Jindra nám v prvním vydání představil permakulturu, popsal základní principy, její skladby a obecnou myšlenku. V dnešním článku, který je zároveň i úvodem do malého seriálu a vlastně i takovým prequelem k Jindrovo textu, hlouběji nahlédneme do filozofie a podstaty permakultury. Pojďme se podívat na tuto problematiku z tak trochu jiného úhlu a jiného konce.

O stavu našeho světa

Klíčový druh je jakýkoliv druh, který má svým jednání a velikostí signifikantní vliv na životní prostředí, v němž působí, a na ostatní druhy, s nimiž žije. Na planetě Zemi je bezesporu tímto druhem lidstvo. Naše ideologie, náš politický a ekonomický systém je založen na významech a znalostech, které jsou absolutně odloučeny od přírodních principů světa, v němž žijeme. Populace na Zemi za velmi krátkou dobu (cca 10.000 let) vzrostla 1825x (!) z odhadovaných 4 miliónů1 na současných 7,3 miliard lidí a růst nadále pokračuje v exponenciálním tempu. Ještě nikdy nebylo na Zemi tolik obyvatel a ještě nikdy neměl člověk takové technické možnosti měnit krajinu jako dnes. A kombinace těchto dvou je pro veškerý život (i ten náš) velmi devastující, kdy je naše civilizace v permanentním konfliktu s ekosystémy planety. Nepoučeny ze zániků předešlých civilizací nadále pokračujeme v ničení naší planety a kráčíme ve stejných stopách. Jen s tím rozdílem, že se nám vlastní sebedestrukci daří realizovat v globálním měřítku. Plato velmi sugestivně popsal „plundrování“ krajiny v Critias (str. 76, C. Pontony 1991): „To, co zde nyní zůstalo, je ve srovnání s tím, co zde bylo dříve, jako kostra nemocného člověka, tuk a měkká zem jsou odplaveny (promrhány) a zůstala holá kostra země… Některé hory poskytují potravu pouze včelám a přitom nedávno na nich rostly stromy. (…) Voda po dešti rychle odtéká, zatímco dříve dešťovou vodu využívaly lesy a pastviny a bohatá jílovitá půda uchovávala vodu a napájela četné prameny.“

„Primitivní zemědělství“

Rychlý pokrok v technologickém vývoji zemědělství sice přispěl ke zvýšení objemu produkce, snížení nákladů na obhospodařování a tím výrazného snížení cen potravin, ale paradoxně ke zvýšení energetické náročnosti na naší planetu a taktéž k až alarmující degradaci kvality potravin obecně. Intenzivní zemědělství je momentálně jedním z největších znečišťovatelů, hlavní příčinou enormní eroze půdy a absolutně nevyváženým spotřebitelem vody. Nevyhýbá se kontaminaci spodních vod chemickými substancemi a splašky. Svým vlivem silně narušuje biodiverzitu okolních ekosystémů včetně oceánů a světových moří. Moderní zemědělství je taktéž největším producentem skleníkových plynů a v neposlední řadě i výrazným tvůrcem jak organických tak anorganických odpadů. Z nichž, ať chceme či ne, se jen pouhý zlomek recykluje.

Pokud budeme vycházet z nynější definice zemědělské krajiny (agrosystému), můžeme ji obecně a stručně formulovat tak, že se jedná o krajinu, která se na rozdíl od přírodních ekosystémů trvale udržuje ve stádiu nezralosti a růstu.2 Přírodní ekosystémy (tedy i ten permakulturní) naopak fungují na principiálním stádiu zralosti, jež je charakterizován přirozeným cyklem metabolismu (vyváženým tokem energie). U agrosystému je tento princip nahrazen trvalým odběrem biomasy (energie), jíž je nutno nahradit vnějšími energetickými vstupy, jak přímými (lidská práce, energie ze strojů, elektrická energie), tak i nepřímými. Co se týče nepřímé energie, kterou je taktéž nutno započítat, jedná se o nutné vazby zemědělství na další průmyslová odvětví. Pro chod moderního agrosystému je zapotřebí široké spektrum dalších (dodatkových) produktů a služeb. Jakými jsou výrobky chemického průmyslu (hnojiva, pesticidy či stimulátory růstu), zemědělská technika či stavební materiál pro stavbu agrárních budov a zařízení (sila, kravíny, chlévy, hospodářská stavení, jímky, oplocení aj.). Všechny tyto prvky musí být za použití energie (palivo, materiál, práce) někde vyrobeny či odněkud vyjmuty a vloženy do konkrétního agrosystému v potřebném objemu a množství. Naše součastná politika hospodaření s přírodními zdroji Zemi nadměrně vyčerpává a ta se jednoduše nestíhá regenerovat. Fakt, že jde o otevřené agrosystémy s vysokou tendencí k obousměrné interakce s okolím, je vlastně nežádoucí. Je potřeba jej tedy eliminovat různými prostředky (právě vstupy vnějších energií v různých formách), aby produkce dosáhla vytoužené efektivity. Jinými slovy intenzivně obhospodařovaná zemědělská krajina je otevřeným systémem, který neustále ovlivňuje své okolí, což přináší řadu negativních důsledků na obou stranách.

Učme se od přírody

„Vším, co potřebujme k zdravému a spokojenému žití, jsme obklopeni. Slunce, vítr, lidé, stavby, kámen, moře, ptáci, či rostliny. Spolupráce s těmito všemi přináší harmonii. Opakem jsou katastrofy a chaos.“ -Bill Mollison.

Slovo Permakultura se dá charakterizovat jako „Vědomě navržená krajina, která má imitovat modely, principy a vztahy nalezené v přírodě při součastném vzdávání se přebytku potravy a energie ve prospěch lokálních potřeb“. Lidé, jejich stavby a způsob jakým se (lidé) realizují, jsou podstatou permakultury. Proto se dá říct, že se její vize vyvinula do jedné z trvalé udržitelných kultur. Systémová permakulturní květina Davida Holmgrena (na obrázku) nám zobrazuje sedm klíčových oblastí, které se dají aplikovat k dosažení právě trvale udržitelné kultury. Poskytuje nám pomocný vizuální přehled o tom, jak všechny tyto elementy společně souvisí. Střed květiny obsahuje jádro permakultury – etiky a principy. Jednotlivý okvětní lístek je odlišnou (klíčovou) oblastí naší společnosti (nástroje, technologie, vzdělání, ekonomika aj.). Specifická pole, designové systémy a řešení jsou vyjmenovány a zobrazeny v bezprostřední blízkosti hlavních oblastí květiny. Ty lze volně modifikovat a doplňovat v přímé závislosti na konkrétních podmínkách a času. Rotace šipky od středu je tzv. spirálovitá evoluční cesta začínající v etikách a principech, jež navrhuje spojitosti jednotlivých oblastí v počátku na individuální a lokální úrovni a s postupným vývojem na skupinovou a v konečném důsledku až úroveň globální. Historicky, hlavně ve svém počátku, se permakultura více soustředila na obhospodařování přírody a země, které jsou brány jako zdroj, předloha a prostředek etiky a principů designu. Tyto principy jsou nyní používány i do ostatních oblastí týkajících se fyzických a energetických zdrojů a technologií. A taktéž lidských struktur a organizací, ty jsou často nazývány jako struktury neviditelné či nehmotné.

Nikde není vyloženě vysloveno, že permakultura vyřeší neduhy dnešního světa. Nicméně se bezesporu jedná o směr, jenž nám výrazně naznačuje, že bychom se jím mohli (měli) ubírat. Permakultura je mladý obor a za necelých čtyřicet let své existence poskytl mnoho důležitých poznatků a dat. Přesto jich nemáme ještě dostatek, aby nám přinesla zcela exaktní odpovědi. Nabízí nám však rovnici (či vzorec, chcete-li) trvalé udržitelnosti, kterou bychom měli vyřešit či více definovat. Nezbývá tedy než pokračovat. Jedno je však jisté již teď. Že za uplynulých několik set let tradičního (řekněme novodobého) zemědělství a za uplynulých cca sto let moderního, intenzivního obhospodařování krajiny a zbytečné nadprodukce, jsme měli dostatečně dlouhou dobu přijít na to a uvědomit si, že to, co tu vyvádíme, je dost na pováženou.

udržitelné kultuře si každý jedinec musí najít svou úlohu a naučit se vracet nadbytek, přesněji řečeno osvojit si určité principy. A můžou to být právě ty permakulturní. Vyžaduje to jistou sebeobětavost, odhodlání, jistotu a sebedůvěru – jinými slovy vyjmutí sebe sama z tzv. komfortní zóny. I nadále bychom mohli zůstat právníky, politiky, řidiči či řemeslníky. I nadále bychom mohli provozovat své koníčky a bavit se jako doposud. Protože tak jak máme dnešní zemědělce, kteří otročí pro tržní systém a rvou se o nesmyslné dotace kvůli přežití, tak bychom mohli mít ty samé zemědělce, kteří by nám nabízeli kvalitní jídlo vyprodukované na trvale udržitelném základu. Ale bez přispění každého z nás se tomu ani o kousek nepřiblížíme. O tom je také permakultura. Někoho může napadnout myšlenka, že vlastně není ani možné přes sedm miliard lidí uživit trvale udržitelnou cestou.

Netroufám si na takovou otázku jednoznačně odpovědět. Planeta je zřejmě přelidněná, o tom asi není pochyb. Ale přeci jen: Co když ano? Například se odhaduje, že na jednoho Evropana v roce 2010 připadalo průměrně až 180 kg vyhozeného jídla. To dělá asi 89 miliónu tun (!) vyhozeného jídla v jednom roce jen v Evropě. Hovoříme tu o 89 miliónech tun promrhané energie. A pokud vezmeme v úvahu stovky dalších politicko-ekonomicko-sociálních aspektů našeho světa, dostaneme se k astronomickým číslům. Jde tedy pouze o špičku ledovce, uvážíme-li, že se tato čísla týkají pouze Evropy.

Záměrně jsem se tomuto tématu vyhýbal, ale závěr patří následující moudrosti, kterou jsem si přečetl na toaletě v nějaké restauraci. Kde přesně to bylo, to už si již nepamatuji. Až později jsem přišel na to, že jde o staré Kríské (původní obyvatelé Severní Ameriky) přísloví: „Pouze poté, co byla poslední řeka otrávena, kdy byl poslední strom pokácen a poté, co poslední ryba byla chycena, si uvědomíme, že se peníze nedají jíst.“

Použitá literatura:
1. Atlas of World Population History, Facts on File, New York, Colin McEvedy and Richard Jones, 1978
2. Úvod do agroekologie, Prof. Ing. J. Vráblíková, CSc., Ing. Petr Vráblík, PhD. (PDF verze), 2006
3. A summary of permaculture concept and principles taken from Permaculture Principles and Pathways Beyond Sustainability, David Holmgren (PDF version), 2013
4. Vývoj krajiny pod vlivem člověka – člověk mění toky energie, vody a látek, Ing. Jan Pokorný (Text k PowerPoint prezentaci Krajina & Energie, PDF verze)