Určitě jste už někdy zaslechli přirovnání „hořký jako pelyněk“. Pokud jste tuto bylinu ochutnali, musíte mu dát zapravdu. Pelyněk patří k rostlinám, jejichž chuť je tak hořká, až svírá. Stal se proto důležitou součástí některých pokrmů a nápojů a svoje místo má i v léčitelství a při různých rituálech.

 

 

Tato bylina, patřící do čeledi hvězdnicovitých, tvoří trsy až 150 cm vysokých dřevnatějících lodyh, zakončených volnými latami drobných, kulovitých žluto-zelených květů. Jedná se však o květenství, každý z těch drobných květů je tedy ještě složený z mnoha miniaturních trubkovitých kvítků. Pyl, který z nich vylétá od června až do října, může způsobovat silné alergické reakce.

 

Z mnohačetného oddenku vyrůstá přízemní růžice členitých listů na dlouhém řapíku. Horní lodyžní listy jsou jednoduše nebo dvakrát peřenodílné a stříbřito-šedě plstnaté. Plody jsou vejčité nažky.

Pochází ze západní Asie, jižní Evropy a severní Afriky, během staletí se rozšířil téměř po celé Evropě, do Severní i Jižní Ameriky i na Nový Zéland. U nás se vyskytuje roztroušeně, nejvíc se mu daří v teplých oblastech, kde roste podél cest, na kamenitých místech, skalnatých stráních, rumištích, na mezích, na vápnitých a dusíkatých půdách.

 

Pelyněk obsahuje zejména silice, tedy vonné látky, z nichž nejdůležitější složku tvoří thujon a thujol. Dále je přítomen kandiden, felandren, hořké seskviterpenové laktony, glykosidní hořčiny absinthin a anabsinthin, flavonoidy, třísloviny, pryskyřice, organické kyseliny a jiné látky.

 

Pelyněk sbíráme od června do srpna, kdy je obsah silic nejvyšší. Sbírá se celá kvetoucí nať, tedy její nezdřevnatělá část, která se seřezává a váže do svazků. Suší se nejlépe ve stínu nebo v umělých podmínkách při teplotách do 40 °C. Droga je kořenitého pachu a má hořkou chuť. Pro většinu lidí skutečně odporně hořkou.

 

Tato hořkost o pelyňku prozrazuje, že je to bylina působící jako stomachicum a digestivum, tedy jako prostředek pomáhající s trávením a žaludečními problémy, podobně jako další bylinky obsahující hořčiny (zeměžluč, pampeliška, chmel, řebříček). Jako takový ho chválili a doporučovali už antičtí lékaři a přírodovědci, Dioscoridus a Plinius.

 

Mohutně podporuje tvorbu žaludečních šťáv, působí na činnost žlučníku a jater. Užívá se nejčastěji při nechutenství, zvracení, střevních kolikách, průjmu, při nedostatku žaludečních šťáv a při žlučníkových poruchách. Působí také dezinfekčně, tlumí křeče, premenstruační napětí i menstruační bolesti.

 

Dnes už ale víme, že mimo hořčin obsahuje také beta-thujon, který je v koncentrované formě neurotoxickým jedem. Nejdřív vyvolá podráždění pokožky, žaludku, žlučníku, křeče připomínající epileptický záchvat, a může skončit poškozením jater, nebo i smrtí. Pro člověka by taková dávka musela být skutečně vysoká, za bezpečnou se považuje jednorázová dávka o váze 1 g drogy nebo denní dávka o celkové váze 3 g. Varování se týká hlavně těhotných žen, kterým by intoxikace thujonem mohla přivodit potrat.

 

Nicméně toto nebezpečí je důvodem, proč byl v některých zemích zakázaný absint, což je lihovina, ve které je pelyněk hlavní přísadou (název lihoviny je odvozený od druhového jména pelyňku – řecké slovo apsinthion znamená „to, co se nedá pít“). Tento zákaz byl ale postavený na chybné studii z 19. století a v 90. letech 20. století byl opět odvolán. Obsah thujonu se však kontroluje, za maximum se považuje dávka 35 mg na 1 litr lihoviny.

 

Do lihovin a také do vína se pelyněk přidává nejen kvůli chuti a jeho léčivým účinkům, ale i jako konzervant. Už ve starém Řecku znali pelyňkové víno, absinthites oinos. Od konce 18. století je důležitou součástí fortifikovaného (dolihovaného) vína, známého jako vermut. Slovo Wermut přitom v němčině znamená právě pelyněk. Vermut se často podává jako aperitiv, který má za úkol povzbudit a připravit naše žaludky na nadcházející hostinu.

 

Vzhledem k tomu, že některé látky se z pelyňku jen obtížně luhují do vody, je pelyňkové víno či likér, případně tinktura, nejúčinnější formou užívání. Tradičně se také doporučuje přidávat jako bylinka k tučným masům a podobným těžko stravitelným jídlům. Je jednou z „hořkých bylin” tradičně podávaných k beránkovi při slavnostní sederové večeři o svátku Pesach.

 

Od starověku se pelyněk používal také v magii, jako vykuřovadlo, které může pomoci přivodit šamanské sny. Tato bylina byla zasvěcená měsíční bohyni Artemis – odtud její latinské jméno, artemisia. Stejně jako pelyněk tato řecká bohyně, ochránkyně zvěře a lesů, mohla lidi uzdravovat, nebo jim rozdávat náhlé nemoci i smrt. Na tento nevypočitatelný aspekt by si měl vzpomenout každý, kdo chce tuto mocnou bylinu používat.