

Tonda: Dneska je to úplně jedno. Ty barvy jsou tak dobrý a všechno je vychytaný, takže je to jenom v rukách tatéra.

Jindřich: Já se tě zeptám přímo na tvoje studio. Máš ho na Praze 1 v Jilský ulici, což je celkem exkluzivní adresa. Nepřemýšlel jsi o přestěhování na nějaký levnější místo? Jaké to má vůbec výhody, být na takovém místě?

Tonda: Pro mě to má hlavně tu výhodu, že od toho roku 92 jsme pořád na stejnym místě, takže se nám sem vrací třeba turisti, co tu byli před deseti nebo patnácti lety na tetování nebo na piercing. Nemá to samozřejmě výhodu, co se Čechů týká, protože tady není kde zaparkovat, a protože jsme v prvním patře. Lidi, který to neznaj, nás prostě těžko hledaj. Takže zase nějaká velká výhoda to není.

I proto přemýšlíme o tom, že uděláme radikální změnu. Uvidíme, jestli najdeme, co hledáme. Ono na tetovací studio stačí padesát metrů. Je teda otázka, co chceš. Jestli chceš mít dvacet tatérů a chrlit to jako zasraná fabrika, nebo si to necháš do toho androše a zůstaneš v klidu.

Jindřich: Obligátní otázka na závěr – nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Tonda: Přijďte se k nám pokérovat (smích).

Jindřich: A nechat udělat piercing…

Tonda: Jasně 🙂

Dovětek autora: Během práce na mém tetování a povídání s Tomášem (bodrý to ostravský chlapec), který mi na ruce pracoval, jsem si potvrdil jednu svou domněnku – u tetování není ani tak důležité co, ale proč 😉

tatoo

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.