Konopí a genocida

0
114

Všichni si asi válku představujeme stejně. Agresor a napadený stojí proti sobě. Oba mají zbraně. Agresor útočí a napadený se brání. Oba po sobě střílí vším, co mají k dispozici.

Bohužel agresor i bránící musí střílet i tím směrem, kde nejsou jen nepřátelští vojáci. Jsou tam i civilisté. Muži, ženy, děti. Mladí i staří. Zdraví i nemocní. O všech těchto, pokud jsou zasaženi, zabiti a zmrzačeni, se říká, že to jsou vedlejší oběti války. Nechtěné oběti. Dává se tím najevo, že jejich zabití nebylo prvoplánové. Také se při této příležitosti hovořilo o válečné cti. O cti vojáka. Samozřejmě, že i tady se dějí úlety. Že hladový voják zabil sedláka, protože ten mu nechtěl dát slepici. Nebo když voják, který již dlouhou dobu o ženě mohl jen snít, pak nějakou ženu či dívku znásilnil. Ale to se bere jen jako úlety.

Jsou ale i války, kdy agresor nedělá rozdílu mezi ozbrojencem a neozbrojeným civilistou. Mezi vojákem protivníka, a starci, ženami a dětmi tam na té druhé straně. A bránící se pak odpovídá stejnou mincí. Tam se již o žádné vojenské cti nehovoří. Tam se to pak prostě jen svádí na toho druhého. „On s tím začal.“

Také máme války takzvaně občanské. Kdy v jedné zemi, v jednom národě, v jednom společenství dojde k rozkolu v názorech a ten se začne řešit nožem, pistolí, kulometem, tanky a bombami. Soused vraždí souseda. Katolík protestanta. Syn otce a bratr bratra. A aby ti druzí viděli, jak to ti první myslí vážně, tak ženy a dívky jsou znásilňovány a upalovány a děti nabodávány na kůly plotu či za živa házeny do ohně hořících domů tam těch druhých. A když jedna strana té druhé chce ukázat, že s ní si nikdo zahrávat nebude, tak vesnice a města těch druhých prostě zasype bombami se sarinem a yperitem a jejich obyvatele bez rozdílu věku, pohlaví nebo víry nechá umírat v nepředstavitelných bolestech a křečích, kdy se lidé snaží vlastníma rukama rozervat své hrdlo v bláhové naději, že tak se jim podaří do svých plic dostat alespoň doušek vzduchu k dýchání.

Součástí mnohých těchto válek bývá i něco, čemu říkáme genocida. Válka, kdy se někdo rozhodne, že tam ty druhé, kteří nejsou jako on, nemluví jako on, vyznávají jiné hodnoty než on, prostě vyvraždí. Předváděli to Němci s Židy, Turci s Armény, Hutové s Tutsii, Khmérové s kambodžskou inteligencí a Bůh ví, kdo ještě a s kým.

Co může být horšího? Jakého zvěrstva je člověk ještě schopen?

Každou chvíli o těchto hrůzách čteme v novinách, posloucháme je ze svých rádií nebo se s výrazem odporu a hrůzy na ně díváme z pohodlného křesla na svou televizi.

Jsme zhnuseni, odsuzujeme to, marně se snažíme pochopit, co se to tam těm lidem v jejich hlavách děje, že jsou něčeho takového schopni. A jsme rádi, že u nás se to neděje a ani dít nemůže.

Jenže nemůže? A neděje?

Z historie klasického Řecka víme, že již tam některé státy prováděly velmi krutou selekci vlastního obyvatelstva. Ve staré Spartě rozhodovala rada starších o tom, jestli právě narozené dítě zůstane členem komunity a jeho rodiče a celé spartské společenství se o něj postarají, nebo jestli o jeho životě mají rozhodnout bohové. Týkalo se to novorozenců slabých, neduživých či nějak postižených. Tito byli odneseni na vybrané odlehlé místo, a tam byli ponecháni. Bohové pak rozhodli, jestli to dítě dají roztrhat zvěří, nebo nechají zemřít úžehem, nebo výjimečně hlady. A proč se toto dělo? Mocní Sparty rozhodli, že aby stát Sparta byl silný, nesmí jej oslabovat něco takového, jako je péče o bezmocné. A lidé Sparty to postupně akceptovali. Hlavně, když se to netýkalo přímo jich, ale někoho cizího. Třeba jejich souseda. Tehdy si byli jistí.

Ale to je historie. Dokonce historie dva a půl tisíce let vzdálená. To se přeci dnes již dít nemůže a neděje. Hlavně tady. V naší civilizované Evropě.

Skutečně?

Filozofie mocných staré Sparty nezemřela. I dnes jsou lidé, pro které péče o staré, nemocné a bezmocné je jen bohapusté plýtvání penězi, které oni dokáží využít lépe.

Samozřejmě dnes již není možné někoho likvidovat primitivními metodami s odkazem na Boha. Nehledě na to, že ti ubožáci tam dole a jejich blízcí ještě nějaké peníze mají, tak proč je v rámci dobře zakamuflované likvidace z nich nejdříve nevytáhnout?

Některé státy jsou v tomto mistr. Tedy vlastně ne státy jako takové, ale jejich vlády, zákonodárci a státní úředníci. Prostě lidé na vysokých a rozhodujících postech, pro které lidský život tam těch dole, těch, kteří nepatří k nim, k „vyvoleným“, neznamená naprosto nic.

A jak toho dosáhnout? Jednoduše. Prostě se na piedestal toho nejvyššího zájmu postaví ne lidský život, ale peníze. A v tu ránu je vše tak jasné a tak snadné. Náhle je zřejmé, že i cena lidského života je určena jen a jen výší konta toho kterého člověka. A také je hned jasné, že cpát velké částky peněz do chuďasa, či naprosto nemohoucího člověka, je zbytečným vyhazováním peněz. A to, že ty peníze do toho tak zvaného zdravotně-sociálního systému odvedli i tito dnes již staří či nemocní lidé, nebo jejich blízcí, na tom nic nemění.

Je ale zřejmé, že toto prohlásit na plná ústa nelze. Nevypadalo by to dobře, i když je takové počínání z ekonomického hlediska státu velmi prospěšné. A zrovna tak z etického hlediska není možné v ústavě nahradit ty řeči o rovnosti všech lidí a lidských právech jediným slůvkem „mamon“. To by skutečně neprošlo. A tak se to musí udělat jinak. Na příklad tak, že do čela sociálně zdravotních organizací se postaví dostatečně otrlí lidé a sdělí se jim, že výše jejich příjmu je nepřímo úměrná množství vydaných peněz. Čím více peněz z tohoto systému odteče, tím méně oni dostanou.

Pak se přijmou zákony, které snadno dosažitelná a účinná přírodní léčiva buď zcela postaví mimo zákon, nebo se alespoň zakáže jejich sběr či pěstování, jako je tomu na příklad s léčebným konopím. K dosažení musí být jen v lékárnách. A to za tak vysoké částky, aby pro lůzu bylo nedosažitelné. Nemajetní tak nadále budou muset nakupovat povolené, ale neúčinné chemické preparáty. A opět to bude mít pro stát a jeho ekonomiku dvojí příznivý dopad. Z nemajetných se vytáhnou poslední zbytky peněz, a chemické preparáty, které užívali v mylné snaze uzdravit se, je zavčasu svými vedlejšími účinky zabijí. Tím se zabrání dalšímu nechtěnému čerpání peněz ze sociálně-zdravotního systému.

Samozřejmě se ale může stát, že někteří blouznivci se budou snažit těchto lidí zastávat s poukazem na ústavu a na ni nalepenou Listinu práv a svobod člověka. To by mohlo být nepříjemné a zvyšovalo by to odpor většiny obyvatel k vrcholným orgánům. Ale i tomu se přece dá zabránit. Stačí, když pár všehoschopných lékařských špiček na rozhodujících postech, jako je na příklad Česká neurologická společnost, vypracuje tak zvané léčebné standardy, ve kterých se v žádném případě nesmí hovořit o léčebných účincích jakýchkoliv kytek, které by si pacienti mohli vypěstovat doma, úspěšně se jimi léčit, a podkopávat tak politicko-farmaceutický systém přesouvání peněz.

Pak již vše funguje jako dobře namazaný řeznický stroj.

Člověk ochoří, jeho lékař ho vyšetří a předepíše mu státem uznaný lék. Lék nezabere a ještě uškodí. Pacient tedy jde znovu k lékaři a chce lék, který mu skutečně pomůže. Na příklad léčebné konopí. Dověděl se totiž, že tato bylina dobře účinkuje na jeho zdravotní problém, a odzkoušel to. Skutečně to účinkovalo. A lékař mu ho tedy předepíše. Pacient jde se svým receptem do lékárny, jenže tam zjistí, že by nejdříve musel prodat svůj dům, aby na zaplacení této léčivky měl. Požádá tedy o jeho proplácení svou zdravotní pojišťovnu. Zde ovšem zasáhne revizní lékař, který sice toho pacienta nikdy v životě neviděl, ale přesto vše zamítne s poukazem na to, že pacient ještě nevyzkoušel opium, botulotoxin a další podobné léčivé preparáty. Pacient se odvolá a dostane se mu vysvětlení, že to léčivé konopí si přece v lékárně může koupit. Pacient znovu napíše, že není miliardář a proto si ho koupit nemůže. A znovu žádá svou pojišťovnu o pomoc. Dostane se mu vysvětlení, že to není možné, protože zatím nevyzkoušel opium, botulotoxin, …

Toto se pak opakuje do té doby, dokud pacient na svou chorobu nezemře.

I já jsem ale měl pochybnosti o tom, že by toto mohla být jedna z forem genocidy. Zavolal jsem tedy na Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Chvíli to trvalo. Paní, se kterou jsem hovořil, se nejdříve musela podívat do moudrých knih a slovníků. Pak mi ale řekla, že skutečně režim, který záměrně svým počínáním likviduje nemajetnou část své staré či nemocné populace, se tím dopouští genocidy.

Ještě dříve jsem volal na SÚKL, abych se dověděl, proč to takto u nás, v Česku, je. Odpovídala mi paní s titulem MUDr. a sdělila mi, že Česká republika přece není jediná, kdo k léčebnému konopí a jeho (ne)dosažitelnosti pacienty takto přistupuje. A řekla mi to tak, jako kdyby mne to mělo potěšit.

Psal jsem také dřívějšímu řediteli VZP, abych se jej zeptal, proč není možné, aby tato zdravotní pojišťovna dceři léčebné konopí proplácela. Odepsal mi, že musí postupovat s péčí řádného hospodáře. Tento pan ředitel bral měsíčně 250 000 Kč a jeho roční odměna, pokud postupoval s péčí řádného hospodáře, byla 1,3 milionu korun.

Kolik mrtvých musí být za těmito lidmi, aby mohli být ohodnoceni jako řádní hospodáři?

A kam až se musí propadnout lidství, aby někoho těšilo, že i jiné vlády se chovají jako morální zrůdy?