Obyčejně píši o tom, co vše konopí dokáže. Že pomáhá i tam, kde farmaka selhávají. A taky o tom, že právě tyto jeho léčebné vlastnosti jsou tím jediným důvodem, proč je zakázané a proč farmaceutické firmy a na ně navázané skupiny prospěchářských lékařů na rozhodujících funkcích tak zuřivě brání všemu, co by mohlo pravdu o konopí ukázat v celé šíři.

V poslední době jsem napsal sérii článků o konkrétních lidech a jejich konkrétních zdravotních problémech, kde sice farmaka a klasické způsoby léčby nepomohly, ale konopí, či produkty z něj, pomohlo naprosto perfektně. Spousta lidí mi pak napsala o svých vlastních zkušenostech. O tom, jak jim lékaři předepsaná farmaka ještě více ublížila a jak nyní tyto problémy řeší užíváním konopí v nějaké formě.

Toto mi velmi pomáhá. Na těchto případech se já přesvědčuji, že dělám dobrou věc, když se za tuto rostlinu peru s mocnými tohoto státu. Nabíjí mne to, jako když vybitou baterii vrazíte do nabíječky a ona pak může sloužit dál.

Dostal jsem ale také dopis, ve kterém je ukryté jedno velké KDYBY. Co by bylo, KDYBY …Jak by se vše vyvíjelo a vyvinulo, KDYBY ….

Já to nemám rád. Nebaví mne fabulovat, jestli by bylo nějaký konkrétní případ možné řešit jinak. To přece nikdo neví. To se nedá odhadnout. Každý jsme jiný a na každého z nás „něco“ působí „nějak“. To, co jednomu pomůže, jinému může ublížit. Jistě, z každého případu, který se vyřešit nepodařilo, si musíme vzít ponaučení. A podle toho se příště, v podobném případě, zachovat. Někdy musíme být opatrnější. A jindy se zase, když již žádnou jinou a rozumnou volbu nemáme, nesmíme bát experimentovat. Vždy ale tak, abychom vše měli, dle svých znalostí, pod kontrolou. Proto bych chtěl příběh z toho dopisu nabídnout všem k zamyšlení.

Ondřej, který mi napsal ten dopis, se před pár lety seznámil s dívkou, která jej okouzlila. Nejen svým půvabem, ale také svým způsobem myšlení a konání. Chtěla být užitečná druhým. Byla citlivá a chtěla pomáhat. Skoro na vše měli shodné názory. V diskuzích se spíše doplňovali, než přeli.

Měla ale také zdravotní problémy. Již jako dítě dost trpěla na nachlazení a chřipky. A průběh nemoci u ní byl vždy komplikovanější. Lékaři to řešili po svém – další a další antibiotika. I několikrát do roka. A své asi udělalo také ne zrovna pěkné dětství. Finanční problémy v rodině neřešili. Nebylo proč. Otec podnikal ve stavebnictví a matka řídila a spravovala vyhledávaný penzion na jihu Moravy. Jenže její otec sám sebe považoval za boha, jehož názor je ten jediný správný. A když měl někdo názor jiný, bylo zle. A také za někoho, kdo může vše. Hádky v rodině byly na denním pořádku.

A Veronika, jak se ta dívka jmenovala, to velmi těžce nesla. Bylo to pro ni tak zlé, že raději chtěla z domu co nejdříve odejít. A tak, když si měla po základní škole vybrat další studium, vybrala si střední školu v Brně. Našla si podnájem, a aby na něj měla a nenechávala vše jen na matce, chodila na brigády. Otce nezajímala.

Ještě stále tady píši o tehdy ne ještě šestnáctileté dívce.

V tu dobu rozepře mezi rodiči dosáhly vrcholu a oni se rozváděli. I tady se v plné míře projevil charakter jejího otce. Přestože se neustále oháněl církví svatou a desaterem, tak postupně penzion vytuneloval, peníze a své podnikání převedl na milenku a tu si také hned po rozvodu vzal. Bývalé rodině nechal na krku jen dluhy a exekutory. On pak je, dle soudu, zcela nemajetný. I to se na Veronice podepsalo. Občas deprese, občas až přehnané nadšení pro něco. Od psychiatra se později dověděla, že trpí slabou formou bipolární afektivní poruchy.

Maminka se psychicky zhroutila a bylo nutné ji převézt do psychiatrické léčebny. A aby toho nebylo málo, tak v době, kdy se Veronika měla připravovat k maturitě, onemocněla. Měla vysoké horečky a kašel takový, že se jí málem trhaly plíce. Dostala léky na snížení teplot a něco na mírnění kašle. Nepomohlo to. Tak další léky a stejný účinek. Když již bylo málem pozdě, tak lékař zjistil, že se jedná o černý kašel. Nastoupila širokospektrální antibiotika. Na učení v době nemoci moc myslet nemohla. Přesto maturitu zvládla.

Po seznámení s Ondrou se zdálo, že se vše srovná. Dělali dlouhé výlety. Chodili do divadla. Rádi na kole projížděli zapadlá místa naší země. Pořídili si byt a pěkně si ho zařídili. Přemýšleli o dětech a již pro ně měli vymyšlená i jména.

Ještě jí nebylo osmnáct, když jí samovolně začala cukat ruka a nechtělo to přejít. Vylekalo ji to, a tak zajela na pohotovost. Lékař usoudil, že je zfetovaná, a nechal ji převézt do nemocnice. Tam zjistili, že pod vlivem žádných drog není, a druhý den ji propustili domů. Za týden se to zopakovalo s tím, že začala mít problémy i se zrakem. Měla zdvojené vidění.

Proč lékaři ani tehdy nepokládali za vhodné provést důkladné vyšetření, to je pro mne záhadou. A podivné se to zdálo i Veronice. A tak, i když měla strach z toho, na co se může přijít, změnila lékaře. A udělala dobře. Nový lékař nechal provést její komplexní vyšetření a zjistil, že v jejím mozku se usídlil herpes virus. Nasadil antivirotika a požádal o další vyšetření v nemocnici. Zároveň jí důrazně doporučil, že se nesmí přetěžovat. Výsledek tohoto druhého vyšetření Veroniku naprosto zdrtil. Dověděla se, že má roztroušenou sklerózu a že ty problémy s třesem ruky a zdvojeným viděním byly patrně důsledkem první ataky. Její svět se začal hroutit a intenzita jejích maniodepresivních stavů se prudce zvýšila.

Ondřej věděl, že musí udělat něco. Něco, co její mysl odpoutá od přemýšlení nad ne dobrou prognózou do budoucnosti. Jenže co člověk může udělat. A tak alespoň opět vyzkoušel výlety po památkách, divadlo a kino a občas výlety na kolech. Pak se několikrát stalo, že Veronika během jízdy najednou zastavila a rozplakala se. Proč, to nechtěla říci. Na konec ale musela s pravdou ven. Její tělo stále víc a víc tuhlo a v obou nohách měla velké bolesti.

S výlety museli přestat. Nastoupily další léky. A také zkoušeli alternativu. Zkusili psylocibin, ale výsledek nebyl dobrý. Pak zkusili konopí. Ztuhlost těla a bolesti v nohách se zmírnily a pak zcela přestaly. Sama Ondrovi řekla, že po konopí nic necítí. Proč v tom nepokračovala dál, to Ondřej neví. Možná to probírala s lékařem a ten, protože s tím neměl žádnou zkušenost, jí to nedoporučil. Pak mu jednou volala do práce, jestli by pro ni nepřijel a neodvezl ji do nemocnice. Že vůbec neovládá jednu nohu a celý svět se s ní točí. V nemocnici dostala další velkou dávku kortikoidů, které zabraly. Také znovu musela na CT mozku a byla nalezena další zánětlivá ložiska. RS tak byla potvrzena. Než za dva měsíce nastoupila léčbu v brněnském RS centru, prodělala další dvě ataky. Po propuštění jí psychiatrička doporučila, aby alespoň rok zůstala doma a požádala si o invalidní důchod.

Každý jsme jiný. Každý z nás ke špatným informacím přistupuje jinak. Někdo se rozhodne bojovat, jiný to vzdá.

Ondra s Veronikou měli takový svůj každodenní rituál. Každé ráno, když Ondra vstával do práce, se políbili na dobré ráno. A když pak již odcházel, Veronika vystrčila ruku zpod přikrývky, aby ji za ni před odchodem ještě chytil. Ten den to bylo také tak. Vše vypadalo normálně.

Když se ale Ondřej vrátil po práci domů, jeho přítelkyně již nežila.

Proč to vše píši?

Utrpení, které ta mladá žena prožívala, muselo pro ni být nezměrné. A přesto, že žila s mužem, kterého milovala a který jí byl oporou, se stalo něco, co již pro ni bylo nesnesitelné, a ona již dál bojovat nemohla. Co bylo tím posledním impulsem, to se již nikdo nedozví. Mohl to být další nástup bolesti, mohl to být nějaký projev další ataky roztroušené sklerózy, nebo třeba náhlý propad do těžké deprese. Mohlo to být cokoliv. Třeba jen zlá myšlenka.

V jednom místě tady píši o tom jejím ojedinělém pokusu s konopím, který jí pomohl od ztuhlosti a bolestí. Proč v tom asi nepokračovala dál? Co jí v tom zabránilo? Vždyť ona přece až zoufale hledala pomoc. Tak co jí zabránilo pokračovat dál v něčem, co jí pomohlo? Byla to ta skutečnost, že konopí je zakázaná látka? Že v Česku je určena jen milionářům?

Kdysi jsem psal o bývalé kadeřnici mojí ženy, která trpěla rakovinou tlustého střeva. Prodělala opakovanou chemoterapii a radioterapii, ale bez úspěchu. Léky proti bolestem jí nepomáhaly a ona věděla, že konopí by jí alespoň v tomto pomohlo. Asi to i zkusila. Jenže trvale ho brát nechtěla. Proč? Protože by se prý její lékařka zlobila. A je docela možné, že Veronika to cítila podobně. Možná nechtěla „zbytečným problémům“ vystavit svého přítele. Roztroušenou sklerózu konopí neléčí. Ale velmi výrazně pomáhá od jejích symptomů.

U bipolární poruchy je to podobné. O výzkumu ve světě toho mnoho nevíme a výzkum v Česku blokují organizace a bezcharakterní lidé napojení na penězovody farmaceutických firem. Mnozí pacienti, kteří touto nemocí trpí a překonali strach ze zakázané látky, ale říkají, že konopí u nich působí jako stabilizátor nálady. Ukončila by Veronika svůj život, kdyby ho mohla brát legálně a bylo jí dostupné? Kdyby jí ho její lékař předepsal a ona si ho prostě vyzvedla v lékárně? Já to nevím. A neví to nikdo. Vím ale jedno. Legálně to vyzkoušet bylo této mladé ženě odepřeno.