Jujuba (Ziziphus jujuba)

75
blank

Už jste zkoušeli bylinné preparáty čínské medicíny? Pro někoho to může znamenat zajímavou alternativu našich bylin, nebo dokonce konvenčních léků. Mají úžasně poetické názvy, jako Stín brokátového závoje, Vichřice z nomádských stepí, Křehkost svinutého lístku nebo třeba Pilulka propuknutí v smích. Nebudu tady rozebírat jejich účinnost, ale pouze to, jaké byliny nejčastěji v těchto preparátech najdeme.


Jujuba, které má v češtině krásné jméno cicimek čínský, je drobný opadavý strom (dorůstá do výšky 5–8 metrů) z čeledi řešetlákovité (Rhamnaceae). V České republice se vyskytují jiné dva druhy z této čeledi: krušina olšová a řešetlák počistivý. Oba tyto keře jsou jedinými hostiteli žluťáska řešetlákového a oba mají černé plody. Krušina mírně jedovaté a tvrdé, řešetlák v menším množství jedlé, ale silně projímavé (pročišťující – proto „řešetlák počistivý“).

Jujuba pochází ze subtropických oblastí Asie, pěstuje se hlavně v Číně (mimo jiné i v současnosti těžce zkoušené provincii Hubei), ve Střední a Přední Asii, Středozemí, na jihu USA a v Austrálii. Ve své domovině roste i na horských svazích a pláních, od pobřeží až do nadmořské výšky okolo 1700 m. Může růst i na suchých, kamenitých půdách. Přestože se jedná o subtropickou rostlinu, pravděpodobně by rostla i v teplých oblastech České republiky, dospělý strom krátkodobě snese i –20 °C. Plody však zrají dlouho a potřebují hodně tepla, proto za chladného podzimu nedozrají.

Mladé větve má tento strom rovné a trnité, starší bývají uzlovité, červenohnědé a rostou neuspořádaně. Čerstvé výhonky mají olivově zelenou barvu a jsou ve dvou řadách porostlé střídavými listy s krátkými řapíky, vejčité nebo eliptické, 2–4 cm dlouhé, mírně asymetrické, krátce špičaté, vroubkovaně pilovité, kožovité, lysé, svrchu tmavě zelené, lesklé. Palisty jsou přeměněny v opadavé trny, borka je hnědá.

Z úžlabí listů vyrůstají krátké větévky nesoucí drobné, pětičetné, nenápadně žlutozelené květy rostoucí buď samostatně, nebo někdy až po osmi seskupené v koncových vrcholících. Jejich trojúhelníkovité kališní plátky bývají vespod srostlé v krátkou trubku. Květy rozkvétají v květnu až červenci a jsou opylovány hmyzem. Plodem jsou lesklé peckovice, 2–5 cm dlouhé, v době zralosti tmavě červené až hnědé. Dozrávají v srpnu až říjnu a jejich dužnatý mezokarp je bílý až nazelenalý, sladké nebo navinulé chuti a obsahuje špičatou pecku kryjící vlastní semeno – pecku.

V Číně byla jujuba pěstovaná už v dávném starověku. Podél Hedvábné stezky byla karavanami přenesená i do Střední a Přední Asie, na Blízký východ a později i do Středomoří. Podle historika Plinia Staršího byla  do Říma přivezená právě z Blízkého východu již na počátku našeho letopočtu. U nás se pěstovala a pěstuje jen minimálně.

Hlavním důvodem pro pěstování jsou plody, tzv. čínské datle. Ty jsou výborným zdrojem vitamínu C, jehož množství je zde vyšší než v citronu. Dále obsahují vitamin B2, B3, B6, provitamín A, stopové prvky (zejména měď, kobalt, jód, draslík, vápník, fosfor, železo, hořčík, zinek, mangan), rutin, bioflavonoidy, škroby a sacharidy (cca 20 %, sušená jujuba až 64 %), bílkoviny (1,2 %, sušená až 4 %) a tuky (0,2 %).

canatura-1

V tradiční čínské medicíně se jujuba (čínsky da zhao) používá pro tonizaci energie čchi, ducha (shen), žaludku a krve. Pokud přijdete k léčiteli s únavou, nechutenstvím, nespavostí nebo průjmem, může vám doporučit právě plody jujuby. Je užívaná také při revmatismu, bolesti svalů, vysokém tlaku, srdeční arytmii a nedostatečnosti, chřipce a respiračních onemocněních, horečce, bolesti hlavy, anémii, slabosti, nepravidelné menstruaci a vyčerpání. Podle potřeby se kombinuje se zázvorem, lékořicí, kořenem pivoňky, skořicí, rehmannií nebo s konopnými semínky. Hlavní doménou jujuby je funkčnost trávicí soustavy a detoxikace a vzpruha celého organismu.

Plody jujuby se pojídají buď v čerstvém stavu, případně i sušené nebo kandované, zpracované do kompotů, šťáv, používají se při pečení, přidávají se i do některých druhů chleba, nezralé se nakládají do soli i octa. Čerstvé se tradičně přikusují ke kávě, v Číně a Korei se z nich dělá sirup nebo ovocný čaj. Pro Čínu a Indii je specifický jujubový ocet, který je základem pro některé druhy pickles (sladkokyselá kvašená zelenina).

V Číně je oblíbené také nakládání plodů do alkoholického nápoje zvaného baijiu. V něm plody vydrží až do konce zimy. Jsou také součástí tradičního rýžového koláče jing gao. V Dalmácii se vyrábí jujubová marmeláda, džus a ovocná pálenka. Jujuby si od starověku cenili beduíni putující arabskou pouští, kteří si ji s sebou s oblibou nosili sušenou, buď vcelku, nebo v podobě placek z rozdrcených plodů. Speciální sladký alkoholický likér s názvem brodo di giuggiole se z nich vyrábí v Itálii.

Své využití našly i listy jujuby, které se v Asii zkrmují domácím zvířectvem a slouží jako náhradní krmivo pro housenky bource morušového. Listy obsahují zizifin, látku blokující receptory vnímání sladkosti, proto po jejich požvýkání necítíme sladkou chuť. V Číně z listů připravují chutný bylinný čaj.

Dřevo jujubových stromů má hustou strukturu, dobře se strojově opracovává a je používáno pro výrobu soustružených výrobků. Největšího věhlasu dosáhlo ve formě lakovaných krabiček na čaj, které se používají při japonském čajovém obřadu.


Jujuba pochází ze subtropických oblastí Asie, pěstuje se hlavně v Číně

blank