seedbank -30%

Konopí a tiché zoufalství

Před pár dny jsem dostal dopis, nad kterým jsem pak dost dlouho přemýšlel. Jeho obsah nebyl pěkný. Ten dopis mne ale také tak trochu ve vzpomínkách vrátil do mého dětství. Vzpomněl jsem si, jak jednou, patrně po nějaké mojí lumpárně, si moje maminka sedla na stoličku, vzala s mne na klín a pak mi vysvětlovala, že ke starým lidem se vždycky musím chovat slušně. A že vůbec nezáleží na tom, jestli se mi ten člověk líbí, či nikoliv.

26794200 1687703504655571 1163050288 nVždycky mám jako první pozdravit, a když se mne ten člověk na něco zeptá, mám mu slušně odpovědět. To mi bylo snad tak pět let. A skutečně si nepamatuji, čím jsem si to kázání vysloužil. Ale ten rozhovor si pamatuji. Později, při jiné příležitosti, to mi již bylo snad osm let, jsem si zase vyslechl, že když je někdo starý nebo nemocný nebo je v jiné nouzi, je mojí povinností mu pomoci.

Tady si již pamatuji, jak jsem k tomu přišel. V naší ulici, což byla Sušilova ulice v Hodoníně, bydlela přímo naproti našemu domu jedna velmi stará, a hodně nemocná, paní. Jméno uvádět nebudu. Žila sama. A někdy měla velké problémy vůbec vyjít z domu ven. Pamatuji si, že moje maminka občas u ní zaklepala a ptala se jí, jestli něco nepotřebuje nakoupit, že zrovna jde do konzumu. Jednou, bylo to dopoledne a moje maminka byla v práci, ta paní vyšla o hůlce ven. V ruce držela síťovku a nějaký lísteček a tím svým slabým a roztřeseným hlasem na mne volala. Celkem správně jsem vytušil, že bude chtít, abych jí zaběhl pro něco do obchodu. Nebylo to daleko. Jenže mně se to zrovna moc nehodilo. Honil jsem se s kamarády a bylo to moc fajn. Přerušit to na tu čtvrthodinku nákupem ve vedlejší ulici, to se mi ani trochu nechtělo. A tak jsem dělal, že ji neslyším, a utekl jsem za klukama. Odpoledne se vrátila maminka z práce v Lignum a já jsem viděl, že si s tou paní něco povídaly. Moc jsem tomu pozornost nevěnoval, protože tu dopolední příhodu jsem dávno pustil z hlavy. Maminka pak šla do obchodu a vím, že přinesla nějaký malý nákup i té paní.

Večer si mne maminka zavolala, že by mi chtěla něco říci. A začala mi vyprávět o tom, jaký těžký život mají někteří staří a nemocní lidé, kteří žijí úplně sami. Nejen že si nemají s kým popovídat, ale každá, i ta sebemenší práce, je pro ně doslova utrpením. Že to, co pro mne nemusí znamenat naprosto nic, jako zaběhnout do obchodu pro pár rohlíků, pro ně může být naprosto nepřekonatelnou překážkou. Taky mi řekla, že ani pro ně není příjemné obtěžovat druhé lidi. Dokonce ani tak malé kluky, jako jsem já. Jenže co mají dělat? Ta jejich prosba že je vlastně takové jejich tiché volání o pomoc.

Samozřejmě, že se mi ta moje dopolední klukovina hned vybavila. A styděl jsem se až do morku kostí. A myslím, že jsem to i někde bokem obrečel. Kdykoliv se pak ta paní objevila ve výstupku se síťovkou v ruce, už mne volat nemusela. A musím říci, že když jsem pak vždycky ten její mini nákup přinesl a dával jsem jí ho, měl jsem docela příjemný pocit v těle.

Ta paní pak asi za dva roky zemřela.

Ten dopis, o kterém jsem psal v úvodu, byl ze Slovenska. Paní mi v něm psala o svém vnukovi. Je mu deset let a je velmi těžce nemocný. A ona pomáhá své dceři v péči o něj. Přitom sama trpí roztroušenou sklerózou se vším všudy, co tato nemoc přináší.

Chlapec nikdy nebude běhat s ostatními dětmi. Nikdy nepozná, co to je normální šťastné dětství. Jeho nemoc je vrozená a neléčitelná. Dokonce i jídlo je schopen přijímat jen hadičkou přímo do žaludku. A aby toho nebylo málo, tak trpí krutými bolestmi. Obě ženy kontaktovaly kde koho, aby chlapci ulevili alespoň od těch bolestí. Aby poznal v tom svém krátkém životě i něco jiného než jen utrpení. Jenže oficiální medicína na Slovensku je stejně tupá jako ta v Česku. Od lékařů se dověděly, že nemoc vyléčit nejde a dávky léků na bolest mu již zvyšovat nemohou. Zabily by ho. Jako varianta jim bylo nabídnuto opium. Ony ale u něj chtěly zkusit konopí. Pohrozili jim vězením.

V dopise mne paní prosila o radu, co mají dělat. Že o konopí dost slyšela a přečetla si i moje články. Kšeftovat s ním přece nechce. Chce jen dosáhnout toho, aby její vnuk nemusel stále jen naříkat. Aby se mohl taky smát. Aby i při tom svém krutém postižení mohl zažívat chvilky štěstí. Ona sama má se svou nemocí také velké problémy. Celé tělo jí tuhne. Špatně se jí chodí a má problémy udržet rovnováhu. I ona by ho vyzkoušela, protože léky, které dostává, jí nedělají dobře. Hlavně by ho ale chtěla pro svého vnuka. Jenže to je pro slovenskou vládu a slovenskou medicínu příliš. Patrně i tam, jako je to i u nás v Česku, by to někomu komplikovalo vztahy s farmaceutickým molochem, a tím by se snížily příjmy jak do kapes doktorů a politiků, tak do pokladen politických stran.

A tak ať chlapec raději trpí a třeba i z toho utrpení zemře. A zdravotní problémy jeho babičky? Vždyť přece bere cytostatika a kortikoidy. A že kvůli tomu má další zdravotní problémy? No a co!

Jestli i jí, stejně jako naší dceři, doporučili cvičení a botulotoxin, to jsem se již raději neptal. Někdo by mohl říci, že něco takového je jen výjimka. Pár dnů po tomto dopise jsem dostal jiný. Byl tady z Česka. Doslova je v něm toto:

„Máme vnoučka, je mu 11 let a občas, aby se netrápil bolestmi, dostal marihuanu v kapsličkách do pegu. Je krmen přímo do žaludku hadičkou … Jsem pro legalizaci všemi deseti!“
(Poznámka autora: PEG = perkutánní endoskopická gastrostomie. Hadička pro podávání jídla je do žaludku zavedena přes břišní a žaludeční stěnu.)

babicka 2

Znám jednu starou paní, která má díky revmatickému onemocnění přímo šíleně pokroucené prsty na rukou. K tomu má velké problémy s kyčelními klouby a s páteří. Musí proto chodit s hůlkou, která se jí ale díky těm pokrouceným prstům špatně drží. A když jí občas z ruky vypadne, nedokáže si ji sama zvednout. Musí počkat, až si jejího problému všimne někdo jiný, pozorný, a tu hůlku jí zvedne a podá. Říkala mi, že v současné době nemá cenu volat na někoho, kdo jde po druhé straně ulice. Lidé neslyší. Jsou zahloubáni do sebe, do svých problémů, a neslyší. Někteří možná ani slyšet nechtějí. Když jsme si spolu naposledy vyprávěli, zdála se mi docela v pohodě. Smála se na mne a říkala, že je ráda, že mne zase vidí. Jenže pak jsme zabrousili na zdraví a to již tak veselé nebylo. Dokonce se jí nějak více začaly lesknout oči. Je věřící. Říkala, že snad jí Pán Bůh odpustí, že si k modlitbě nemůže kleknout. Už by nevstala. Pak jí vyklouzlo z úst, že kdyby nebyla věřící, tak by tady již být nechtěla. Ale takto sama odejít nemůže. Taky mi řekla, že i uvažovala o tom, že by vyzkoušela konopí. Jenže narazila v rodině. Ptali se jí, jestli se nedívá na televizi. Jak tam každou chvíli ukazují, co drogy s těmi feťáky dělají. A že pokud by ona měla doma konopí, tak oni by k ní s vnoučaty raději přestali chodit.

Psal mi pán, který se stará o svou nemohoucí manželku. Ta je na invalidním vozíku. Každý den s ní chodí ven. Na jejich stará místa, kam kdysi spolu chodili na rande. Do parku, k řece, kde je vždy klid a mír přímo zhmotnělý a kde si duše tak snadno aspoň na chvíli odpočine. Občas jen se tak projít po městě. Nahlédnout do výloh obchodů. Někdy taky do cukrárny na kávu se zákuskem. Jenže už mu to neběhá tak jako dříve. Taky již má velké problémy s manipulací s manželkou. Jak přibývají roky, tak ubývá sil. Velice jej bolí klouby. Hlavně kolena. Od lékaře se dověděl, že to vypadá na operaci a výměnu kloubů. To by ale znamenalo nejméně na rok umístit manželku do nějakého ústavu. A to nejde. Ví, že to by jeho žena nepřežila. Ptal se mne, jestli by mu pomohlo konopí. Hned ale dodal, že by si ho stejně neměl kde vypěstovat. A na to, aby si ho mohl zaplatit u dealera nebo v lékárně, nemá. Ze svých starobních důchodů a příspěvku na péči vyjdou jen tak tak.

Před pár lety k nám přišel pán se svou manželkou. Paní byla celá skleslá. Ani nemohla dobře mluvit. Vše ji příšerně vysilovalo. A když jsem se podíval do jejích očí, byl tam jen strach a beznaděj. Pán nám vysvětlil, že jeho žena trpí rakovinou v terminálním stádiu. Podstoupila ozařování a chemoterapii. Ale na nemoc to nemělo žádný vliv. Vše se jen ještě více zhoršilo. Navštívili několik léčitelů. Stálo je to spoustu peněz. Dokonce si na to museli i vypůjčit. Výsledek nula. Jen léčitelům narostla jejich konta. Pak se dověděli o mně. Něco si přečetli nebo jim někdo něco řekl. A tak přijeli. O konopí nevěděli nic. Ale byla to jejich poslední naděje. Potřebovali to zkusit. Ale neměli již žádný čas na čekání. Potřebovali to zkusit co nejdříve. Nejlépe hned. Protože zítra by to možná již neměl kdo zkoušet.

Taky potřebovali informace, jak konopí užívat a kde ho vzít. Pán mne prosil, jestli bych jim neprodal nějaké své přebytky. Že mi dá, co jen budu chtít. Jenže nás předtím vykradli. Prostříhali plot pod tabulkami, kde jsem všechny prosil, aby nám konopí nebrali, protože ho potřebuji pro léčení naší dcery. Odnesli všechno. Sám jsem tehdy prosil kde koho, abych něco pro Martinu sehnal. Tomu pánovi viditelně klesla ramena. Říkal, že mne chápe. Že to jen chtěli zkusit. Když mi to říkal, tak se tak nějak omluvně, usmíval. Při tom mu z očí tekly slzy. Necelé tři měsíce poté jeho paní v bolestech zemřela. Pár týdnů poté zemřel i ten pán. Žal je stejně krutý jako rakovina.

Pokusil jsem se jen tak pro sebe spočítat, kolik bych potřeboval konopí, abych mohl pomoci nejen Martině, ale i těm zoufalým lidem, kteří se na mne obracejí se svým trápením. Pro Martinu potřebuji každý rok dva kilogramy sušených květů. Pro ty další bych jen v loňském roce potřeboval dalších dvanáct.

Státní úřad pro kontrolu léčiv v loňském roce objednal čtyři kilogramy léčebného konopí. Většinu z toho pak nechal spálit se zdůvodněním, že o ně mezi pacienty není zájem a prošla mu expirační doba.

Všichni ti, o kterých jsem tady psal, zoufale potřebovali či ještě potřebují pomoci. A nejsou to jen jednotlivci. Pokusil jsem se popsat jen některé příběhy z mnoha. Ale jich jsou tisíce a tisíce. Nemají sílu na to, aby někde běhali s transparenty, vytloukali okna úřadů a křičeli do světa o nespravedlnosti těch, kteří by jim pomoci měli a mohli, ale kteří dělají, že je neslyší. Volání o pomoc těchto lidí je tiché. Nechtějí obtěžovat. Bohužel až v příliš mnoha případech dříve, než přijde nějaká pomoc, tak si jich všimne smrt.

O smrti se říká, že je milosrdná. Smrt v podobě našich, na farmaceutický průmysl navázaných politiků, úředníků a lékařů, milosrdná není. Z těchto našich představitelů smrti čiší jen nezájem, pohrdání a chamtivost.

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

weedshop 3
seedbank -30%

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.