Čarodějnictví v křesťanské Evropě

Na čarování lidé věřili od nepaměti. V období klidu a míru byli lidé, považovaní za čaroděje, většinou necháváni na pokoji. V období nestability nebo vlády extrémistické skupiny bývali však stíháni pravděpodobně z důvodu hledání třídního nepřítele nebo obětního beránka, na kterého se může svalit vina a upokojit tak nespokojený dav lačnící po zadostiučinění. Taková doba nastala i v Evropě kolem 13. století.

Ve středověku začalo být čarodějnictví oficiálně nelegální roku 1231, kdy římskoněmecký císař zadal za zločin čarodějnictví trest smrti upálením. Z čarodějnických manipulací byly obviňovány převážně ženy. Podle tehdejší oblíbené knihy Kladivo na čarodějnice, vydané roku 1486, měla žena mnohem blíže k ďáblu než muž, protože podle pověsti zavinila spáchání prvotního hříchu.

Pronásledování čarodějnic probíhalo ve vlnách spojených s lidskou nespokojeností (vrcholilo v období hladomorů a epidemií). Na tomto strádání měla vliv tzv. Malá doba ledová, nebo přesněji Středověká klimatická anomálie, která trvala přibližně od roku 1300 do 1850. Zelené Grónsko, kde ještě na začátku 13. století hospodařili Vikingové, se pokrylo ledem. Na celé severní polokouli panovaly kruté zimy. Léta byla velmi krátká a studená. Od jara do podzimu panovalo deštivé počasí, které poškozovalo úrodu. Často nebylo možno ani nasušit dostatek sena pro krmení zvířat v zimě. Série neúrod způsobovala hladomory. Ve století 15. a 17. se citelně ochladilo na celá desetiletí. V zimě zamrzaly všechny řeky západní Evropy. Například Vltava byla pravidelně pokryta ledem tlustým několik desítek centimetrů.

Před Malou dobou ledovou probíhala naopak Středověká teplá perioda a před ní bylo zase chladné období. Příčinou těchto periodických změn teplot jsou pravděpodobně sopečné erupce a sluneční aktivita. Například v nejchladnějších letech 1638 – 1715 (tzv. Maunderovo minimum) se na Slunci neobjevovaly téměř žádné sluneční skvrny.

Další možnou příčinou pronásledování čarodějnic byl renesanční zájem o magii. Čarodějné rituály bývaly založeny na pohanských prvcích. Po násilném převedení lidu na křesťanskou víru byly pohanské oslavy zakazovány nebo překrývány svátky církevními. Pohanští bohové byli církví degradováni na démony, a kdo je stále uctíval, ten podle církve uctíval ďábla.

Podle novějšího vědeckého bádání je také možné, že vrchnost 15. století ve snaze nedopřát prostým lidem více svobody, obracela jejich pozornost na boj mezi sebou. Lidé tedy hledali viníky za svojí bídnou situaci ve svých řadách a upalováním čarodějnic se snažili zajistit si lepší životní podmínky, protože se věřilo, že čarodějnice proklínají úrodu, uřknutím navozují nemoci a zamořují okolní oblast zlými silami.

V této době také dochází k hromadnému stěhování venkovského obyvatelstva do měst, čímž se vytvářely odcizenější sousedské vztahy.

Upalování byl tehdy také oblíbený způsob jak se snadno zmocnit cizího majetku. Například obchodníci takto vyřazovali svou konkurenci a udavači dostávali odměnu ze zabaveného jmění odsouzeného. Často stačilo jen někoho nařknout, následně se obžalovaný s pomocí útrpného výslechu přiznal a jmenoval dalších pět spoluviníků. Dnes se má za to, že inkvizitoři byli zhýralí, hrabiví a psychicky narušení sadisté.

Trefně tehdejší situaci popsal německý jezuita a odpůrce čarodějnických procesů Friedrich Spee (1591 – 1635): „Čarodějnické procesy jsou krvavou alchymií, která vyrábí zlato z lidské krve a popela“.

Je možné, že tehdejší představy o všudypřítomném ďáblu podpořil fakt, že voda ve středověku byla kontaminovaná, takže lidé častěji pili alkoholické nápoje. Například Martin Luther pil mnoho vína a jeho halucinace ďábla, po kterém hodil kalamářem, byla podle některých autorů alkoholová.

V neposlední řadě ošálilo lidem dobrý úsudek napětí mezi katolíky a protestanty a třicetiletá válka.

Pronásledování vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století, kdy byl popraven největší počet obětí, a to zejména v německých zemích, Švýcarsku a Skotsku. Německé království bylo na rozdíl od ostatních zemí Evropy rozdrobeno ve větší či menší knížectví, města a říšská panství. Prosazovaly se tedy daleko silněji osobní zájmy.

V českých zemích byly čarodějnické procesy jen ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, byly oblasti s převládajícím německým obyvatelstvem (okolí Jeseníku, Šumperska a Velkých Losin).

Území postižená pronásledováním čarodějnic zpustla a řadu let byla hospodářsky na dně. Chléb, pivo a víno nastavovali chudí lidé psychotropním mákem, blínem a durmanem. Z toho důvodu leckterá žena skutečně věřila, že jako čarodějnice létá vzduchem, a leckterý muž zase tomu, že se proměňuje ve vlka (muži byli upalováni za to, že jako vlkodlaci po nocích likvidují dobytek). Legendární jsou čarodějné masti.

Recepty na čarodějné masti se různí. Hlavní složkou však většinou byly rostliny z čeledi lilkovitých – blín černý, mandragora lékařská, rulík zlomocný a durman obecný, obsahující v různém množství tropanové alkaloidy (atropin, skopolamin, hyoscyamin). Ve spojení s tuky nebo oleji mohou alkaloidy těchto rostlin do těla pronikat kůží, potními kanálky či tělními otvory se sliznicemi. Touto cestou se psychoaktivní alkaloidy dostávají do krevního oběhu a do mozku. Vyhýbají se trávicímu traktu, čímž se snižuje riziko otravy.

Nejúčinnější rostlinou používaných do mastí, která zároveň roste na našem území, je pravděpodobně blín černý (Hyoscyamus niger). Ve starověku se blín používal jako anestetikum. Pohanští Germáni ho pěstovali na posvátných políčcích a s jeho pomocí se snažili čarovat.

Jde o 20 – 90 cm vysokou žláznatou huňatou bylinu, která odpudivě páchne. Libuje si v sušších písčitých až hlinitých výživných půdách a slunných stanovištích.

Užití blínu v masti navozuje hluboký halucinační spánek a kouř ze semen má afrodiziakální účinky.

Součet účinků tropanových alkaloidů vyvolává spánek a pravé halucinace, pocit létání, euforii a pohlavní vzrušení. Dle dochovaných inkvizičních záznamů popisovali lidé po pomazání mastí velice živé sny, ve kterých létali nebo tančili nazí na velké divoké oslavě často se skupinou příslušníků opačného pohlaví. Je možné, že si lidé při promazávání tělních otvorů pomáhali například násadou od koštěte a odtud pak pochází tradiční vyobrazení čarodějnice odlétající na koštěti kamsi na sabat.

Sabat, podle středověké představy, probíhal obvykle o Valpuržině noci, neboli o filipojakubské noci z noci z 30. dubna na 1. května. Večírek se konal na odlehlých místech, na horách, pohořích, pustých, ponurých místech a v bažinách. Čarodějnice si údajně nahé klekly do necek a potřely se kouzelnou mastí, poté si sedly na koště, vidle, kozla nebo vepře a prolétly komínem. Při sabatu seděl na trůně od pasu nahoru třírohý červenolící člověk, od pasu dolů kozel „hircus nocturnus“ (noční kozel) aka mistr Leonard. Účastníci sabatu mu líbali ruku a pak pod zvednutým ocasem jeho černou řiť. Nálada na sabatu byla vzrušená, veselá, smyslná – řekněme karnevalová. Nazí mužové a ženy se účastnili orgií a to co nejvíce incestních, děti na jiném místě pásly dlouhými pruty stáda ropuch, které na sobě měly pláštíky z kardinálského purpuru a krmily je svěcenými hostiemi. Účastníci se všemožně rouhali a za své zlé činy byli chváleni. Mistr Leonard také zesměšňoval posvěcování vodou tak, že kropil přítomné vlastní močí.

Tyto představy a částečně i praktiky se snad u některých tehdejších lidí opravdu objevily. Stálé vnucování náboženství budilo negativistické postoje proti autoritě, takže došlo k uctívání negativního boha.

Čarodějnické procesy si v Evropě mezi léty 1484 a 1728 vyžádaly na 300 000 obětí. Podle některých autorů to mohlo být i mnohem více. Čarodějnické davové psychóze definitivně odzvoňuje nový myšlenkový směr – osvícenství, které klade důraz na racionalitu, logiku, humanismus, lidská práva, svobodu a demokracii.

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.