Původ tradice
Keltové na našem území slavili sklizeň posledního snopu jako Lughnasad, podle Lugha, keltského Boha světla. Slavit se začínalo obvykle večer 31. července, protože podle keltského chápání světa den začínal nocí. Během oslav se radovalo, pilo a rituálně obcovalo i několik dní v kuse.
Obilí z posledního snopu mělo pro lid magickou moc. Věřili, že jeho uctíváním si zajistí přízeň boha, který má na starosti obilí nebo náklonnost samotné Matky Země. Část obilí z posledního snopu přidávali do osiva pro příští rok, pletli z něj obilné věnce a pekli posvátný první nový chléb, který se lámal mezi obyvatele vesnice nebo rodiny pro zajištění pospolitosti a dobrých vztahů. Pekl se též koláč, protože jeho kulatý tvar a veselé barvy symbolizovaly životodárné Slunce.
Součástí keltské dožínkové zábavy byly soutěže místních i přespolních bardů a básníků o nejlepší vystoupení, závodění na vozech a na koních a udělování hodností a vyznamenání zasloužilým občanům. Pořádaly se také tzv. svatby na rok nebo na zkoušku. Oddaní si mohli vyzkoušet různé manželské úkoly a zjistit, zda si budou vyhovovat. Pokud ne, mohli se kdykoliv během roku rozejít. Obřad se nazýval „svazování rukou“, protože druid novomanželům svázal ruce okrasnou stužkou.
Slovanská verze
Slované na našem území i jinde po Evropě slavili svátek dosti podobně jako Keltové až na to, že mu říkali jen Žně nebo Letní Dědkové. Prvního srpna je přesně polovina času mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, je to tzv. čtvrtící den. Podle slovanského symbolu připomínajícího sluneční kotouč, tzv. kolovratu, trvalo vždy mezi jednotlivými momenty 45 dnů. O čtvrtících dnech, tzv. Dědcích, bylo dobré si navíc vzpomenout na své zemřelé předky.
Žně donedávna
S příchodem křesťanství musela být stará božstva a kult uctívání přírody potlačeny. Místo k Matce Zemi se lidé modlili k Hospodinovi, ale způsob, jakým orodovali, zůstal stejný. Od zavedení feudalismu pracovali lidé zpravidla na polích bohatšího sedláka či zemana. Tzv. rolník byl nájemcem půdy a byl k ní tak právně i fyzicky vázán. To znamenalo, že rolník byl nevolník, čili o něco lepší postavení než otrok. Nevolnící museli obdělávat půdu, odevzdávat velkou část úroky, platit daně a platit ještě církvi a nesměli se bez svolení majitele stěhovat ani uzavírat sňatky. V českých zemích se nevolnictví udrželo až do roku 1848, protože slavný patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (1781) se týkal jen uzákonění svobody pohybu.
Se sklizní se začínalo obvykle kolem 13. července a žalo se od rána do večera, dokud všechna úroda nebyla pod střechou. Muži zpravidla ovládali kosu, za nimi postupovaly ženy se srpy a žaly, co zbylo, nebo svazovaly obilí do snopů, za ženami děti, které sbíraly jednotlivé klasy, aby nic nepřišlo nazmar. Požaté obilí se vázalo do snopů slaměnými provázky zvanými povřísla. Ze snopů se stavěly kupky nebo panáci, ve kterých obilí schlo. Pracovalo se zpravidla od úsvitu do soumraku. Aby práce lépe utíkala, lidé si prozpěvovali, nebo na sebe rýmovně halekali na dálku.
Obilí se muselo sklidit rychle, než by přišla devastující bouře. Bouřka či krupobití totiž způsobí, že obilí slehne, nedá se posekat a celoroční dřina tak přijde nazmar. Lidé se proto snažili odhadovat počasí například pomocí pranostik, počasí zaříkat či za něj orodovat. V polích se stavěla třeba boží muka, skrze která se lidé snažili spojit s Pánem Bohem nebo alespoň s Kristem a přimlouvat se za odvrácení škodného počasí.
Polní stolování
Z okolních luk a polí se chodívalo na oběd k hospodářce – ženě hospodáře, majitele polí, do vzdálenějších míst se jídlo donášelo. K obědu byl nejčastěji tzv. svítek s hustou smetanovou omáčkou s koprem nebo houbami. Svítek je jakýsi vaječný pečený knedlík. Dále byla k jídlu klasika: chleba s máslem nebo tvarohem, buchty a vdolky. Buchty to často byly pořádné, uhnětly se třeba dvě velké na celý pekáč, což jistě šetřilo čas. Plnily se například rozvařenými hruškami. Vdolky se zas pekly velmi často, protože byly snadné na přípravu a nahrazovaly chléb i knedlíky, přikusovaly se k omáčkám i polévkám. Původně se vdolky pekly z tmavé mouky a opékaly se na sucho po obou stranách přímo na plotně a teprve pak se mastily. Dnes je známe spíše na sladko pečené ve vymaštěném pekáči.
Po práci legraci
Když se konečně všechno obilí požalo a pomocí valníků odvezlo do stodoly, nechali lidé na poli ještě poslední snop nebo kupku. Všichni, co na poli pracovali, se pak svátečně vystrojili a za velké slávy pro kupku dojeli. Upletli z ní dožínkový věnec a vybrali nejhezčí a nejcharismatičtější žnečku, která jej s rýmovaným proslovem předala hospodáři. Bylo dobrým mravem hospodářů uspořádat potom pro všechny žence dožínkovou veselici. Ze sklizeného obilí se upekly dožínkové chleby a koláče a věnec si hospodář pověsil na čestné místo, aby tak ve stavení zůstala hojnost a plodnost. Na Valašsku dokonce pokládali věnec na Štědrovečerní stůl.
Zpracování obilí, mlýny a boží dar
Osud sklizeného obilí byl poté následující: snopy se odnesly na humna, což bylo dříve místo pod širým nebem a později část stodoly, kde byla tvrdší zem nebo podlaha. Tvrdší podlahy se docílilo tak, že se do hlíny přimíchaly třeba stonky lnu. Do obilí se mlátilo cepy, stonky se poté odhrnuly a vymlácené zrní se smetlo a pytlovalo. V období středověku a novověku činila úroda z jednoho hektaru pole nanejvýš jednu tunu zrn, dnes je tomu až desetkrát tolik. Pytle se zrním se skladovaly zpravidla ve speciálních jámách v zemi, které chránily před naklíčením i před vojáky či loupežníky. Pro další zpracování se pytle se zrním odvážely do nejbližšího mlýna.
Mlynářům nenáleželo jen mletí obilí, ale také výroba krup, zpracování prosa na jáhly a úprava pohanky. Kroupy však bývaly u marnivých lidí dlouhou dobu v nemilosti. Přitom se jedná o delikátní potravinu. Dá se z nich připravit třeba staročeská pochoutka, jíž jsou ječné kroupy s kapustou a houbami, jakási obdoba černého kuby.
Obvyklým pokrmem chudých lidí bylo také pražmo, což jsou předklíčená a poté opražená zrna pšenice. Dále také prosté pečené placky z hustých obilných či luštěninových kaší. O takovou prostou placku jsem se pokusila a recept je na konci časopisu.
Místu na mlýně, kde se mlelo a přebíraly se zakázky, se říkalo mlýnice nebo také šejdovna. Přední mlýnský tovaryš nebo také šejdíř zde skládal zákazníkům přísahu, že jejich mouku nebude šidit ani krást. Vzhledem k častým sporům o množství namleté mouky se už ve středověku ustálil výraz šejdíř pro označení podvodníka.
Tmavá x bílá mouka
V podstatě až do 19. století se používala tmavá mouka zpracovávaná tradičním způsobem, čili mletím mezi dvěma mlýnskými kameny. Poté je nahradily nové typy mlýnů s válcovými stolicemi z tvrdého rýhovaného mramoru a bílá, nízko vymílaná mouka se poté ještě mnohonásobně prosívala. Bílá mouka tak byla mnohem trvanlivější a na vaření vhodnější než tmavá, zároveň však chudá na živiny. Bílá mouka byla však považována za vysoce módní panskou záležitost a chudý lid po ní toužil.
Tradice dnes
Dnes všechnu práci odvádějí kombajny a polní výpěstky si můžeme jednoduše koupit. Dožínkové slavnosti se konají různě po republice. Každému se však nemusí líbit jejich komerční charakter. Ideální je proto uspořádat si domácí dožínky v kruhu rodiny a přátel, případně si dát v životě výzvu a sklidit si obilí z vlastního políčka.
