Hovězí nebo divočina pečená na jalovci. K tomu sklenička borovičky nebo ginu. A také větvička z jalovce vetknutá do klobouku jako ochrana proti nemocem a zlým silám („Kdybys měla má panenko sto ovec a já jenom za kloboukem jalovec…“). Tento keř, pěstovaný v poslední době hlavně pro okrasu, jistě nemusím dlouze představovat.

Jalovec obecný je jehličnatý strom nebo keř z čeledi cypřišovitých. Stromy této čeledi rostou po celém světě, od 71° severní zeměpisné šířky v Norsku po 55° jižní šířky v Chile; od nížin po nejvyšší nadmořské výšky (jalovec indický lze nalézt v Tibetu až do 5200 m n. m.); od horských tropických deštných pralesů po centrální Saharu. Patří do ní i obří sekvoje a tisovce.

Jalovec obecný patří svým vzrůstem mezi svými příbuznými k trpaslíkům. Bývá vysoký maximálně 12 metrů, poddruh jalovec obecný nízký (Juniperus communis subsp. alpina), který roste v subarktických oblastech (Grónsko, sever Evropy, Asie a Ameriky) nebo vyšších nadmořských výškách, dorůstá pouze do výšky nízkého, k zemi přitisknutého keře. Další poddruhy rostou v Evropě včetně Středomoří, Asii a severní Americe.

U nás roste nejčastěji poddruh jalovec obecný pravý (Juniperus communis subsp. communis var. communis). Dřív rostl hojně jako podrost světlých lesů, na pastvinách a na stráních. Má rád světlo, naopak půda mu stačí i chudá, písčitá. Jak postupně ubývala jeho přirozená stanoviště a lidé nešetrně a nadměrně sbírali jalovčinky, stal se velice vzácným, a je proto zařazený mezi ohrožené druhy rostlin ČR. Nejhojněji dosud roste na moravsko-slovenském pomezí.

Tvar koruny tohoto poddruhu jalovce je typicky štíhlý a kuželovitý. Kmen a větve jsou pokryty nejdříve hladkou, hnědočervenou, později stříbřitě našedlou borkou, která se odlupuje po šupinách nebo celých plátcích. Kořenový systém je na rozdíl třeba od smrku hluboký a bohatě větvený. Drobné jehlice vyrůstají v pravidelných trojčetných přeslenech. Jsou šedozelené a ostře pichlavé.

Jalovec je dvoudomá rostlina, na jedné rostlině tedy najdeme buď samčí, nebo samičí květy (šištice). Samčí jsou žluté nebo načervenalé, vejčité, dlouhé 4–5 mm. Samičí jen velmi drobné, zelenavé, podobající se malým pupenům. Rozkvétají v dubnu až květnu. Někdy se ale vyskytne i rostlina obsahující oboje pohlaví.

Jako koření se používají jalovčinky, což jsou zralé samičí šištice – i když jako šišky nevypadají, protože jsou uzavřené v kulovitém tmavě modrém obalu a připomínají spíš bobule, třeba borůvky (slovensky se jalovec jmenuje „borievka“). Odborně se tento útvar nazývá galbula a obal je ve skutečnosti tvořený zdužnatělými semennými šupinami. Jalovčinky zrají 18 měsíců a opadávají až v zimě druhého a na jaře třetího roku; na jednom stromě tak můžeme najít pohromadě jak zralé, tak i letošní nezralé bobulky.

Vzhledem k pichlavému jehličí sklízíme jalovčinky raději v pevných rukavicích. Nasbírané plody sušíme při nižší teplotě (do 35 °C) a ve stínu. Sbíráme pouze plně zralé a zdravé bobule. Pozor – z důvodu ochrany je v ČR sběr jalovčinek zakázaný. Jediná možnost je pěstování vlastních jalovců nebo zájezd třeba na Slovensko, kde je zatím hojnější a nechráněný.

Obsahují až 2 % silice, která je bohatá na monoterpeny (α-pinen, myrcen, sabinen, limonen a β-pinen). Dále cukry, pryskyřice, třísloviny, flavonoidy, hořčiny (juniperin), organické kyseliny, vitamin C, soli vápníku a draslíku, terpineol a další účinné látky. Podobné monoterpeny (myrcen, sabinen) obsahují i některé aromatické kořenící přísady, např. kardamom. Limonen už podle jména zařadíme správně jako látku, která nám voní z kůry citrusů.

Tyto kořenně aromatické kuličky se používají k ochucení pečeného masa, zvláště pokud jej chceme připravit „nadivoko“. Přidávají se do vína nebo jiného alkoholu (slovenská borovička, dry gin oblíbený v západní Evropě), v severských zemích z něj dělají nápoj podobný pivu (finské sahti). Zajímavá je historie ginu, který původně vyrobil holandský lékárník z jalovcového oleje a obilného destilátu jako lék na potíže močového ústrojí. Tento druh ginu je dnes nazývaný genever.

Ochrana ledvin a močových cest je hlavní doménou jalovce. Působí také proti plynatosti a křečím, zlepšuje hospodaření se žlučí, snižuje hladinu krevního cukru, je antiseptický, pomáhá proti zápachu z úst a celkově upravuje trávení. Způsobuje lepší prokrvení vnitřních orgánů (dělohy, ledvin), což může v menším množství být přínosem (měl by ulehčovat porod), ale zároveň nás to zavazuje k opatrnosti – jalovec by neměly užívat těhotné ženy a lidé s některými chorobami ledvin. Někteří lidé mohou být na jalovec dokonce alergičtí. Opatrné by měly být i ženy, které se snaží otěhotnět, protože může působit jako přirozené abortivum. Takto jej prý využívali i naši předci.

Bezpečnější je užívání jalovce ve formě homeopaticky ředěné tinktury. Možné je také zevní užití. Mast nebo olej z jalovce působí mírně dráždivě a silně prokrvují. Urychlují tak hojení a uplatňují se zejména při bolestech kloubů, dně a revmatismu.

Využívá se i jalovcové dřevo. V severských zemích z něj dělali nádoby na uchovávání másla a sýrů. Podle lidové víry toto dřevo nenapadá žádný hmyz, a tak zůstává pevné po staletí. Vhozené do ohně příjemně voní a velmi dlouho udržuje žár. Jalovcovými větvičkami se vykuřovaly prostory, aby se vyčistily od všeho špatného (dokonce ještě v 19. století v nemocnicích), nebo se dávaly „za klobouk“ či nad dveře jako ochrana před zlými silami a čarodějnicemi. Musejí prý nejdřív spočítat všechny jalovcové jehličky, což je dokonale odradí od vstupu nebo ublížení jejich nositeli.

Hlavní doménou jalovce je ochrana ledvin a močových cest