Vítejte zpátky v Evropě. Po několika měsících, které jsme spolu strávili cestováním křížem krážem celým světem, se vracíme na starý kontinent.

My Evropané se vnímáme spíše jako pijáci a milovníci čaje než jeho pěstitelé. Ačkoli se první písemné doklady o čaji v souvislosti s Evropou zmiňují poprvé roku 1559 – tehdy benátský spisovatel Giovanni Battista Ramusio ve svém cestopise popsal přípravu čaje, trvalo několik staletí, než čaj získal oblibu i mezi obyčejnými vrstvami obyvatelstva. Čínský čaj k břehům kontinentu přivezli nejspíš holandští obchodníci počátkem 17. století. Ten japonský potom asi o 50 let později.

Evropa nemá vesměs podnebí vhodné pro zakládání čajových plantáží, bylo tedy jen pochopitelné, že se země, které měly tu možnost, pokoušely pěstovat čajovníky ve svých koloniích s vhodnějšími podmínkami. K výsadbě se používala převážně čínská semena, postupně kultivovaná na podnebí konkrétní lokality.
Už jen výběr vhodného klimatu a umístění nově vznikající plantáže, postupné pronikání do tajemství pěstování neznámé rostliny byly časově velmi náročné. Při zpracování sklizeného čaje závisí výsledná kvalita na každé minutě, poblíž plantáží tedy musely vzniknout i zpracovatelské továrny. Vzhledem ke vzdálenostem kolonií od Evropy byl dalším podstatným faktorem, který ovlivňoval rychlost šíření čaje a který také zvyšoval jeho cenu, způsob a rychlost dopravy.

Do Evropy se dostával čaj především černý, tedy ten, který při zpracování prochází procesem oxidace. Zelený byl často při zdlouhavé cestě, která mohla trvat i rok, znehodnocen.

Pokusy o pěstování čaje samozřejmě proběhly i v Evropě. Zejména v oblasti Azorských ostrovů, v Gruzii, Ázerbájdžánu, v Rusku a v Turecku.
Nám nejbližší jsou Azorské ostrovy náležící k Portugalsku. Mají mírné podnebí, které nahrává spíše pěší turistice než plavání a opalování se. Vedle hortenzií, jejichž krása láká na ostrovy především v létě, jsou pro návštěvníky zajímavé i místní čajové plantáže. Klima ostrovů ovlivněné Atlantským oceánem i bohatá vulkanická půda propůjčují zdejšímu čaji specifickou chuť.

Čaj se pěstuje konkrétně na ostrově Sao Miguel. S jeho výsadbou tu začal Jacinto Leite s podporou čínských odborníků již v roce 1820. Semena, se kterými začínal, dovezl ze své vojenské služby v Brazílii. Vrcholu zdejší čajový průmysl dosáhl v 50. letech minulého století. Dnes jsou zde funkční pouhé dvě zpracovatelské továrny z původních 14.
Když před 150 lety přivezl gruzínský princ Miša Eristavi do své země první sazeničky čajovníku, možná ani nepředpokládal, že jeho pěstování bude v budoucnu živit tisíce lidí a čajové plantáže se budou rozkládat na několika desítkách tisíc hektarů. Po rozpadu Sovětského svazu většina z nich však zpustla stejně jako továrničky, které sklizené lístky zpracovávaly. Díky tvrdé práci a nadšení několika malých pěstitelů je stále možné si místní čaj vychutnat. Jedná se zejména o pěstitele v oblastech Adjara, Guria, Kutaisi a Zugdidi. Plantáže se nacházejí v nadmořské výšce od 80 do 1100 m n. m., sklizeň probíhá jak jinak než ručně.

Také Ázerbájdžán těží ze svého umístění, jeho podnebí je vhodné nejen pro pěstování čaje, ale například i citrusů a rýže. Nejúrodnějšími oblastmi jsou Lankaran, Masallin, Lerik a Astara. Místní čajový průmysl zažil několik období prudkého růstu a následného úpadku. V období největšího rozkvětu poskytoval obživu mnoha lidem, v současné době spíše umírá na úbytě.

Po Hedvábné stezce se čaj přes Turecko dopravoval několik století před tím, než se zde začal pěstovat. Výsadba prvních plantáží se datuje do počátku 19. století. Vyvolenou oblastí se stala Rize, region u pobřeží Černého moře. Obliba čaje i jeho produkce prudce stoupala a Turecko dnes obsazuje čelní příčky na žebříčku světových producentů. Čaj je zde dokonce levnější než káva, kterou do velké míry dokázal nahradit. Většina místního čaje se zde i vypije, to je možná důvod, proč není turecký čaj ve světě tolik známý.
Jako mnohde jinde nebyl ani v Rusku čajovník neznámou rostlinou. Rusové se s ním mohli seznámit v botanické zahradě na Krymu již od roku 1833. Dlouhou dobu však zůstal pouze okrasnou rostlinou. První pokusy s pěstováním čaje skončily nezdarem, sazenice umrzly. Až roku 1903 byla úspěšně založena první čajová plantáž v oblasti. Proslulý krasnodarský čaj je nejseverněji pěstovaným čajem na světě. Chladnější podnebí nesvědčí škůdcům a parazitům a při pěstování čaje tak není potřeba používat chemii. Na svazích Dagomysu se pěstuje čaj zelený i černý. Většina zdejší produkce se však spotřebovává v Rusku, i když výrobci plánují do budoucna také export do Evropy.
Takřka ikonickým symbolem ruského čaje se stal samovar. Nejprestižnější z nich se vyráběly v Tule, poblíž Moskvy, a jejich obliba se rozšířila i do Ázerbájdžánu, Turecka, Íránu a Maroka.

Evropa nemá vesměs podnebí vhodné pro zakládání čajových plantáží

Měděný samovar