Konopí a konkrétní zkušenosti

413

Nedávno mi v diskusi o léčivých vlastnostech konopí jeden starší pán oponoval konstatováním, že on má problém uvěřit všemu tomu, co o konopí píší různí lidé zabývající se touto problematikou, protože on nezná nikoho, kdo by pro něj mohl sloužit jako příklad.

Celkem ho chápu. Není nad konkrétní případ. A ještě lepší je, když je celý průběh takového léčení zaznamenán na „filmovém pásku“. Jenže kolik nemocných v případě svého léčení zároveň myslí na to, že si vše nechá fotit nebo natáčet? To je skutečná vzácnost. A vůbec to není jednoduché. Ostatně to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Poznal jsem to, když nám došlo konopí a dcera se během pár dnů dostala do situace, kdy díky obrovským křečím připomínala naprosto šíleným způsobem vyšponovaného člověka postiženého tetanem v té nejhorší fázi nemoci. Křeče jí málem lámaly kosti v těle. Dusila se, protože měla ochrnuté i dýchací svalstvo. A když jsem ji chtěl dostat z postele na vozík, na toaletu nebo do sprchy, tak jsem musel vynaložit veškerou svou sílu, abych jí nohy „zlomil“ v kolenou a v kyčlích. Teprve pak jsem byl schopen ji přenášet. Myslet při tom na to, že bych vše nejdříve nafilmoval, abych to mohl pak někde předvést, to prostě nešlo. Dcera bolestí naříkala a její strachem vytřeštěné oči sledovaly každý můj pohyb. Čekala, že udělám nějaký zázrak, který by ji toho utrpení zbavil. Jenže to jsem neuměl. A při tom chtít vše nejdříve natočit? Na to jsem neměl.

Samozřejmě, že toto vše by bylo možné dělat v nějakém léčebném ústavu, kde by, po dohodě s pacientem, mohli takové záznamy provádět třeba pro nějaký další výukový program. Jenže tady, v Česku, je to zatím věc až příliš nepředstavitelná. SÚKL, VZP, Česká neurologická společnost a další organizace spojené s naším zdravotnickým systémem dělají, co jen mohou, nejen proti tomu, aby v Česku byl zahájen nějaký široký a seriózně míněný výzkum šíře léčebného potenciálu konopí, ale brání dokonce i tomu, aby se do většinové společnosti dostala jakákoliv pozitivní informace z této oblasti. Z čeho má pak běžný občan vycházet? Komu má věřit?

Je jasné, že i já, jako mnozí jiní přednášející, jsem poznal, že nejlepším argumentem je konkrétní případ. A také jsem pochopil, že poslouchat do nekonečnosti jen o případu naší dcery Martiny prostě posluchače omrzí. Ani s tím já nic neudělám. Proto se snažím pátrat po trápeních jiných lidí, kterým konopí nějakým způsobem pomohlo. A je jedno, jestli se jedná o léčbu kauzální, či „jen“ léčbu paliativní. Ostatně tvrzení, že konopí nic neléčí, ale jen pomáhá v mírnění některých zdravotních problémů, je nejčastější argument medicínských a farmaceutických špiček. Mnohokrát jsem četl a slyšel takového lékaře – „odborníka“, který o konopí sice sám nevěděl ani to, jestli ta rostlina je zelená, nebo žlutá s modrými hvězdičkami, ale přesto si dovolil vystoupit s tak zvanou „odbornou“ kritikou. To ostatně přímo skvostně předvedl člen Zdravotního výboru Poslanecké sněmovny ČR prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc., když se předváděl v pořadu paní Jílkové „Máte slovo“. Ten pán se sice honosí tituly před i za svým jménem, o konopí ale neví naprosto nic. Přesto se nestydí svou neznalost a své lži prezentovat veřejně.

Ano, konopí velmi pomáhá v mírnění symptomů různých nemocí. Ale i kdyby to byla ta jediná vlastnost této léčivky, bylo by to málo? Skutečně je málo mírnit utrpení lidí při naprostém zachování jejich mentálního zdraví? Skutečně je málo, že i lidé těžce postižení se dokáží těšit na to, co jim přinese další den? Se svou dcerou si prostřednictvím Skype vyprávíme pomalu každý druhý den. A ona se na nás z té obrazovky směje. Vypráví nám, co se jí povedlo a na co se chystá. Ukazuje nám své nádherné koláže, které dělá pomocí nějakého programu na svém PC. Směje se a já mohu být, i při tom všem okolo, šťastný.

Jenže konopí léčí i kauzálně. A seznam jím léčených problémů není malý. Proto bych se chtěl nyní o tom zmínit a pár konkrétních případů popsat.

Tím prvním je případ mého přítele Philipa Polívky, synovce našeho herce Bolka Polívky.

Philip se narodil v Kanadě českým rodičům pocházejícím z Týna nad Vltavou. Stejně jako naše dcera, i on v 27 letech onemocněl roztroušenou sklerózou a postupně se dostal až do stavu, kdy trpěl křečemi a bolestmi a nebyl schopen chodit ani s pomocí hůlky či berlí. Rodina v Kanadě vložila do jeho léčení obrovské částky peněz. Dostával spousty léků, které mu měly pomoci, ale které vše jen zhoršily. Nakonec mu jeho otec, do té doby velmi radikální odpůrce jakýchkoliv drog, poradil, aby vyzkoušel konopí. Po pár dnech Philip vstal z postele a znovu začal, sice s obtížemi, chodit. Dnes žije v Praze. A přestože je to již hodně let, tak chodí dodnes. Sice ne dobře a jen s pomocí hůlky, ale chodí. On sám říká, že na ujití jednoho kilometru potřebuje inhalovat dva šluky z konopné cigarety.

Jeho život není lehký. Ale zároveň to není život ležáka, ve všem odkázaného na další lidi okolo. Hlava mu šlape víc než dobře, a tak se dokáže i sám živit. Pracuje jako překladatel, schází se se svými přáteli, každou chvíli jej něco naštve a příběh jiné chvíle jej potěší a rozesměje. Je to málo?

Ten druhý příklad se týká občana Spojených států amerických.

Jedná se o Mikea Wieseho, jehož vyprávění jsem si poslechl na veletrhu Cannafest Praque 2017 a kterému jsem pak ještě napsal, abych se dověděl trochu víc.

Mike Wiese je absolvent University of Texas, který se po ukončení studií živil jako filmař, pracující pro TV. A pravděpodobně vlastní dispozice umocňovaná jeho hektickým životem a naprosto katastrofálními stravovacími návyky, vyplývajícími právě z jeho profesního života, způsobily, že se u něj projevila Crohnova nemoc. Vše začalo v roce 2001, kdy začal mít nejdříve až po jídle, později již ale i během jídla, velké problémy. K neustálému říhání, nadýmání a ostré bolesti na hrudi se přidalo vyzvracení prakticky každého jídla. A tyto příznaky se neustále zhoršovaly.

Stále silněji cítil odpor k jídlu. Na druhé straně jej organizmus nutil, aby něco malého snědl každé dvě až čtyři hodiny. S odporem to do sebe dostal, aby to z něj po nějaké době zase vylítlo ven. Bolest na hrudi již byla neustálá a bránila mu ve spaní. A k tomu ke všemu se připojil každodenní krvavý průjem. Došlo to tak daleko, že své cesty musel plánovat podle dosažitelnosti toalet. Navštívil lékaře a ten mu po nutných vyšetřeních sdělil, že má těžkou formu Crohnovy choroby. Nasadil mu léky, jenže ty příliš nepomáhaly. Tak si začal zjišťovat, co to Crohnova choroba je a jaké má vyhlídky. Nebylo to nic pěkného.

O Crohnově nemoci se toho moc neví. Předpokládá se, že je to autoimunitní onemocnění. To znamená, že váš vlastní imunitní systém se z nějakého důvodu zblázní a začne likvidovat vaše vlastní tělo. Ve střevech se objeví silné záněty. Střevní stěna začne hrubnout, stává se málo pohyblivou a střeva se stávají neprůchodnými. Vznikají další a další abscesy a píštěle. A v mnoha případech nastupuje i rakovina tlustého střeva. Cpete do sebe kortikostereoidy, aminosalicyláty a imunosupresiva. Při poměrně častém vzniku infekce pak nastupují různá antibiotika. Snahou je dostat organismus do určité remise a tam jej pak pomocí dalších léků a diet udržet.

Od lékaře se Mike dověděl, že nemoc se ale vyléčit nedá.

Několik let se řídil radami lékařů, ale nastíněná prognóza se mu pranic nelíbila. Proto se rozhodl pátrat po nějaké alternativě a doslechl se o Ricku Simpsonovi z Kanady a jeho Rick Simpson Oil, u nás známém jako Fénixovy slzy (přes různé názvy, které se po světě užívají, se vždy jedná o konopnou pryskyřici extrahovanou některou z metod z květů konopí). Napsal mu a pak se i sešli. Rick mu vysvětlil, o co se jedná a jak se pryskyřice užívá. Pak mu potřebné množství ve formě pryskyřice v injekční stříkačce, a další v čípcích, dal. Také mu vysvětlil, jak si má v budoucnu vše vyrobit sám.

V roce 2016 začal Mike s léčbou. Bohužel se příliš nedržel rad Ricka Simpsona, a když se mu udělalo trochu lépe, léčení nechal být a vyrazil znovu na cesty, kam jej vedlo jeho zaměstnání. Že to nebylo dobře, poznal za pár dnů, kdy se mu všechny dřívější problémy vrátily i s úrokem. Jako poučení mu to stačilo. Zahájil novou léčbu a tentokrát se rad držel.

Během 120 dnů spotřeboval 90 gramů konopné pryskyřice s vysokým obsahem THC. 45 gramů užíval perorálně a 45 gramů ve formě čípků. Dalších šest měsíců pak bral jen malou, udržovací dávku.

Dnes nebere nic a podle výsledků vyšetření se z této nevyléčitelné nemoci vyléčil.

V současné době žije v Srbsku a věnuje se hlavně přednáškové činnosti a výrobě konopné pryskyřice pro další potřebné.

Jen v Česku se každý rok objeví 2 000 nových pacientů s Crohnovou nemocí. A připočtěte si k nim ty, kterým tato nemoc byla diagnostikována již dříve. Pravděpodobnost, že jí onemocní někdo nám hodně blízký, je docela velká. A teď si to dejte dohromady s prognózou, kterou od svých lékařů vyslechl Miky Wiese a stovky a tisíce dalších lidí. Ti všichni se od svého lékaře dovědí, že onemocněli nevyléčitelnou nemocí a že teď je již jen čekají kortikoidy, analgetika, aminosalicyláty, imunosupresiva, antibiotika, operace a pravděpodobně rakovina. O konopí a z něho získané pryskyřici se nedovědí nic. Nesmějí se o něm dovědět, protože konopí narušuje toky peněz.

Komu by se taková představa líbila? Mně tedy určitě ne. Bohužel to ale není jen představa. Je to každodenní realita, ve které my všichni žijeme. Realita České republiky.

Účinkovalo by ale konopí u každého nemocného touto chorobou, tak, jak zaúčinkovalo u Mikea? To docela určitě ne. Na světě jsou totiž až 2 % lidí, u kterých konopí nezabere, nebo dokonce vyvolá nepříjemné pocity. 2 %! Ale co těch zbývajících 98 %?

Konopí nikoho z jeho uživatelů, ať již ho užívá jakkoliv, nezabije. A dokonce u nikoho ani nevyvolá žádné problematické či nebezpečné vedlejší účinky. Pokud patříte mezi ta 2 % nebo máte v sobě skrytý nějaký problém, který je ve vás uložen ještě z dětství či dokonce z doby vašeho prenatálního vývoje, nebo prostě jen přeženete svou dávku, tak vám bude dvě hodiny zle (Neznám nikoho, u koho by to trvalo déle. U mne to trvalo hodinu.). A tak si každý může vybrat. Buď zničený zbytek života s velmi problematickými farmaky, nebo několikatýdenní pokus, klidně i bez doktora.

Já jsem měl ve svém případě jasno. A vy se můžete rozhodnout taky.