„Nové“ či spíše znovuobjevené alternativy pro psychoterapii

0
118
Tatva centrum v Goa

V tomto článku se vás budu snažit seznámit se zajímavými alternativami ke klasickému psychoterapeutickému přístupu, které vychází z východní filozofie. Své představy o komplexním a holistickém přístupu k terapii na Mezinárodní transpersonální konferenci představily psycholožky Kripi Malviya a Margot Esther Borden.

Tatva – oslava vědomého sebeobjevování

Kripi Malviya, studovaná psycholožka, přijela na Mezinárodní transpersonální konferenci promluvit o psychoterapeutickém centru Tatva, jež se nachází v oblasti Goa (Indie), a o filozofiích a přístupech, které tam k léčbě využívají. Jedná se o mezinárodní organizaci, která se zaměřuje na emocionální zvědomování a spokojenost; spojuje v sobě psychoterapii a mnoharozměrné sebeobjevování mimo jiné skrze kreativní projev, inkluzivní práci se zkušeností, cestování či terapii v přírodě.

Po dokončení studia psychologie Kripi věděla jistě, že směrem klasické psychologické praxe se vydat nechce. Následujících několik let se tedy snažila zbavit veškerých pouček a principů, které jí nepřipadaly správné, veškerých postupů, jimiž by nechtěla sama projít jako klient. To, co zbylo, se dnes přeneslo do základních filozofií centra Tatva: vlastní zkušenosti, inkluze, individualizovaná terapie, zaměření na proces, humanismus, mezioborovost, integrace, autentičnost apod.

Po příjezdu do terapeutického centra je prvních pár dnů ponecháno k aklimatizaci na změnu prostředí. Klienti po několika dnech nadšení z nových kulis upadnou do tiššího, klidnějšího stavu, ve kterém mohou zřetelněji vnímat například to, že jim je nepříjemně, že nemohou vydržet sami se sebou – v tomto momentě většinou začíná terapie. Ta je formou nenásilných konverzací a diskuzí nad tématy jako „Proč jsi tady?“ či „Jak se v tomto prostředí cítíš?“.

Zvláštností jejich přístupu je také komunitní aspekt – psychoterapeuté jsou trvalou součástí zdejší komunity, dochází tak k odlišné úrovni propojení, důvěry a sounáležitosti. Hranice klient – psychoterapeut je zde stále zřejmá, ale neformálnost zážitku rozhodně prohlubuje například společná příprava i konzumace pokrmů, skupinová sezení, starání se o společnou zahradu a podobně. V rámci terapie jsou využívána různá odvětví umění: od psaní či čtení poezie přes navrhování oděvů až po tvorbu výtvarných děl. Klienti tak mají možnost vývoj své terapie zachytit v kreativní formě, kterou si sami zvolí a která dokumentuje jejich posun. Pro tento účel jsou v centru zaměstnáni také arteterapeuti.

Mimo aktivní přístup k terapii uměním je v centru využívána terapie prostřednictvím pozorování tvůrčího procesu umělce (opět od spisovatelů přes sochaře až po hudebníky). Během tvorby je s klienty veden dialog, jenž pro ně vytváří prostor, kde mohou o svých problémech mluvit ne ve smyslu: „tohle je se mnou špatně a musím s tím něco udělat“, ale spíše ve smyslu: „takhle to teď je a je to důležitou součástí mého současného života“. Cílem tedy má být spíše komplexní prožití a uvědomění si dané situace.

Terapie pomocí cestování po oblasti Goa je zde vytvořena každému na míru – ať už je člověku milejší turistika a propojení s přírodou, či spirituální návštěva některého z mnohých chrámů či dalších artefaktů zdejšího kulturního dědictví, je mu tato forma sblížení se s jinou kulturou umožněna. Současně s tím je klientovi dán prostor pro znovuobjevení vlastních hodnot v porovnání s těmi, do kterých je v daném prostředí ponořen.

Velmi důležitým aspektem hodnotového žebříčku je zde také sociální spravedlnost. V tomto směru je kladen důraz na vysvětlování kontinuity škály normálna a abnormálna, nepatologizující postoje, jedinečnost klientovy zkušenosti apod. Kripi má velkou snahu zatraktivnit péči o duševní zdraví a také „znormalizovat“ otevřenost ve směru duševních poruch či prostě stavů. Dalším směrem zaměření centra Tatva je problém sexuálních menšin, jenž je v Indii obzvláště palčivý – vyskytují se zde případy, kdy zástupci menšin traumatizovaní například členem rodiny zažijí po přijetí do zdravotnického zařízení další retraumatizaci, jelikož ani tamní personál nemá pro jejich životní zkušenost pražádné pochopení. Hospitalizace tedy nastalou situaci často ještě zhorší.

Pro shrnutí: hlavní myšlenkou a principem tohoto holistického přístupu k duševní terapii je vytvoření opravdového vztahu s klientem. Pevně dané metodiky nastavené na míru průměrné populaci dle Kripi nejsou ideálním postupem, jak člověku zprostředkovat skutečně efektivní terapii. Energie psychoterapeuta by měla být plně věnována tomu, aby byl během terapie vnímavý a akceptující. Pokud není správně vytvořeno spojení mezi terapeutem a klientem, následná terapie může být velice zdlouhavá a složitá, nebo dokonce nemožná.

Psychologie ve světle Východu

Margot Esther Borden je Američanka žijící v současné době v Indii. Narodila se do rodiny židovského původu, v níž však nebyl kladen přílišný důraz na konkrétní náboženské vyznání. Vždy věděla, že chce pomáhat lidem; její cesta k psychoterapii byla však složitější. Již od útlého věku se její uvažování i prožívání hodně blížily principům východního mysticismu – vegetariánství, jóga, meditace či spirituální prožitky nebyly v životě Margot ničím zvláštním. Při studiu psychologie ale s lítostí zjistila, že chápání psýché a života obecně z klasického západního pohledu jí nepřijde dostatečně komplexní a v důsledku toho ani efektivní.

Při svém pobytu v Evropě (konkrétně Irsku) přišla do kontaktu s lidmi, kteří praktikovali terapeutická dechová cvičení, při kterých pomáhali lidem vyrovnávat se se svými emočními problémy či „jednoduše“ s tím, kdo oni sami jsou. Margot k tomuto typu terapie v té době nebyla úplně důvěřivá, ale přistoupila na to, že dechové cvičení vyzkouší. Během cvičení k ní přicházely vlny emocí a prožitků, se kterými bylo potřeba se vyrovnat, čas i prostor přestaly existovat a jediné, co zbylo, byl vlastní subjektivní mikrovesmír. Dvouhodinová dechová kúra vyústila v překvapivá zjištění o sobě i o povaze reality jako takové a Margot se rozhodla, že chce sama začít vykonávat dechovou terapii.

V 80. letech 20. století však nebyla tato forma terapie nijak zvláště standardizovaná či obecně přijímaná, přitahovala tak většinou ezotericky zaměřené typy lidí či přímo New Age fanatiky. Margot toto chtěla změnit, jelikož měla potřebu rozšířit výhody dechové terapie mezi většinovou společnost. V této době započala magisterské studium v oboru humanistická psychologie. A tady začala její životní zkušenost narážet na systémová dogmata doby – musela se naučit vybalancovat roky meditace a dechových cvičení s velmi striktně definovanými kategoriemi a přístupy, jenž byly vyučovány na univerzitě. Proti čemukoliv spirituálnímu se odborníci navíc ostře vymezovali, jelikož zde stále bylo přetrvávající společenské stigma 60. a 70. let.

Studium humanistické psychologie však do její praxe přineslo rozhodně i něco dobrého – naučila se přistupovat ke klientům něžněji a s větším pochopením pro odlišný přístup či způsob subjektivního vnímání reality. I přesto se však nemohla ubránit pocitu, že humanistická psychologie jí ve své době nenabízí ideální kolegiální zázemí. Když oznámila téma své připravované magisterské práce „Psychologie a spiritualita jako komplementární prvky“, nebylo to mezi jejími spolužáky ani vyučujícími přijato s velkým pochopením. Zanedlouho poté se však Margot poprvé dozvěděla o existenci transpersonální psychologie, která spojovala humanistický přístup s možnými přesahy do spirituálního sebeobjevování, či dokonce rozvoje. Od toho momentu přečetla snad všechny dostupné knihy na téma transpersonální psychologie a její právě vznikající diplomová práce byla obsahem těchto děl velmi ovlivněna.

Ačkoliv Margot našla svůj „kmen“ a zbavila se tak frustrace plynoucí z nepochopení v rámci psychologické obce, stále nebyla naplněna její potřeba po jakési hluboké vnitřní transformaci – nestačily jí jen silné spirituální prožitky a změněné stavy vědomí. Hledala tedy dále a objevila svět integrální psychologie Kena Wilbera, jehož dílo ji intelektuálně velmi ovlivnilo, zejména pak ve směru krátkozrakosti obecné kategorizace na „špatné“ a „dobré“. Dílo Wilbera však bylo pro Margot až příliš intelektuální a její emočně spirituální prožitky a aspekty zůstávaly dále nevyslyšeny.

V roce 2002 byla v Indii, kde v té době trávila prakticky každou zimu, konkrétně v Puduččéri, a tam se poprvé setkala s integrální jógovou terapií. V rámci tohoto myšlenkového směru konečně našla kýžené spojení hluboké mystiky se strukturou uchopitelnou západními metodami, jelikož hlavní otec integrální jógy, Sri Aurobindo, studoval na cambridgské univerzitě v Británii. Margot tak konečně mohla pracovat v rámci komunity psychoterapeutů, kde měli pochopení a dali jí prostor pro všechny její prožitky, intuitivní chápání světa i seberozvoj – toto prostředí se jí tedy stalo velikou filosofickou inspirací.

Model vědomí Sri Aurobinda je složen z různých vrstev psychických i fyzických projevů od vnějších přes vnitřní po ty úplně nejhlubší, „pravé“ – dosažitelné například skrze hloubkovou meditaci. K těmto nejhlubším vrstvám je možné se dostat různými způsoby. V případě meditace se tak děje skrze uklidnění všech povrchních procesů, které v mysli neustále probíhají. Skrze klidné sledování vnitřních i vnějších impulzů a reakcí na ně je člověk schopen svoji mysl a její podstatu pochopit a zpracovat lépe než v neustálém shonu, kdy je naše pozornost zaměřena spíše na okolí a vnější problémy.

Přístupy integrální psychologie mají dle Margot čtyři základní pilíře. Prvním z nich je princip propojenosti a sounáležitosti v rámci uznané individuality a subjektivity – „Jednota v různosti“. Další z nich, „Spirituální pohled na svět“, je možné popsat přímo slovy Sri Aurobinda: „Spiritualita je ve svém základě rozpoznáním vnitřní reality našeho bytí – naší duše, jsoucna i nitra. Je to vnitřní aspirace k vědění, cítění, bytí.“ Jedná se tedy o velmi zřetelný odklon od pouze materiálního a fyziologického vnímání psýché. Třetím pilířem je právě již zmíněný vícevrstevný koncept vědomí/nevědomí (materiální, emocionální, mentální apod.). Posledním, avšak neméně důležitým pilířem, je koncept hladin pravdy, jenž pokorně uznává subjektivitu vnímání reality pro nás, lidské bytosti, tak velmi charakteristickou.

Tyto „neotradiční“ přístupy kombinující starověké vědění a filozofie s dnešními technologickými i společenskými vymoženostmi v sobě rozhodně skýtají nemalý potenciál a je možno se jimi inspirovat nejen v kontextu psychoterapie, ale také v rámci osobní duševní hygieny. Jako obvykle, pokud máte zájem, můžete si celé přednášky v původním znění prohlédnout na https://slideslive.com/t/itc-prague.