Když se řekne „chinin“, vybavíme si lék proti malárii a možná i přísadu do nápojů – toniků. Málokdo ale přesněji ví, co to chinin vůbec je, z jaké rostliny pochází (ano, je to onen chinovník, jak prozrazuje nadpis článku) nebo co všechno dalšího pomáhá léčit.

Chinin je alkaloid, který se vyskytuje nejvíce v kůře chinovníku lékařského (Cinchona officinalis), pýřitého (Cinchona pubescens) a dalších několika druhů chinovníku (obsah chininu v jejich kůře je od 4 do 15 %); v menším množství v kůře dalších chinovníků, chinovníkům příbuzných stromů rodu Remijia (obsah chininu 0,5–2 %) a v úplně malém množství i v kůře naší české vrby (Salix).

Z chemického hlediska je chinin methoxyderivát cinchoninu, jeho chemický vzorec je C20H24N2O2. Zajímavostí je, že v ultrafialovém světle fluoreskuje. Známý je od 19. století, v roce 1944 se R. B. Woodwardovi a W. E. Doeringovi podařila jeho chemická syntéza.

Dodnes se ale nenašel způsob, jak chinin syntetizovat výhodněji než je jeho získávání přímo z rostlin. Navíc na všechna uměle vytvořená antimalarika si dříve či později původci této nemoci vytvoří rezistenci, zatímco přírodní chinin je jediný, který účinkuje se stále stejnou spolehlivostí. Tedy zpátky ke stromům!

Chinovníky jsou až 15 metrů vysoké, stálezelené keře nebo stromy rostoucí původně ve Střední a Jižní Americe. Spolu s kávovníkem nebo českou mařinkou patří do čeledi mořenovitých. Listy jsou jednoduché, vstřícné, řapíkaté, květy pětičetné, uspořádané ve vrcholových latách. Kalich těchto květů je zvonkovitý, zakončený pěti laloky různých barev (nejčastěji jsou tmavě růžové), na vnější straně pýřitý, uvnitř lysý. Plodem je podlouhlá tobolka pukající dvěma chlopněmi a obsahující mnoho křídlatých semen.

Chinovník lékařský roste v Kolumbii, Ekvádoru, Peru a Bolívii v nadmořské výšce od 1600 do 2700 metrů. Prášek z jeho kůry používali ve své medicíně k léčení nemocí spojených s horečkou už jihoameričtí domorodci. Španělští kolonisté, přesněji jezuitští misionáři, si tohoto léku všimli v první polovině 17. století. V roce 1630 s ní byla vyléčena hraběnku z Chinchonu, která onemocněla malárií. Po ní byl také strom vědecky pojmenován.

Podle jiných pramenů pochází slovo „chinin“ z kečuánštiny. Původní obyvatelé jihoamerických And nazývali chinovník quina nebo quina-quina, což znamená „posvátná kůra“ (doslova „kůra kůr“).

V polovině 17. století se chinovníková kůra pod názvem „Jesuit bark“ dostala do Španělska, Itálie a Anglie. V jezuitských školách a lékárnách ji používali jako lék proti horečnatým stavům. V té době se vyvažovala zlatem. S jezuitskými misionáři se chinovníky dostaly až do Číny a Japonska, od 19. století se pěstovaly i v Indii, Kongu, Zairu a dalších zemích.

Pro účely léčení se kůra stromu oloupe, vysuší a rozemele na prášek. V této podobě se chinin dřív také užíval – prášek se uvařil ve vodě jako hořký čaj nebo se smíchal s vínem nebo jiným alkoholem, protože je dobře rozpustný v ethanolu. V dnešní době se podává orálně nebo ve vážnějších případech intravenózně.

Mimo antimalarického působení je chinin také slabé analgetikum (tlumí centrum bolesti v centrálním nervstvu), mírné antipyretikum (snižuje horečku), zpomaluje srdeční akci a snižuje tlak krve, pomáhá při různých poruchách trávení, jako je dyspepsie (žaludeční poruchy), anorexie, gastrointestinální poruchy, průjem, nechutenství nebo onemocnění žlučníku, léčí svalové křeče a má také příznivé účinky při léčbě těžkého autoimunitního onemocnění lupus erythematodes.

Chinin má využití i v potravinářství: přidává se do tonikových nápojů, aby získaly svou typicky hořkou chuť. Obsah chininu v těchto nápojích se pohybuje od 27,7 do 79,7 mg/l. Léčebná látka je poněkud vyšší: při malárii je to 540–640 mg orálně 3x denně po dobu 3–7 dnů. Jako u každého silného léku, i zde hrozí předávkování, které se projevuje nevolností, hučením v uších, poruchami vidění, někdy se objevují i křeče. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je 8–10 gramů chininu. Dále se chinin přidává do dalších různých výrobků, jako jsou vlasové a opalovací oleje, šampóny, insekticidy. V gumárenském průmyslu se používá jako vulkanizační prostředek.

Chinovníková kůra mimo chininu obsahuje také tanin, cinchonovou kyselinu, která se používá k provádění proteinových testů v laboratorní práci, cinchonin, cinchonidin a chinidin, což je stereoizomer (tedy molekula se stejnými atomy, pouze jinak uspořádaná) chininu.

Chinidin se využívá hlavně v kardiologickém lékařství, a to už od roku 1749, kdy svá pozorování zveřejnil francouzský lékař Jean-Baptiste de Sénac. Od té doby se chinovníková kůra používala jako lék na arytmii a další problémy se srdcem. Díky těmto účinkům se nazývala „opiem srdce“.