Konopí a lidé ve stínu podivných zákonů

202
Prison Themes

Jsme lidé. A od ostatních živých tvorů na této planetě se velmi výrazně odlišujeme. A teď nemyslím svou vizáží, ale svým jednáním. Jsme inteligentní bytosti a řídíme se pravidly, která jsme si sami nastavili.


Prakticky všechna tato pravidla vzešla z víry v bohy, ale řídí se jimi i ti, kteří již dávno
žádného boha nepotřebují. Ta pravidla byla sepsána v tzv. svatých knihách. Židé mají svou
Tóru. Křesťané Bibli. Islám má svůj Korán, hinduisté Rgvédu a buddhisté Diamantovou
sútru. A mohl bych pokračovat dál.

Řídit se pravidly velmi usnadňovalo život. Bylo to něco, co když lidé dodržovali, tak
„nenarazili“.

Je zajímavé, že všechna tato pravidla výslovně zakazovala násilí uvnitř skupiny. A je to
pochopitelné. Každé násilí vyvolává násilnou odezvu. A to pro žádné společenství není dobré.
Je výhodnější žít s ostatními v míru. Někdo, s kým v míru nežijeme, nám jen stěží pomůže, až
to budeme potřebovat. A to se může stát kdykoliv. Můžeme upadnout a zranit se. Můžeme
onemocnět. Může nás někdo napadnout. Ve všech těchto a mnohých dalších případech
budeme potřebovat pomoc. Tak proč vyvolávat sváry s ostatními? Jistě, je v tom určitá
vypočítavost. Ale proč ne? Ta původní vypočítavost nás postupně dovedla až tak daleko, že
dnes naprostá většina lidí nenásilí bere jako součást svého Já.

Je zde ale ještě jeden aspekt těchto pravidel. Je to jejich morálnost. Nikde zde nenajdete
nařízení, která by vyžadovala něco, co by odporovalo lidské přirozenosti. Co by odporovalo
morálce.

Z náboženských Pravidel se postupně staly Zákony. I zde pak mohu napsat, že řídit se zákony
nám všem velmi usnadňuje život. A to z naprosto stejných důvodů, jak jsem to již zmínil
výše.

No jo, ale co když ty zákony jdou proti sobě? Co když mi jeden zákon nařizuje, abych něco
vykonal, ale ten druhý mne pak za to samé chce poslat do vězení? Myslíte si, že to není
možné?

V nedávné době jsme mohli v našich sdělovacích prostředcích zaznamenat kauzu otce a syna
Koláčných. Jejich žena/maminka má velké zdravotní problémy. Trpí bolestmi, na které jí
lékařem předepsané syntetické léky nepomáhají. Je velmi zlá situace, když muž vidí svoji
ženu a syn svoji matku, jak trpí. Kdo něco takového dokáže snášet jen tak, jako divák?
Dověděli se, že by jí mohla pomoci konopná mast. Jenže mast, která se dá koupit v lékárnách,
je šunt, který se nehodí ani na mazání kola. A tak sehnali semínka a zasadili je. Bohužel je
někdo udal. Asi některý soused. Možná ze zlomyslnosti, možná ze „spravedlivého“
rozhořčení. Faktem je, že za pár dnů je přepadli policisté, všechny kytky konopí i již
vyrobenou mast jim sebrali, věc předali prokurátorovi a ten je obvinil. Dnes již mají oba muži
Koláční soud za sebou. Soud, který je uznal vinnými. Koláčný otec byl odsouzen k trestu
odnětí svobody v délce patnáct měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání
dvou let, Koláčný syn pak k trestu třináct měsíců s odkladem na osmnáct měsíců.

Mohlo by se zdát, že se z toho dostali celkem dobře. Jenže proč by se oni vůbec měli z něčeho
dostávat? Oni to konopí nepěstovali pro kšeft. Oni nenabízeli jointy dětem před školou. Oni
jen chtěli pomoci svému nejbližšímu člověku. Mámě a manželce. Tak proč za to mají být
jakkoliv trestáni?

Než se dostanu k těm podivnostem našich zákonů, tak připomenu ještě jeden případ z dřívější
doby, o kterém jsem již kdysi psal. Případ třiašedesátileté paní Marie Brodské z Rožďalovic.

Paní Brodská měla velké problémy s nohama. Silně jí natékaly a otevíraly se jí na nich krvavé
rány. Léky od lékaře jí nepomáhaly. Tak dala na rady a vyzkoušela konopnou mast. A ta
pomohla. Otoky se mírnily a krvavé rány se začaly hojit. Tak si sehnala semínka a nasadila si
své vlastní rostliny. Z nich pak si udělala vlastní mast. Vše se zdálo být dobré.

Pak ji ale nějaký dobrý soused udal. Vlítli k ní policisté, rostliny sklidili za ni a sebrali jí i tu
již vyrobenou mast. Byla obviněna a musela k soudu. Měla štěstí. Její případ řešil JUDr.
Václav Krejčík. Soudce, který i ve svém úřadě zůstal člověkem. Její spis si prostudoval, paní
Brodskou vyslechl a pak její případ smetl ze stolu. Bohužel na místě prokurátora již neseděl
člověk, ale jen nějaká podivnost s lidskou vizáží. A ten se odvolal. Během pěti let si to
zopakoval třikrát. Pak to paní Brodská vzdala a 27. dubna 2012 svůj život ukončila.

Je samozřejmé, že jak policie, tak i prokuratura okamžitě vydaly prohlášení, že to nebylo
kvůli jejich perzekuci, a oháněly se jejím dopisem na rozloučenou. Jenže skutečně by paní
Brodská sáhla k tomu poslednímu řešení, pokud by nemusela snášet tu neustálou perzekuci?

Ta žena nikdy nepochopila, proč se na ni neustále útočí. Nikdy nepochopila, proč se nemůže
léčit tím, co jí skutečně pomáhá, ale má si kupovat nějaké podivné masti, jejichž jediným
účinkem bylo, že jí vyprazdňovaly peněženku.

Soudce Krejčík ji třikrát osvobodil a za pravdu mu dal i Nejvyšší soud. Jenže do toho
zasahovali i jiní, kterým se takový výsledek nelíbil. Oni měli svou kořist a chtěli ji uštvat. A
to se jim povedlo. Uštvali starou a těžce nemocnou ženu.

V současné době se tato štvanice odehrává znovu. Jen případ Brodská nahradil případ
Koláční. Vlastně je zde ještě jeden malý rozdíl. Soudce Krejčík se projevil jako člověk a
odmítl se účastnit štvanice na starou a nemocnou ženu. Soudkyně Mgr. Barbora Kocourková
tolik odvahy v sobě nenašla. Držela se paragrafů a Koláční je porušili. Tak je odsoudila.

Jenže neměly by i zákony mít určitou morálku? A je morální, aby nám jeden paragraf
trestního zákoníku něco nařizoval, například že jsme povinni poskytnout pomoc člověku v
ohrožení, a druhý paragraf téhož zákoníku nás za tuto pomoc posílal do vězení?

Otec a syn Koláční byli odsouzeni dle § 283 trestního zákoníku 40 z roku 2009. V něm se
říká, že:
„Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek
obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím
svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.“

A pokud se budeme zamýšlet jen nad tím, že skutečně nezákonně vypěstovali zakázané
rostliny a z nich pak vyráběli mast pro někoho dalšího, pak, ať se nám to líbí či nikoliv, je vše
v pořádku. Jenže oni tu mast nevyráběli pro zisk. Vyráběli ji pro toho pro ně nejbližšího
člověka, který má velké zdravotní problémy a kterému nic jiného nepomáhá. Mohli oni vůbec
konat jinak? Měli na výběr? Já myslím, že ne. A věřte mi, že vím, o čem tady teď píši. Osm
let jsem pěstoval konopí pro svou dceru, protože to bylo to jediné, co jí ještě pomáhalo. Dnes
již dostává léčebné konopí z lékárny, a tak ho pěstovat nemusím. Ale věřte mi, že pokud by
konopí z lékáren opět kvůli nějakému přihlouplému zákonu zmizelo, tak nebudu váhat ani
vteřinu a semínka půjdou opět do země.

Ve stejném trestním zákoníku, který jsem zmínil, je ale ještě jeden paragraf, který, jak se
domnívám, by měl být taktéž brán v potaz. Je to § 150 a v něm se říká:
„Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného
vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe
nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“

Dva zákony téhož zákoníku. Jeden něco nařizuje, jiný nás za to, že ten první uposlechneme,
pošle do vězení. Vše záleží na jejich výkladu a na tom, jak si je ten který soudce vykládat
chce.

Nu právě – neměli by i soudci nejdříve hodně přemýšlet nad tím, proč někdo něco udělal?
Neměli by přemýšlet i nad tím, jestli jejich případné rozhodnutí neodporuje normálnímu
lidskému myšlení? Jestli neodporuje naší Morálce?

Prokurátor i zde zavětřil svou kořist a rozhodl se ji uštvat. Umožní mu to odvolací soud?


„Každé násilí vyvolává násilnou odezvu“

„Neměly by i zákony mít určitou morálku?“