Desátým největším světovým producentem čaje je Argentina. O pěstování čaje zde i v dalších státech Jižní Ameriky si řekneme v dnešním článku.

Stejně jako u severní části kontinentu i u té jižní začalo osídlování v první polovině 16. století. Také sem jako první připluli Španělé a Portugalci následovaní Nizozemci či Francouzi.

Ačkoli první pokusy o osídlení území dopadly tragicky a velká část expedice španělského lodivoda Juana Diaze de Solís byla pobita, ve Španělsku se šířily pověsti o nezměrném bohatství vládce Argentina. Očekávané zásoby stříbra, na rozdíl od jiného nerostného bohatství, kolonizátoři v Argentině nenašli, jméno zemi přesto zůstalo.

Právě přírodní bohatství, nejen to nerostné, zemědělství, přírodní krásy a vzdělaný lid jsou hlavními zdroji příjmů argentinské ekonomiky. Ta je přesto v neuspokojivém stavu.

Pro většinu Čechů bude tento stát známý především díky své fotbalové reprezentaci, lahodnému hovězímu masu či tangu.

Čajovníková semena se do Argentiny dostala ve 20. letech minulého století z Ruska. Díky příhodnému subtropickému podnebí s četnými srážkami se zde čaj ujal a obohatil tak místní zemědělství. Původní ceylonské a assamské kultury čajovníku postupem času nahradily klony přizpůsobené místnímu podnebí, škůdcům i nárokům na výnosy.

Převážná část produkce, uvádí se zhruba 95 %, pochází z provincie Misiones, zbytek čajového průmyslu pak najdeme v provincii Corrintes.

Misiones je jednou z nejmenších argentinských provincií, nachází se v severovýchodním cípu země, jejím hlavním městem je Posadas. Vedle čaje jsou hlavními zemědělskými plodinami yerba maté, citrusy, tabák, káva a kakao.

Většinu místních čajových farem obhospodařují drobní vlastníci, v období od dubna do listopadu probíhá 4–7 sklizní. Zpracovatelské závody ze sklizeného čajovníku vyrábí černé nebo zelené čaje.

Misiones však není jen čaj. Oblíbenými turistickými atrakcemi jsou vodopády Iguacu, největší systém vodopádů na Zemi, jež jsou součástí stejnojmenného národního parku. Chráněný je i výběžek Atlantského lesa, který do provincie zasahuje z Bolívie.

Byla to Bolívie, která Španělům nabídla kýžené stříbrné bohatství, v té době největší na světě. Nerostné bohatství, vedle stříbra cín, ropa, zemní plyn, zlato a další, zemědělství a petrochemie přináší zdroj obživy místním obyvatelům dodnes.

Bolívie není příliš známá svou čajovou produkcí, přesto má bohatou historii. Čajovník se sem dostal ve 30. letech 19. století díky nizozemským a německým přistěhovalcům. V průběhu následujících let bylo pěstování čaje i související zpracovatelský průmysl utlumen, koncem 20. století došlo ale k jeho rehabilitaci. Většina zde vyrobeného černého či zeleného čaje se vyváží do Spojených států a používá se do čajových směsí.

V Brazílii se čaj pěstuje od roku 1820. První semena se dostala do Botanické královské zahrady v Santa Cruz a rostlinám se zde dařilo nad očekávání dobře. Rozšíření čajovníků mimo zahradu však nebylo úspěšné, zřejmě z důvodu ne zcela odpovídajícího klimatu nebo složení půdy. Čajový průmysl byl stejně jako ten kávový závislý na práci otroků, se zrušením otroctví tedy rychle zkolaboval. O jeho obnovení se postarali až japonští přistěhovalci.

V současnosti se čaj pěstuje jižně od Sao Paula. Vyrábí se především čaj černý pro místní produkci, část se vyváží do Velké Británie.

Největším producentem čaje v Ekvádoru je plantáž Sangay Tea Estate. Byla založena v roce 1964 na místě, jehož podnebí je podobné tomu keňskému. Z původních 30 hektarů je současných 500, sklizeň zde probíhá pomocí strojů. Cílovou stanicí zde vyrobených černých čajů je opět USA, samozřejmě vyjma těch, které se spotřebují doma.

První kapitolu knihy o čaji v Guatemale začali psát před víc jak sto lety němečtí přistěhovalci, kteří s sebou přivezli semena čajovníku. Usadili se v severní části země a založili zde plantáže, kde se čaj pěstuje dodnes. Většina výroby se prodá na lokálních trzích, ale díky zahraničním investicím je předpoklad navýšení vývozu. Také na jihu Guatemaly jsou čajové plantáže. Jmenují se Los Andes a kromě čaje se zde daří i kávě. Část produkce zdejších čajů je certifikována jako ekologická. V těsné blízkosti farmy je přírodní rezervace, kde ještě můžete vidět národního ptáka Guatemaly, quetzala.

Jeden ze synů rodiny Llan byl zvyklý ze svého pobytu v Anglii na chuť čaje a dovezl počátkem 50. let semena čajovníků do rodné Kolumbie. Rodinou obhospodařovaná farma ležela v příhodné nadmořské výšce And a vedle kávy zde brzy čajovník zdomácněl. Za úspěchem „Té La Sofia“ byl spíš fakt, že byl dostupný v čajových sáčcích. Kolumbijce tato pohodlná příprava přesvědčila. Neklidná 90. léta farmu téměř zničila, majitelé však dokázali nepřízeň osudu přestát, zaměřili se na vývoj a vznik nové značky. Dnes se může výroba pochlubit certifikací mezinárodní zemědělské organizace UTZ.

Čajový průmysl má dlouhou historii i v dalších zemích Jižní Ameriky, v Peru, Panamě i Salvadoru. Malé farmy soukromých vlastníků produkují čaj pro lokální spotřebu, případné přebytky pak vyváží.

 

Foto: Vodopády v Iguacu.