Hliněné omítky od Michala Navrátila si s jinými nespletete. Při nanášení totiž voní po levanduli a po heřmánku. Mezi řemeslníky i stavebníky jsou oblíbené nejen kvůli této vůni, ale samozřejmě i pro jejich kvalitu a neuvěřitelně pestrý výběr barev i textur. Michal tyto omítky vymýšlí, vyrábí a pod značkou Picas prodává a v rozhovoru nám prozradil, jak se k práci s hlínou dostal, čím jsou hliněné omítky tak výjimečné, jak podle něj vypadá štěstí a také jaké další voňavé kombinace chystá.

Lenny: Co konkrétně děláte a co Vás na tom baví?

Michal Navrátil: Věnuji se výrobě hliněných omítek, už od roku 2005. Díky mnohým okolnostem a náhodám se mi podařilo po osmi letech fungování přeměnit můj koníček na něco, co je schopné uživit mne i mou rodinu.
Co mě na tom baví? Lidé, kteří se motají kolem přírodních materiálů, jsou strašně zajímaví. Pro mne je každé setkání přínosné, protože je považuji za hrdiny, kteří se nestydí za své názory a smýšlení, i když je ostatní vnímají jako podivíny.

Lenny: Jak byste představil hliněné omítky, jejich výhody a nevýhody?

MN: Na hliněné omítce je především nejcennější její čistota bez přidaných chemických lepidel, i když přírodních. Pokud máte takovou omítku v interiéru a nebudete ji natírat žádnou barvou, aby vzduch mohl být v přímém kontaktu s omítkou, tak vám začne měnit složení vzduchu a vy se v takové místnosti začnete cítit jinak. Budete mít pocit, že v místnosti je daleko vyšší vlhkost, než vám bude ukazovat vlhkoměr, a že vzduch je takový plnější a ne sterilní a jakoby prázdný jako při použití vápenných omítek. Aby takto hliněná omítka mohla působit, je potřeba, aby měla celkovou sílu alespoň 1,5 cm.

Pro některé by mohla být nevýhoda menší povrchová pevnost oproti běžným vápenným omítkám, ale i tato nevýhoda se může stát výhodou. Omítky jsou méně náchylné na zašpinění a jsou relativně lehce opravitelné. Pokud je hliněná omítka dobře vyrobená a následně zpracovaná, tak by se její povrch neměl špinit ani se drolit při přejetí celou dlaní po jejím povrchu. Pokud ale palcem začnete pod tlakem přejíždět na jednom místě tam a zpět, tak se omítka začne drolit, ale teprve po třech až pěti přejetích. Větší pevnosti se u ní nedá docílit. Pro běžné používání tato pevnost postačí i pro takové prostory, jako jsou školy, školky, restaurace a jiné veřejné prostory, ve kterých můžete hliněné omítky najít.

Lenny: Jak se vlastně stalo, že jste se rozhodl pro hlínu? Co Vás k ní přitáhlo?

MN: Domnívám se, že pro hlínu jsem se nerozhodl já, ale hlína se rozhodla pro mne a já jsem za to vděčný. Rád bych za to někomu poděkoval, ale nevím komu, tak jsem si začal představovat svého strážného anděla.

Lenny: Pamatujete si, jak jste se o hlíně a hliněných omítkách dozvěděl poprvé?

MN: S hliněnými omítkami jsem se poprvé setkal v Rakousku v roce 2003 při jedné cestě po ekologických stavbách a bylo to nezapomenutelné setkání. Osud byl zpečetěn. Od té chvíle jsem věděl, že tomuto materiálu chci porozumět.

Lenny: Setkal jste se s někým nebo něčím, co se Vás od této cesty snažilo odradit?

MN: Od tohoto materiálu mne začali odrazovat skoro všichni, které jsem znal. Dnes jsem za to rád, protože to byla taková zkouška mého přesvědčení. Dnes po 15 letech je situace jiná. Hliněné omítky jsou brané jako alternativní varianta k běžným omítkám a informace o nich najdete na internetu nebo na YouTube.

Lenny: Když mluvím o domech ze slámy (a hlíny), setkávám se často s udivenými větami typu „Nerozmočí se to?“ „Nesežerou to myši?“ „Je v tom vůbec teplo?“ Setkáváte se s něčím podobným u hlíny, nebo už je to dostatečně známý materiál?

MN: Vzhledem k tomu, že hliněné omítky se používají v interiérech a jsou brány spíše jako doplňková část domu, tak kolem jejich používání nevzniká taková panika od tzv. nevěřících. Spíše si z majitele utahují, že bude žít v maštali a že si chce dávat do domu něco, co už bylo dávno zapovězeno. Tito lidé si neuvědomují, že i tento obor se vyvíjí a přizpůsobuje současným potřebám.
Používání hlíny ve stavbách bylo kdysi otázkou spíše ekonomického smýšlení. Hlína byla všude a nebylo potřeba za ni platit. Dnešní situace je trošičku jiná. S nárůstem výrobců různých stavebních materiálů se odstartoval závod o co nejdokonalejší materiál a při této honbě se zákonitě neobejdete bez používání chemických látek ve výrobcích. Když tento trend začne dosahovat svého pomyslného vrcholu, začnou někteří lidé přemýšlet o tom, jestli tato chemie neovlivňuje náhodou vnitřní prostředí, ve kterém žijí, a tím pádem i je samé.

Bohužel tato honba za dokonalostí se nevyhýbá ani hliněným omítkám, které se ve své moderní podobě začaly v Evropě vyrábět už před 30 lety. Takže trh s hliněnými omítkami se začal rozdělovat na výrobce, kteří ctí původní myšlenku o zachování čistoty tohoto materiálu a striktně odmítají jakoukoli nepřírodní složku, a na ty, kteří v zájmu tzv. zlepšení kvality tohoto materiálu používají nějakou tu špetku chemie. Bohužel zatím není zákonem stanoveno, aby se přesné složení výrobku uvádělo na obalech, takže je potřeba se potom řídit vlastní intuicí.

Lenny: Co nebo kdo Vás ve vaší práci s hlínou inspiruje? Máte nějaký „vyšší cíl“?

MN: Inspiraci mi přináší sami lidé. Stačí je jen poslouchat a nebránit se jejich připomínkám a námětům.

Abych pravdu řekl, tak nějaké vyšší cíle asi nemám. Ke štěstí mi postačí, aby mne a mou rodinu moje práce uživila a přitom jsem měl dostatek času věnovat se své manželce, která je pro mne to nejdůležitější. Ona je tím klíčem ke štěstí. A pokud při tom všem budu hlínou dělat radost lidem kolem mne, tak víc si v životě ani nemohu přát.

Lenny: Vaše omítky jsou známé a oblíbené tím, že do nich přidáváte vonné bylinky. Můžete vysvětlit, z jakého důvodu (mimo toho, že to vážně moc pěkně voní)?

MN: Hlína a rostliny odjakživa patřily k sobě. Pokud něco z tohoto celku vyjmete, tak to bude neúplné a nijaké. S bylinami jsem začal experimentovat už v roce 2007, kdy jsem zjistil, že určité druhy hlín prostě potřebují k sobě do páru byliny, aby se z nich dala vyrobit hliněná omítka. Takže jsem začal vyrábět jeden druh omítky s bylinami. Postupem času jsem si začal všímat, že vůně vycházející z omítky při zpracování ovlivňuje jak řemeslníky, tak i majitele domu. Řemeslníci se začali chovat k omítkám s respektem a majitelé z omítek začali mít větší radost. Proto jsem se rozhodl od roku 2014 přidávat byliny do všech omítek.

Byliny v omítkách voní pouze při jejich nanášení. Jakmile omítky vyschnou, tak už nevoní. Byliny jsou v omítkách voleny tak, aby jejich vůně spíše zklidňovala a harmonizovala.

Lenny: Pro článek v prosincovém vydání ROOTS jste prozradil, že jsou pro Vás zajímaví hlavně lidé, kteří se pohybují v prostředí přírodních staveb. Přiznám se, že jsem u práce s hlínou také zůstala hlavně kvůli lidem. Vím, že je těžké na tohle nějak odpovídat, ale stejně se zkusím zeptat: čím jsou specifičtí lidi, kteří se „motají kolem hlíny“?

MN: To se dá těžko specifikovat. Každý z těchto lidí je samozřejmě trochu jiný a něčím výjimečný. Já osobně je vnímám jako poctivější lidi s jinak poskládaným žebříčkem hodnot. Většina z nich jsou introverti. Když jsem začal navštěvovat kurzy jógy, tak mi tam řekli, že vše kolem nás (lidé, věci) vibruje na různých frekvencích. Pokud naše tělo vibruje na určité frekvenci, tak přirozeně k sobě přitahuje věci a lidi s podobnou frekvencí. Celkem mi to dává smysl. Proto většina lidí, kteří mají rádi hliněné materiály, se zajímají o zdravou výživu a životní styl, obklopují se přírodními materiály nejenom v podobě stavebních materiálů, ale i oblečením.

Velmi často se mi stává, že si nechávají vozit můj materiál na samoty mimo dosah ostatních lidí – možná právě utíkají z civilizace, aby se cítili alespoň částečně svobodní.

Lenny: Co plánujete v nejbližší době?

MN: Právě jsem koupil pozemek, kde za tři roky budu stavět vlastní výrobnu. Na to se moc těším, protože v šuflíku mám připravené nové omítky, které vzhledem k omezenému výrobnímu prostoru nejsem schopen realizovat.

Rád bych se také více zaměřil na míchání vonných bylin v hliněných omítkách. V současné době dávám do každého druhu omítky pouze jeden druh vonné byliny, ale pokud bych začal kombinovat až šest druhů bylin, tak by mohlo vznikat nepřeberné množství vůní, které se mohou během času měnit, stejně jako vůně z parfému.

V hlavě toho mám spoustu, ale čas mi na výzkumy už moc nezbývá. Čím více stárnu, tak se mi nechce už pracovat o sobotách a nedělích, jen abych něco nového vymyslel nebo zrealizoval. To raději tento čas strávím s rodinou i za cenu, že mne třeba někdo aktivnější předběhne ve vývoji a výrobě. Na smrtelné posteli mi peníze budou k ničemu a strávit stáří po boku mé ženy bude mít pro mne nevyčíslitelnou hodnotu.

 

Reportáž z Michalova workshopu najdete na webu jinyproud.cz.