K psychedelikům a ještě dál – 9. díl

951
Budhovy tři oči vědění (zdroj: wikimedia.org, autor: Hans Stieglitz)

Změněné vědomí i bez psychedelik a implikace těchto stavů

V tomto díle našeho seriálu se zaměříme na stavy změněného vědomí vyvolané bez požití halucinogenních látek a na implikace, které tyto stavy měly, mají a mohou mít. Přiblížíme si jednak přednášku Vladimíra Štěpána na téma „Smyslová deprivace – pobyt v temnotě jako psychedelická zkušenost“ a také přednášku Emila Nolla s názvem „Zkoumání vrcholných zážitků a vyšších stavů vědomí“.

Smyslová deprivace – pobyt v temnotě jako psychedelická zkušenost

​ Vladimír Štěpán se narodil v Praze a zde i vyrůstal. Již od nízkého věku se zajímal o počítače a technologie a podle toho také nabrala směr jeho studijní kariéra. Studia zakončil jako počítačový expert a krátce poté opustil Českou republiku a začal žít v zahraničí. Právě po přesunu z rodné země se začal více zajímat o přírodu, vědomí, sny, šamanismus a také psychedelika. Zájem o pobyty v temnotě se u něj probudil po přečtení knihy popisující stavy a zážitky vězňů dlouhodobě pobývajících na samotkách. Poté, co se blíže seznámil se stavy vznikajícími při smyslové deprivaci, začal objevovat podobnosti se stavy vyvolanými psychedeliky. V současné době pobývá v Londýně, stále je však vášnivým cestovatelem bažícím po objevování různých kultur a zvláště užívání psychoaktivních rostlin v nich. Jeho snem je vytvoření ekologicky a eticky zaměřené komunity založené na šamanských principech.

Ačkoliv se mezi psychedelickými stavy a stavy vyvolanými smyslovou deprivací dá najít spousta paralel, existují zde i důležité rozdíly. Nejdůležitějším z nich je různý způsob navození: klasická psychedelická zkušenost vyžaduje přítomnost vnějšího faktoru (exogenní látky) fungující jako spouštěč, kdežto v případě smyslové deprivace jde o zamezení přísunu dostatku podnětů, což pak vede k vytvoření „psychedelického“ stavu zevnitř – vlastními neurotransmitery. Stavy, které toto smyslové „vyhladovění“ v mozku vyvolává, se dají porovnat s pozměněným vědomím vyvolaným například LSD.

Z historického hlediska se dají rozhodně vysledovat podobné principy dosahování změněných stavů vědomí již v dochovaných nálezech ze starých kultur. Jedny z nejstarších důkazů v tomto kontextu máme především o Egypťanech a Mayích, ale podobné tradice můžeme sledovat také v rámci historie křesťanství a súfismu. I v japonské šintó tradici existují praktiky vyžadující pobyt v odlehlých horských chatách bez oken – tyto postupy se nazývají Komori. Jednou z nejvíce fascinujících je z tohoto pohledu kolumbijská tradice „výchovy“ kněžích zvaných Mamas v rámci kultury Kogi (severní Kolumbie). Lidé z etnické skupiny Kogi vybírají jedince vhodné pro tuto pozici již při narození. Tito jedinci jsou následně ponecháni celých 9 let v temnotě. Po tuto dobu jsou navštěvováni pouze matkou a dalšími kněžími a jsou trénováni k výkonu role kněžího.

Také ve starověké Indii se můžeme setkat s podobnými rituály nazvanými Kaya Kalpa. Jedná se o pobyty ve tmě s dobou trvání kolem 90 dnů podstupované většinou staršími lidmi. Staří Indové totiž věřili, že tyto praktiky omlazují tělo i ducha, a mohou tak způsobit prodloužení života daného člověka.

Jednu z nejpropracovanějších technik smyslové deprivace můžeme pozorovat ve spirituálních tradicích Tibetu – Yang Ti. V budhismu není tento způsob meditace vůbec nic nového – kromě všednějších příležitostí k meditaci se mniši 49 denním pobytem ve tmě připravují i na smrt.

V dnešní době se s různými způsoby smyslové deprivace můžeme setkat po celém světě. Hlavní centra tohoto přístupu k terapii jsou v Thajsku, Mexiku, Německu a České republice. V České republice a Německu jsou v posledních letech populární takzvané „terapie tmou“, které se většinou odehrávají po dobu delší než 24 hodin v zatemněných místnostech s nutným příslušenstvím, někdy také s dohledem psychiatrů, či jiných klinických pracovníků. Po celém světě však vznikají spíše centra nabízející kratší pobyty v izolačních nádržích s vodou (flotační tanky).

canatura-1

Počátky výzkumu změněných stavů vědomí vyvolaných nedostatkem vnějších podnětů se datují do 50. let minulého století. V kontextu probíhající studené války se tyto stavy začaly studovat původně jako potenciální metoda výslechu. První série studií na placených dobrovolnících (většinou studentech) začala v Montrealu v roce 1951 a byla vedena týmem složeným z Petera Johna Zubeka a Donalda Hebba. V roce 1954 pak Zubek založil centrum výzkumu smyslové deprivace na univerzitě v Manitobě. Výsledky prvních studií byly zveřejněny až v roce 1960. Dobrovolníci tehdy reportovali očekávatelné jevy jako je unuděnost, či úzkost. V některých případech však byly hlášeny také halucinace či lucidní snění. John C. Lilly paralelně k těmto výzkumům začal Národním institutu duševního zdraví v Marylandu s experimenty za použití flotačních tanků. V sedmdesátých letech se tyto rané výzkumy překlopily do techniky zvané REST (Restricted Environmental Stimulation Technique), na jejímž zkoumání se podíleli jak Zubek a Lilly, tak další důležitá vědecká osobnost – Peter Suedfeld. Z této doby pak pochází dvě hlavní kategorie pobytů ve tmě, které jsem zmiňovala výše v článku – komorová a nádržová.

Přednášející Vladimír Štěpán se sám účastnil konkrétně desetidenního komorového pobytu ve tmě v oblasti Lago Atitlan v Guatemale. Součástí chýše bez oken bylo jednoduché příslušenství jako postel, záchod, umyvadlo, meditační podložka a podložka na cvičení. Jídlo bylo do chýše dopravováno třikrát denně skrze speciální přihádku upravenou tak, aby se skrze ni dovnitř nedostávalo světlo. První tři dny byly víceméně příjemné, protože spal a upravoval se mu spánkový rytmus. Po třech dnech se nicméně dostavila úzkost a touha opustit terapii předčasně. Přes tuto krizovou chvíli se ale nakonec dostal a od čtvrtého dne již začal s očistnými rituály – fyzickým cvičením, ale i přemítáním nad životem. Již od třetího dne také tma přestala být tmou. Mozek si totiž začne prostředí dokreslovat, a to do nejrůznějších podob – výjimkami nejsou pouště, lesy ale i vzdálené planety, nebo vesmírný prostor.

Dalším zajímavým aspektem bylo, že se sny stávaly každým dnem živějšími, což vyvrcholilo až tím, kdy po probuzení sen prostě pokračoval do tmy okolního prostředí. Místo plánovaných dvanácti dní nakonec opustil chýši brzy, jelikož dle svých slov, již nastřádal tolik informací, že bylo potřeba si je zapsat. Příště by ale chtěl vydržet déle, jelikož psychonautským podhoubím kolují dohady o tom, že při různé délce pobytu ve tmě se vylučují do mozku různé látky ovlivňující hloubku a charakter dosaženého stavu. Další informace na toto téma si můžete přečíst v angličtině pod odkazem http://tiny.cc/HeartOfDarkness. Praktickou zkušenost se smyslovou deprivací jste v ROOTS již mohli zaznamenat, a to konkrétně v reportu Terapie tmou v druhém letošním vydání.

Zkoumání vrcholných zážitků a vyšších stavů vědomí

​Emil Noll získal magisterský titul v oboru psychologie na Kodaňské univerzitě, kde studoval také religionistiku a konkrétněji tibetský budhismus. Ve své závěrečné práci se snažil objasnit esoterické modely vědomí a věnoval se v ní také užívání psychedelik. Již 20 let provozuje i vyučuje jógu a meditaci a je také certifikovaným psychologem vzdělaným v kognitivní terapii zaměřené na uvědomění („mindfulness“). Posledních deset let pracuje na integraci meditace a praktik uvědomění do klinické praxe vyvíjením klinických programů na univerzitní klinice v Kodani i dalších psychiatrických klinikách.

Psychedelické zkušenosti jsou pro mnoho lidí opravdu přelomovými životními momenty – podle Maslowa se jedná o takzvané vrcholné zážitky. Již pionýr psychedelického výzkumu, Timothy Leary, o svém prvním „tripu“ prohlásil, že po zkušenosti trvající 6 hodin se vrátil jako proměněný člověk. Také velká část dobrovolníků z tzv. „Good Friday“ experimentu reportovala velkou důležitost těchto izolovaných psychedelických zážitků ještě 25 let poté. Takto přelomových momentů lze dosáhnout nejen psychedeliky, ale také například určitými fyzickými aktivitami, meditací, či třeba již zmíněnou smyslovou deprivací.

Zkoumání změněných stavů vědomí nás opět dovedlo k otázkám, na které nemá odpovědi ani současná věda: „Co je vědomí?“, či „Kdo jsme?“. Problémem je, že současná věda zastává racionální empiristický přístup k dokazování „pravdy“. Pokud něco nedokážeme opakovaně změřit našimi přístroji, jakoby to neexistovalo. Západní společnost dokonce po dlouhá desetiletí potírala všechny společensky nevyhovující změny vědomí – následky tohoto přístupu bohužel zažíváme dodnes. Zastávat takový postoj při studiu vědomí je nicméně velice ošemetné. Integrovat vědění získané v průběhu mystické zkušenosti do vědního paradigmatu založeného na absolutních číslech a přístrojích je velice složité (a možná nemožné).

Příběh, který skvěle reprezentuje tento problém, pochází z tibetského budhistického učení. Tato legenda vypráví o věhlasně známém učenci jménem Naropa, který teoreticky a konceptuálně rozuměl celému budhistickému učení. Byl to člověk filozoficky zaměřený, velice schopný diskutér, který s přehledem argumentačně zvládal diskuze s každým, kdo ho konfrontoval. Jednou se však zjevila stará žena a položila mu otázku: „Můžeš mi vysvětlit esenci celého budhistického učení?“ A přesto, že měl teoreticky zvládnuty všechny složky dané problematiky, uvědomil si, že se skutečně nedostal k jádru věci: „Jaký je smysl tohoto učení?“. Musel tedy ženě přiznat, že není schopný jí na takovou otázku odpovědět. V tu chvíli vyšlo najevo, že stará žena byla ve skutečnosti zjevení vyslané k Naropovi velkým budhistickým mistrem Tilopou a její vzhled nebyl ničím jiným, než odrazem jeho vlastní zkostnatělé mysli. Následně se Naropa vydal za Tilopou a musel projít náročným fyzickým tréninkem a meditacemi, aby se zbavil okovů teoretického vědění, které za života nastřádal. Po tom všem však sám Naropa dosáhl osvícení, stejně jako Tilopa, a tehdy skutečně dosáhl poznání smyslu budhistických učení.

Dalo by se tedy říci, že současný vědecký přístup ke studiu vědomí je opakováním stejné chyby, které se dopustil Naropa – soustředění se na koncepční znalosti. Základem současné vědní doktríny, nejen co se týče chápání lidské mysli, je logika a racionální přístup. Těmito nástroji poměřujeme věci a jevy kolem sebe a určujeme, co se „ve skutečnosti“ děje. Ve věci vědomí, jak již bylo řečeno, se nemůžeme spoléhat jen na měřitelná data a jejich výklad – přístup k řešení tohoto problému by tedy měl být jiný, více holistický. Ve východních učeních se s tímto problémem vypořádali již dávno a po svém. Existují dle nich tři úrovně vědomí (každá je důležitá) – empiricismus (vědění získané pozorováním skrze smysly), racionalismus (vědění získané skrze logické uvažování mysli) a mysticismus (vědění dosažené například skrze meditace či psychedelické zážitky). V západní kultuře však byla tato třetí úroveň poznání zdiskreditována a upozaděna během temného období středověku. Důsledky tohoto odcizení jedné ze tří důležitých složek poznání reality kolem jsou patrné i v současnosti – jak v empirické vědě, tak třeba ve filozofii. Možná je načase, abychom tuto třetí úroveň poznání opět pustili do svých životů a potenciálně i do vědy.

Vladimír Štěpán (zdroj: beyondpsychedelics.cz)
Emil Noll (zdroj: beyondpsychedelics.cz)
Budhovy tři oči vědění (zdroj: wikimedia.org, autor: Hans Stieglitz)