Zkusme nahlédnout pod pokličku, co vše je zapotřebí k výrobě a distribuci jedné plastové vidličky a tím demonstrovat její totální zbytečnost. Do plastu je zabaleno prakticky 90 % všeho, co v dnešní době koupíte. Je opravdu nutné ho tolik produkovat? Kam všechna ta masa mizí? A mizí vůbec?

S vývojem naší společnosti přicházejí inovace ve všech odvětvích lidské činnosti. Časy se mění a mění se i způsoby balení a produkce zboží. Někdy se inovace dějí k dobrému, někdy k zlému. Dnešní třicátníci (a ještě dříve narození) mají tu možnost porovnat, jaké to bylo dřív a jak to vypadá dnes. Jinými slovy také máte ten pocit, že je ve vaší ulici, vašem okolí více nepořádku, než tomu bylo kdysi? Během určité doby se totiž ten pomyslný (plastový) pytel pořádně protrhl a začal chrlit nikoliv zlaté dukáty, jak bychom si přáli, ale ještě více plastu. Plast, plast, plast plasticky-prakticky všude kam se podíváte. Tam se válí, tu plave, tady překáží, dělá nepořádek, znečišťuje životní prostředí. Chlívek všude.

Věděli jste například, že na jakékoliv komerční pláži, prakticky ve všech letoviscích na každém prvním až třetím kroku narazíte na kus odpadu z umělé hmoty? V létě (evropské zimě) v roce 2012 jsem tenhle malý experiment udělal na třech nejvíce navštěvovaných plážích v Sydney. A sice Coogee Beach, Bondi Beach a Manly Beach.

Bohužel jsem opakovaně na druhém až třetím kroku vskutku našel malý kus brčka, tamhle na víčko od PETky, kousek lžičky nebo vidličky, malé plastové úlomky různých barev či slušně erodovaný kus z asi z nějaké krabičky, co kdysi někomu patřila, jejíž vzhled výstižně demonstroval dlouhý čas strávený v Jižním Pacifiku, respektive na australské pláži. To samé bohužel platí i o irských plážích, kam nyní občas zavítám. Především pak Dublinský Bull Island je skvělým příkladem. Skvělého na tom vlastně není vůbec nic. 

Cesta do pekel je dlážděna…

Jednoúčelové domácí spotřební věci jsou vítány pro své pohodlí. Jsou lehké, dají se koupit téměř všude a je ještě jednodušší se jich po použití zbavit. Tento koncept byl již v roce 1862 představen hutníkem a vynálezcem Alexanderem Parkesem, který vynalezl hmotu zvanou parkesine. Organický materiál získaný z celulózy, který se dá po zahřátí různě tvarovat včetně lisování. O pár let později John Wesley Hyatt kombinací kafru a nitrocelulózy vytvořil celuloid, vůbec první termoplast. „Plastová revoluce“ se však ještě nekonala dalších sto let. Vývoj umělých hmot ovšem nezaostával a směle představoval nové a nové materiály.

Nápad vyrábět umělohmotné výrobky nahrazující běžné domácí věci přišel znovu až v roce 1940. Nicméně jejich masová produkce nezačala do roku 1950. Právě až několik let po 2. světové válce, kdy propukl populační boom v USA a Evropě (tzv. generace Baby boomers, dnešní šedesátníci a sedmdesátníci, pozn. red.). Se zvyšující se porodností rostl zájem o (nejen) jídelní zboží na jedno použití. Ony totiž v mnoha případech levné a tím dobře dostupné plastové náhrady byly výhodnou variantou především v domácnostech s nižšími příjmy.

V Československu se stávají i módním trendem, který se drží poměrně dlouho. Ostatně Miroslav Donutil ve snímku Pelíšky nám všem vždy vykouzlí úsměv na tváři, když hrdě představuje revoluční skleničku a lžičku, obě vyrobené soudruhy z NDR. S pádem železné opony se „výdobytky západního“ světa začínají chrlit i k nám. Taková jakási druhá vlna. Totální tsunami. S divokými devadesátkami přichází první velcí investoři – obchodní řetězce a rychlá občerstvení. A ty nás začínají „vychovávat“, jak se má správně konzumovat.

Na „západě“ to má podobný průběh s tím rozdílem, že se vše tak nějak (bez železné opony a nutnosti pašování) děje pozvolně. Později fast-foodové řetězce podávají společně s koupeným pokrmem spoustu plastového braku zcela automaticky, který ještě dlouho předtím býval pouze na vyžádání. Čas plyne dál, z trendu se stává rutina a z rutiny zvyk. V první dekádě 21. století supermarkety cpou do plastu prakticky vše, co jde. A zachází to tak daleko, že je v polymeru uvězněn i oloupaný banán. Stalo se tak v roce 2012 v rakouské pobočce supermarketu Billa. 

Jednorázová společnost

A tak se zvyk stává způsobem žití. Jsme tak zvanou Throwaway Society. Tento výraz byl vůbec poprvé použit v časopisu Life už v roce 1955 v článku s názvem Throwaway Living (Jednorázové žití). Jde o anglický termín, který se dá volně přeložit jako Jednorázová společnost. Výraz definuje lidskou společnost, která žije zcela nehospodárně na úkor přírodních zdrojů. Ve zmíněném článku najdete ilustrační snímek zobrazující šťastnou rodinku, která vrhá všechny ty skvělé věci na jedno použití do jeho popředí. Přidružený text provádí po obrázku čtenáře a vysvětluje jim, jak by létající objekty zabraly až 40 minut času, pokud by se musely mýt a uklízet. Když se ale vyhodí, ten čas je ušetřen. Šťastná to hospodyňka!

Dost morbidní, co myslíte? I přesto, že něco takového vydat v dnešní době, je absolutně nereálné, se lidstvo chová možná ještě hůř. Co nás k tomu vede? Na tuhle otázku si asi musí odpovědět každý sám. A co nás to stojí? Stojí nás to Planetu. Doslova. Posuďte sami.

Život plastové vidličky

Pramod Parajuli, PhD., profesor z Prescott College z americké Arizony, za pomocí rešerše vypracoval studii [1] s názvem Living the Life of a Plastic Fork (Život plastové vidličky). V textu popisuje výrobu a sociálně-ekonomicko-environmentální důsledky s ní spojené.

Plastové výrobky jsou ropným produktem. Čili k výrobě určitého objemu je zapotřebí zpracovat (spotřebovat) určité množství tohoto černého zlata. Musíme jej extrahovat, skladovat, rafinovat (v tomto případě krakovat). Poté znovu transportovat do výrobního závodu a skladovat (většinou v plynném a kapalném stavu – propylen a styren). Přichází polymerační fáze, kdy získáme výchozí materiál – polymerové pelety (polystyren a polypropylen). Pro energetickou náročnost a environmentální požadavky na výrobu určitého množství tohoto materiálu mrkněte na údaje v tabulce. Negativní ekologický dopad je enormní. Opět přichází transport, skladování a samotné použití. Tudíž už před zahájením výroby cíleného produktu muselo být spotřebováno nezbytně nutné množství energie (voda, lidská práce, elektrika, nafta aj.).

Plastové nádobí, jak bylo uvedeno, je typicky vyráběno z polypropylenu a polystyrenu, materiálů, které jsou žádány pro svou odolnost vůči okolním vlivů (vlhkost, různé soli, kyseliny či teplota). Specifický účel potřebuje specifické složení produktu. Aby se tohoto docílilo, během výroby polymerových pelet se do směsi přidávají různé modifikátory, které zlepšují stabilitu a usnadňují samotný výrobní proces. Jde o příměsi chemikálií, jako jsou barviva (například oxid křemičitý je populární pro široce používanou bílou barvu), změkčovadla (parafínové oleje a glycerol, zlepšují zpracovatelnost a elasticitu), stabilizátory (nenasycené oleje, prevence rozkladu při zahřívání), ochranné prvky (UV protektory a antioxidanty, pomáhají odolat přírodním rozkladům) a látky usnadňující snadné vyjmutí (vypadnutí) hotového výrobku z lisu (etoxylované mastné kyseliny a silikony). Všechny tyto chemikálie (a řada dalších) museli být taktéž nějak vyrobeny, uskladněny, transportovány a použity. Čili další energie, odpad, spálená nafta, spotřebovaná voda, lidská práce a v neposlední řadě vysoký hazard znečištění.

Výrobní linka strojovou přesností dokáže vyprodukovat stovky vidliček vybrané kvality, barvy a tvaru ve velmi, velmi krátkém čase (řádově minuty). Produkty poté putují do balící linky a jsou například baleny individuálně do igelitových sáčků (polyetylen), pokud jsou distribuovány do rychlých občerstvení.

Během technologické přeměny plastových pevných pelet na tekutou formovatelnou fázi jsou díky tepelným procesům většinou uvolňována aditiva ve formě plynných výparů. Některé jsou známy jako karcinogenní látky, neurotoxiny a reprodukční toxiny. Výrobní závody se většinou nachází v Číně a Indii. Charakteristika dělníku pracujících v těchto příšerných podmínkách je velmi podobná. Jedná se většinou o produktivní, mladé a velmi chudé lidi s nízkým nebo žádným vzděláním, často i ženy. Výjimkou nebývají ani děti. To jsou ty hlavní důvody, proč se drží ceny tak nízko a proč plast na plné čáře poráží dřevo, papír či jiné biologicky rozložitelné materiály.

Vyrobená vidlička absolvuje podobný logistický kolotoč jako suroviny potřebné k její výrobě. Společně s tisíci dalších kamarádek putuje do kartónové krabice. Ta je naložena do kontejneru. Kontejner se kamiónem (vlakem, někdy letecky) dopraví do nejbližšího přístavu. Odtud ho čeká dlouhá plavba do určené destinace, například do Evropy. V Evropě se děje to samé: přístav, kamión (vlak, letadlo), sklad, lokální distribuce, vybalení a konečný prodej. Na konci je zákazník, který dostal naší vidličku společně se s hranolky kydnutými v plastovém kelímku. Hranolky jsou snězeny do pěti minut a vidlička i s kelímkem končí, odhaduje se, že až z 86 % v komunálním odpadu. A je to, „game over“! Pět minut použití a dalších 525 600 000 minut (tisíc let) se ještě bude válet někde na skládce nebo navždy kroužit nepovšimnutá v oceánech. Tohle je příběh pouhého jednoho výrobku – vidličky plastikové.

A co teprve ty další krabičky, PETky, sáčky, fólie, bublinkové fólie, kryty všech druhů, víčka, pásky, plastové pohárky, kelímky, skoby, krytky, kloboučky, tácky od zeleniny a salátů, izolanty, sítě, provázky, party předměty aj.? Tuny a tuny a tuny plastu denně. Některé má smysl vyrobit, některé ne. Pro jiné produkty by bylo vhodnější použít jiný materiál.

Alarmující stav oceánů

Pár čísel na úvod. Podle Programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme) globální spotřeba plastu stoupla od roku 1950 do roku 2009 z 5,5 milionů na 110 mil. tun. Světové ekonomické fórum statistiku doplňuje a uvádí, že lidstvo vyprodukovalo v roce 2014 příšerných 311 mil. tun (!) plastu všeho druhu (viz. graf). A do třetice jiná studie [2], vypracovaná týmem z Earth Engineering Center of Columbia University, na základě různých měření a hypotetických závěrů odhaduje, že množství energie obsažené v miliónech tun plastického odpadu, který kolem roku 2009 ležel na skládkách všech států USA, je ekvivalentem asi 36,7 mil. tun uhlí nebo 139 mil. barelů ropy. Kdyby šel veškerý tento plast přeměnit v palivo, uživilo by všechna auta v celém Los Angeles na jeden rok. Ale díky lidské lhostejnosti se tak nestalo. Tahle čísla se týkají pouze USA a to roku 2009. Zkuste si to představit globálně; Píše se rok 2017 a produkce exponenciálně roste na celém světě.

Magazín Scinece v únoru zveřejnil studii [3], ve které tým vědců za použití propojení různých statistik z celého světa vypočítal, že v roce 2010 se z pobřežních států dostalo do oceánů něco kolem 4,8 až 12,7 mil. tun plastu při celosvětové produkci něco kolem 275 mil. tun. První je Čína, následována Indonésií, Filipínami a Vietnamem. Evropa se kolektivně (23 zemí) nachází na 18. místě a USA na 20. To bylo před sedmi lety. Pokud zauvažujeme, že se křivka zvedá taktéž exponenciálně, na konci tohoto roku by hodnoty mohly dosáhnout až 20 mil. tun plastu, který skončí v oceánech.

Bioložka Dr. Pennie Lindeque z Plymouth Marine Laboratory upozorňuje na fakt, že se nám náš nepořádek vrací zpět v potravním řetězci. Odhaduje se, že až 80 % procent z výše uvedeného množství je ve formě plastových mikročástic. Což jsou částice menší než 5 mm. Některé jsou úlomky z větších kusů. Jiné byly takto vyrobeny a lze je najít v různých kosmetických přípravcích, jako jsou opalovací krémy, zubní pasty, sprchové gely, pleťové masky, peelingy aj. Tyto částice vážně ohrožují mořský zooplankton, který je na začátku potravního řetězce. Dnes je již prokazatelné, že bývají pozřeny těmito organismy. Což má za následek ztrátu životaschopnosti a také zhoršuje schopnost rozmnožovat se. Sekundární efekt je, že mikro částice postupují výše v potravním řetězci a končí i na našem talíři! Momentálně se vědci snaží zjistit, kolik plastu se ve skutečnosti rozloží a kolik ho bude ve formě mikročástic kolovat v ekosystémech na věky.

Bravo Francie!

Starší zpráva, která stojí za opětovné zmínění. Francie se minulý rok stala vůbec první zemí světa, která po dříve vydaném zákazu prodeje igelitových tašek zatrhla i prodej plastového nádobí a kelímků. Zákon již platí, a firmy jej budou muset striktně dodržovat od roku 2020. Na zemi galského kohouta je momentálně vyvíjen silný tlak vlivnou bruselskou lobbistickou organizací Pack2Go Europe, která sdružuje evropské výrobce obalů, jež mimochodem mají své továrny v Asii. Ve Francii se odhadem každoročně vyhodí téměř 5 miliard plastových kelímků a jen jedno procento z nich se recykluje!

Pack2Go Europe především namítá, že zákon porušuje pravidla o volném trhu v EU. „Naléháme na Evropskou komisi (EK), aby udělala správnou věc a zahájila právní kroky proti Francii pro porušení práva Evropské unie,“ nechal se slyšet generální tajemník Pack2Go Europe Eamonn Bates při rozhovoru pro deník The Independent. A vyhrožuje, že tak učiní sami, pokud u EK neuspějí.

Podobné nádobí bude stále dovoleno prodávat, ovšem musí být z biologicky rozložitelného materiálu. Některé ekologické organizace namítají, že to neřeší problém s odpadem. To jistě ne, ale řeší to aspoň problém s odpadem, který nelze odbourat přirozenou cestou. Vypadá to jako pouhá kapka vody, nicméně nějak se začít musí, že ano.

Začněme u sebe

Dorůstá generace Y, potomci rodičů narozených v 70. až 80. letech. Těmto dětem, respektive teenagerům přijde naprosto normální deset minut použité plastové „cokoliv“ bez sebemenšího přemýšlení vyhodit do odpadků. My jsme tak byli učeni, což pro čirou pohodlnost nebylo až tak náročné. Pro ně jde ale o naprosto běžnou věc, kterou vidí kolem sebe od malička. Důležité je tedy uvědomit si, že materiálová, energetická a ekologická náročnost celého tohohle cirkusu je nesmírně vysoká. A měli bychom tedy naše děti učit, že „tohle není normální“. Protože pro pět minut, než vysrkneme limonádu, dojíme hranolky či zmrzlinu, platíme (ve všech smyslech slova) opravdu moc!

Odmítejme plastové výrobky v obchodech a řetězcích rychlého občerstvení. Měly by vám vyhovět. Máme v rukách obrovskou moc a je jen na nás ji použít.

Námět a zdroje:

[1] Living the Life of a Plastic Fork, Pramod Parajuli, Ph.D., Andrew Bernier – Prescott College, Sustainability Theory & Practice for Education, Autumn 2011

[2] Energy And Economic Value Of Nonrecycled Plastics (NRP) And Municipal Solid Wastes (MSW) That Are Currently Landfilled In The Fifty States, N.J. Themelis et. al., EEC Study of non-recycled plastics, August 2011

[3] Plastic waste inputs from land into the ocean, Jenna R. Jambeck et al., The American Association for the Advancement of Science, Feb 13, 2015

Posedlost balení se vymkla kontrole.
Produkce pouze z dodaných výchozích produktů získaných nově z ropy (data neobsahují recyklované a jinou alternativní cestou získané materiály). (zdroj.: PlasticEurope, Plastics – the Facts (2013); PlasticEurope, Plastics – the Facts (2015))
Běžný nákup je z 90 % zabalený v plastu, což generuje obrovskou zátěž pro životní prostředí.