Interview mit dem Vorsitzenden der tschechischen Piraten Ivan Bartoš

1359
blank

Pirát, harmonikář, dredař…

ROOTS je od začátku koncipován jako časopis apolitický a nic na tom měnit nehodláme ani v budoucnu. Nicméně když se naskytla příležitost trochu oficiálněji si popovídat s předsedou českých pirátů Ivanem Bartošem, s radostí jsem toho využil. Ne kvůli jeho politickým názorům, ne kvůli politickým názorům a směřování České pirátské strany, ne kvůli politice jako takové… kvůli dredatému hudebníkovi Ivanovi. Je ale pravda, že na pár „politických“ otázek jsme přeci jen narazili.

Henry: Ahoj Ivane. My se známe už nějaký ten pátek, a pokaždé, když se potkáme, šíleně spěcháš, neustále tě někdo shání, jsi v jednom kole. Jak to pro boha zvládáš?

Ivan: Ahoj. Uznávám, že jsem trochu rozlítanej. Organizace času není zrovna mojí silnou stránkou, o čemž svědčí i to, že tenhle rozhovor děláme asi na podesáté. Obecně to není tak hrozné, ale málokdo si uvědomuje, že Piráti nejsou placení političtí profíci. To znamená jediné – naprostá většina z nás je každý den 8 a více hodin v civilním zaměstnání.

Henry: Dřív jsi působil v kapele (Nohama napřed se jmenovala tuším), máš na hudbu čas i dnes?

Ivan: Hudbou žiju ve všech jejich formách stále. Právě jsem se vrátil z dovolené – 10 dní Psychedelic Trance Festival Boom 2016 – Portugalsko.  Kapela Nohama napřed funguje již asi dvanáctým rokem. Faktem je, že pravidelnost původních zkoušek (rozuměj 2x do měsíce prostě zalezeš s klukama do zkušebny a přes to nejede vlak) je realitě vzdálená. Od té doby, co si měsíčně platíme nájem ve zkušebně, tak zkouška realizovaná 1x za měsíc je pro nás úspěch. Priority, lenost…

Henry: V Nohama napřed zpíváš, ale já tě znám spíš s akordeonem (tahací harmonikou). Proč zrovna tenhle nástroj?

Ivan: Když jsem byl ještě malej kluk, nosil jsem péro šíp a … na kytaru jsem měl údajně krátké prsty. Kousek od nás na Frýdštejně měl zahradu jakýsi pan Bent a ten hrával pecky na knoflíkovku. V Jablonci na hudebce učil Pan Muzikant Radko Fukal, který hrával mamce ještě na cvičení matek s dětmi. Dvě mé – naše největší insprace. Budiž jim země lehká. Mně se to líbilo a rodiče byli osvícení. No a tak nějak naši věděli, že s harmonikou budu mít vždy všude dveře otevřené a přihlásili mě do ZUŠky, kterou jsem přes povinné etudy a přehrávky nakonec nějak prošolichal až před druhý cyklus. To, že kolem 15 let usednu s harmonikou coby šumař poprvé do hospody, podle mě mohli rodiče tušit. Ve zbytku měli pravdu.

Henry: Když už jsme u té hudby, co si myslíš o požadavku Ochranného svazu autorského (OSA) na nárůst poplatků za hudbu o 50 %?

Ivan: Manýry státem garantovaných monopolů typu OSA, Dillia, Intergram na výběr výpalného kritizují Piráti celosvětově. Ostatně přebujelé kšeftování s autorskými právy a přesahy původní legislativy, která měla hlavně chránit autora proti plagiátorství, zmutovalo v business adekvátní farmaceutickému či zbrojnímu průmyslu, a prorostlo do všech nesouvisejících oblastí civilního života. Copyright a jeho vymáhání obecně potřebuje zásadní revizi, protože porušuje celou řadu práv a svobod občanů, včetně presumpce neviny (skutečně každý, kdo má paměťové médium má platit výpalné správcům, ačkoliv si například na telefon nebo kartu ve fotoaparátu nic autorsky chráněného nekopíruje) nebo práva na soukromí a listovní tajemství v momentě, kdy je sledována online komunikace v rámci zjištění potenciálního sdílení autorsky chráněných děl. Oproti byznysu farmaceutickému či zbrojnímu má však obsahově copyright a tedy i příjmy jeho vymahačů limity. Sto let stará vakcína, nebo padesát let stará puška běžného uživatele neuspokojí, takže je důvod vyvíjet stále nové produkty pro stávající kupující a tak generovat ekonomicky růst.  Podobný ekonomický růst by si ale rádi udrželi i vlastníci autorských práv nebo jejich lobbistické organizace. V této sféře však ono zastarávání neplatí a míra „inovací“ je obsahově omezena. Díla jsou věčná. Kvalitních děl je mnoho a člověk jich za svůj život může „přijmout“ jen konečné množství. Všechna si koupit nemůže a na každý film do kina také nezajde. Jediným způsobem jak nenažrance nakrmit je tedy zdražovat a hledat, kde ještě občany zdanit tak, aby si třeba jen u nás pan Strejček a jeho vyvolená partička „umělců“ mohli mastit kapsy na businessu, ve kterém jejich služby ve finále už autor dávno nepotřebuje.

Henry: Zmínil ses o Pirátech. Ty v čele těch českých stojíš s krátkou přestávkou už asi sedm let. Vzhledem k tomu, že je ti stejně, jako mně, dostal ses k téhle funkci poměrně mladý. Jak k tomu došlo?

Ivan: Náhoda spíše než ambice. Byl jsem do toho tak nějak dotlačen lidmi z počátku vzniku Pirátské strany. Věřím, že na počátku i teď mám hodně co říct, a že moje předsednictví a vystupování za Piráty je hlavně založeno na obsahu mého resp. našeho diskursu více než na mé mediální dredaté atraktivitě.

Henry: Ještě předtím jsi prošel celkem složitým obdobím, kdy se u tebe projevily psychické potíže v podobě panické ataky. Prožil jsem si to také, takže vím, o čem to je. Co to u tebe asi odstartovalo?

Ivan: Standardní průběh studenta kaliče v Praze. Pokud něco lze označit jako skutečně hektické období, byl to můj příchod do Prahy na studia a pobyt zde. Nastoupil jsem v prezenčním studiu na dvě vysoké školy najednou. HTF (Husitská teologická fakulta) a FF UK (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze). Do toho jsem po nocích plnil regály v Makru a každou volnou chvíli pařil. V tu dobu Prahu zasáhla komerční taneční vlna a parties typu Docklands, Massive a další. Každý víkend bylo něco no a pak jsem potkal naši partu Zevl Komprezsor sound systém. Divoká doba, do které jsem ještě dostudoval, začal pracovat na plný úvazek v IT a učit na VŠ. Bylo toho moc a tělo (mozek) řekl ne.

Henry: Jak ses z toho dostal?

Ivan: Tak jsem trochu zvolnil. Kolem 25 přestal hulit ganju, které jsem si dopřával v množství větším než malém, přestal experimentovat s psychotropními látkami a tak nějak se to srovnalo. Takže asi 8 let je klid a civilizační choroba, kterou i nevědomě trpí značná část populace, spinká. Nově teď už dva roky nepiju ani alkohol. Už jsem si prostě svý odpařil.

Henry: Nezkoušel jsi najít pomoc i v přírodě? Sice nejsi aktivním uživatelem marihuany, ale existuje spousta jiných zklidňujících bylinek…

Canatura-1

Ivan: Samozřejmě, že s přírodninami a jejich blahodárnými účinky koketuju dnes a denně – máta, meduňka, heřmánek, šalvěj. V kritických momentech je podle mě však příroda bohužel krátká. Přírodní medikaci vidím jako dlouhodobou alternativu, která bohužel není v technologickém informačním multimediálním světě dostatečně efektivní. Abych to popsal přesně (hezky o tom hovoří v rámci svých přednášek doktor Hnízdil). Zkusím tedy po svém: Pokud akceptuješ rychlost a vymoženosti tohodle světa a jsi v interakci s technologiemi z kovbojskýho kapitalismu v hyper konkurenčním a turbulentním prostředí, večerní čajíček ti na relaxaci ani záchranu zdravého rozumu prostě nestačí. Lidé zatížení hypotékou, homecreditem s nutností platit složenky každý měsíc, kterých je většina, nemají čas se zastavit, poslouchat varovné signály organismu a dlouhodobě „žít zdravě“. Fungování v pracovním procesu je pro lidi s rodinami nutností. V případě zhroucení resp. jakéhokoliv výpadku je třeba takové řešení, které stroj na práci opraví tak, aby se do výroby zařadil ASAP, a to je bohužel prostě klasická chemická medikace od blbýho Ibalginu přes ve velké míře zneužívaný Lexaurin. Proti tanku se holt lukem a šípem těžce bojuje ☹

Henry: Nezdá se ti, že naše velká část generace narozené na počátku 80. let minulého století (u nás na konci generace Husákových dětí, na západě tzv. Generace X) trochu jako by pocházela z jiného světa a zároveň tam patřila?

Ivan: Hele. Já to tak jasně nevidím. Generace X se dá hodně dobře definovat v západním světě. Husákovy děti nejsou homogenní skupina. U nás stále vidím spíše roztříštěnost, a to i mezi mladými lidmi Očekával bych, že se společnost bude stále více liberalizovat a otevírat. Přitom vedle sebe vidím dvacetileté netolerantní konzervativce. Stejně tak bych očekával, že pro generaci ročník 80 a plus bude schopnost orientace v informační společnosti, práce s technologiemi nikoliv pouze ve smyslu zábavy, prostě nativní. Ani to není pravda. Podle mě je u nás stále funkční jakýsi rodinný determinismus, který je jak myšlenkový tak i sociální, nebo revolta vůči rodině jako opak. Všechny ostatní směry nejsou podle mě masivní natolik, abychom mohli hovořit o nějaké specifické generaci, kterou spojují určité prvky.

Henry: Před chvílí jsme nakousli téma marihuany a konopí – co říkáš na poslední vývoj v kauze zátahů na growshopy, především na zatím poslední rozsudek nad Michalem Otipkou?

Ivan: Opakovaně jsme se ke kauze growshopy s Piráty vyjadřovali. Zpočátku jsme se snažili o fundrising pro poškozené na právní služby, což se nám, musím přiznat, moc nepodařilo, resp. nezvládli jsme mechaniku toho, jak a komu peníze případně předat, aby to bylo dle našich vnitřních předpisů a nikdo nebyl vlastně zvýhodněn. Celkově pak je akce pana Frydrycha a jeho bojovníků řádu… ehm Národní protidrogové centrály a spolupracujících státních zastupitelství naprostá fraška. Ten člověk prohrává svůj boj dlouhodobě, a proto jsou jeho akce již pouze z pozice síly. Kromě manické posedlosti to „huličům“ nandat však osobně za celou akcí vidím, a časování tomu i napovídá, tlaky v rámci legislativy týkajících se léčebného konopí v lékárnách a výběru certifikovaných pěstitelů. Moci si doma odborně (nástroje, hnojiva, literatura) vypěstovat bylinu se prostě do komerčního světa „léčení“ nemůže nikomu nahoře hodit. Podle mě jsou v tom řadoví policisté, kteří pak prováděli zadržení zboží či dříve instruovali growshopery o sortimentu, který prodávat lze, relativně nevinně. Vítr fouká z vyšších míst.  Michalovi i dalším držím palce, ale i ze zkušeností, které mají Piráti s českými soudy např. v kauze Lego apod., vidím první racionální výroky až někde u Evropského soudního dvora. České soudy jsou tendenční, neinformované a rigidní. Primární cíl je ovšem nesmyslné zákony o šíření toxikománie změnit a domácí pěstovaní legalizovat.

Henry: Před necelým rokem ses oženil s ženou, která na kandidátce pirátů jako své povolání uvedla „Kněžka chaosu… Jak je ti v relativně čerstvém manželství s chaotičkou?

Ivan: Mám moc milou ženu. Je duší anarchistka. Anarchie jako nastavení však vyžaduje velikou míru zodpovědnosti za své činy a sebeuvědomění. Jsem rád, že mám za manželku milou, hodnou, spravedlivou a nezaprděnou kněžku chaosu.

Henry: Ivane, využiju toho, že mám možnost mluvit zrovna s tebou – nevím o nikom, kdo by mi mohl zodpovědět otázku, která se mi honí hlavou již dlouhou dobu – týká se digitalizace úřadů. Proč u nás musí lidé chodit za úředníky, honit je po kancelářích a vypisovat stohy papírů (v závislosti na tom také ze svých daní živit hordy státních zaměstnanců) a nejde to třeba jako v Estonsku? Česká republika je v žebříčcích, které se toho týkají, někde na úrovni Bangladéše, Etiopie a Běloruska! Vyšla také zpráva OSN, podle které jsme v „eGovernmentu“ celkově 50. na světě, ve vlastních službách státní správy dokonce až 92.

Ivan: Estonsko je dobrým příkladem implementace eGovernmentu. Odpovím ti jednoduše. Ve všech vládních dokumentech a konceptech eGovermentu zářně svítí v řadě kapitol jedna a ta samá věc. „My vlastně neznáme procesy, které chceme převádět“. Nemá smysl digitalizovat něco, co nefunguje a je komplikované v reálném světě. Prvním krokem je zjednodušit agendu, ale další a další návrhy zákonů ji naopak komplikují. Odstranit výjimky. Převod procesů do digitálního světa, který většinou navrhují veliké (a drahé) konzultační agentury pak nesmí probíhat 1:1. Digitální svět nefunguje jako přihrádky v šuplíku, razítko jen v kanceláři ve 4. patře a pak rozešlete ve třech kopiích po podpisu A, B, C. Procesy je třeba popsat, upravit a racionalizovat a změnit i související legislativu. Pak se můžeme bavit o návrzích, a to je kapitola sama o sobě. Porodní bolesti typu datových schránek bychom neměli opakovat.  Navíc by se politici, jako je třeba pan Babiš, neměli obklopovat týmy lobbistů, ale skutečných odborníků z praxe, což paradoxně nemusí znamenat mladé střelce, kteří se podíleli např. na přípravě zákona o regulaci hazardu ve světe online, který znají možná tak z vědeckých časopisů a akademických publikací, popřípadě z angažmá při tvorbě původních vládních dokumentů o zavádění eGovernmentu v ČR ☺

Henry: Když už jsme u toho eGovernmentu – je zprovoznění EET reálné a pokud ano, je k něčemu a bude fungovat?

Ivan: K EET jsem toho již napsal celou řadu. EET je zbytečné. Panama papers a 150 miliard ulitých tam neřeší. V tuto chvíli nic nepřinese. Spuštění nebude včas. Nebude fungovat z řady důvodů (např. konektivity či offline modu). Povede k likvidaci nejmenších živnostníků. MFČR si odškrtne kolonku a v libovolném scénáři realizace se bude snažit nasbírat body ve formě: „Záměr byl, ale opozice zhatila“ „Mohlo to fungovat, ale koalice zklamala.“ apod. To, že si ministr Babiš čísla vylhal, není moje domněnka. Přínosy ve vzorovém Chorvatsku zpochybnila řada odborníků. A mezi námi děvčaty. HW i SW řešení bylo zadáno bez výběrka. Řada firem se na tom udělá podobně jako na periodické výměně lékárniček, která nás zase čeká. Já za celým EET vidím zájmy lokálních větších IT firem, lidí ve vedení Hospodářské komory a dalších subjektů. Osaleovat 1.000.000 živnostníků byť jen 500,- od každého (implementace bude zcela určitě nákladnější) je prostě skvělý business. Díky pane Babiši. Zamálo ☹

Henry: Jen pro zajímavost – proč úřady nevyužívají Open source systémy, ale platí poměrně vysoké částky za ty komerční?

Ivan: Trochu jsem to nastínil v rámci odpovědi na eGovernment. Hloupé mandatorní procesy jsou neseny v jádrech kotsových uzavřených existujících instalací. Změna určitě bolí. Řada systémů a licencí byla korupčně zavázána na desítky let. Na neotevřených outofthebox systémech typu Gordic funguji kritické agendy veřejné správy. Toto již 7 let s Piráty rozkrýváme. JE třeba to skutečně začít řešit. V Praze se nám tyto vendor lockin daří řešit. Paradoxně na tom sbírá body dosti nekompetentní primátorka Krnáčová, ale nám jde o výsledek. Na ovace prdíme. Je třeba vycházet z dobré analýzy, optimalizace a pak migrovat, kde to jde. Migrace tedy musí být postupná. Bude zdlouhavá a nákladná, ale ve finále se vyplatí. Prvně je však třeba najít vůli, pak nadšené lidi a pak konečně spustit nezkorumpované a veřejností komentované zadávání výběrových řízení na řešení a auditované dodávky. Ano i OpenSource  řešení musí někdo vmyslet, naprogramovat, instalovat a udržovat. Migrace na Opensource operační systémy (pokud to ovšem používaný software umožňuje) či využívání bezplatných kancelářských balíků by měl být krok první.

Henry: Na závěr ještě tradiční otázka – nějaký vzkaz čtenářům ROOTS?

Ivan: Něco holičského? Ať už každému přináší „rekreační“ pálení špeků jakýkoliv užitek (zcela úmyslně opomíjím léčivé konopí), od zábavy přes vnitřní uvolnění nebo podstatný sociální rozměr sdílený platformy, neměl by člověk upadat do dýmu letargie, apatie, rezignace, lenosti. „Smoke joint and fuck the system“ totiž ve finále skončí tak, že systém získá takovou převahu, že prostě fuckne i toho, kdo se programově rozhodl jeho vývoj a fungování ignorovat. I třeba velmi specifická svoboda pěstování „Freedom to grow“ není sámoška ani jistota, ale věc, za kterou je třeba bojovat v prvních řadách, nikoliv být ten, kdo je v pohodě a systémem tiše tak nějak tolerován.

blank