Pozorování noční oblohy – květen

276

Vlivem přiklánění severní polokoule ke Slunci se nám zkracuje noc, takže nebeské objekty uvidíme až později večer. Okamžik, kdy je možné vidět na obloze první nejjasnější objekty, Slunce již zapadlo za obzor, ale horizont je ještě dobře pozorovatelný, se nazývá nautický soumrak a trvá asi hodinu.

První květnovou noc nastane nautický soumrak ve 20:57. Ten astronomický, kdy oblohu opustí poslední sluneční paprsky a hvězdy je již zřetelně vidět, nastane ve 21:45. Posledního května budeme mít ještě o hodinu kratší noc a nautický soumrak nastane až ve 21:44. A hodinu po něm i ten astronomický.

Měsíc boha Jupitera ♃

V květnu se nám naskytnou výjimečné podmínky pro pozorování planety Jupiter. Desátého května ve 13 hodin bude totiž planeta pro tento rok nejblíže Zemi, a to ve vzdálenosti 4,4 astronomických jednotek, to je 658 milionů kilometrů. Jedna astronomická jednotka (AU z anglického astronomical unit) je 149,5 milionu kilometrů a odpovídá zároveň střední vzdálenosti Země od Slunce.

Jupiter můžeme pozorovat v květnu každý večer po setmění nad jihovýchodním obzorem a po celou noc, než k ránu doputuje nad obzor jihozápadní. Rozeznáme ho snadno, je totiž hned po Měsíci a Venuši třetím nejjasnějším objektem na noční obloze.

Začátkem měsíce (1.–6.) bude také možné pozorovat velké horizontální seskupení známých kosmických těles. V druhé polovině noci nebo velmi brzy ráno můžeme nad jižním obzorem pozorovat pás, kterého se účastní (zleva) Mars, Saturn, hvězda Antares, Měsíc a Jupiter.

A kolem 27. května můžeme každý večer nad jihovýchodním až jižním obzorem Jupiter snadno najít díky jeho seskupování s Měsícem. Od 25. se Jupiter přibližuje zleva a postupuje kolem Měsíce a v dalších dnech se bude posouvat dále k východu.

Sněžná čára (též hranice mrazu)

V naší sluneční soustavě existuje tzv. sněžná čára, pomyslný teplotní bod vzdálený od Slunce zhruba 4 AU, ležící mezi oběžnými drahami Marsu a Jupiteru. Za touto hranicí je již dosti chladno na to, aby se voda kondenzovala v led, stala se součástí planetárních jader a umožnila tak výstavbu vodíko-heliových planet obrovských rozměrů. Podobné planety označujeme též jako plynné obry a v naší soustavě jsou to Jupiter, Saturn, Uran a Neptun.

Vodíkový Magneto

O složení Jupiterova jádra toho zatím moc nevíme. Předpokládá se, že je tvořeno směsí ledu a těžkých kovů. Jádro má být obklopené silnou vrstvou tzv. kovového vodíku, což je elektronově degenerovaný vodík, vzniklý za vysokého tlaku a hustoty. Nad touto vrstvou se má nacházet vrstva tekutého vodíku a nad ní plynného vodíku. Atmosféru tvoří opět z 89 % vodík, z 10 % hélium a zbytek tvoří stopové množství metanu, vodních par, amoniaku a dalších sloučenin.

Jupiter je permanentně zahalen vrstvou cirkulujících mračen. Podle barvy se každá vrstva nachází v jiné výšce. Dochází mezi nimi k interakcím, což vede k bouřím a turbulencím – vznikají víry. Rychlost větru zde dosahuje až 100 m/s. Podobná rychlost byla naměřena i na Zemi, jedná se o rekord na hoře Mount Washington (1917 m. n. m.) ve státě Oregon, kde byla naměřena rychlost větru 115,5 m/s.

Nejznámější Jupiterovou bouří je Velká rudá skvrna a je to typický projev v atmosférách plynných obrů. V atmosféře Jupiteru se současně vyskytují i bílé a hnědé skvrny. Bílé skvrny jsou pravděpodobně tvořeny relativně studenými mračny uvnitř svrchní atmosféry. Hnědé skvrny jsou naproti tomu nejspíše teplejší a nacházejí se v oblasti, kde se zdržují mračna.

Magnetické pole

Jupiter má extrémně silné magnetické pole. Jupiterova magnetosféra, to jest oblast kolem kosmického tělesa, ve které pozorujeme magnetické síly, je dokonce největší strukturou sluneční soustavy a je silnější než magnetosféra samotného Slunce. Projevy jeho magnetického pole lze vidět i ze Země – mohou se jevit až 5krát jasnější než Měsíc v úplňku.

Říkáte si, jak může plynná planeta s relativně malým a pravděpodobně nežhavým ledokovovým jádrem generovat tak silné magnetické pole? Magnetické pole Jupiteru totiž není generováno jeho vlastní jadernou dynamo-magnetickou silou, ale vzniká až indukcí Jupiterova magnetického pole s pohybujícími se nabitými částicemi ze slunečního větru.

Předpokládaný mechanismus vzniku Jupiterova magnetického pole: magnetismus vzniká vířivými proudy kovového vodíku uvnitř jádra. Pole zachytává ionizované částice ze slunečního větru, čímž dochází ke vzniku vysokoenergetického pole mimo planetu. Elektrony z tohoto plazmatického povlaku se dostávají až k Jupiterovu měsíci Io. A při rázové vlně jupiterské magnetosféry pozorované sondou dosáhl magnetický ohon až za Saturnovu oběžnou dráhu.

Ió – dcera argejského krále, kněžka bohyně Héry

Z měsíce Io uchází vlivem vulkanické činnosti mračna oxidu siřičitého. Elektrony z Jupiterova magnetického ohonu tato vulkanická mračna ionizují (ionizace – z elektricky neutrálního atomu nebo molekuly se stává elektricky negativní či pozitivní hmota), což spolupůsobením vysokoenergetických protonů z radiačních pásů Jupiteru vyúsťuje dokonce v elektrické proudy, které byly nalezeny mezi Jupiterem a jeho měsíci, zvláště mezi Io.

Io má mimo jiné tak neobyčejnou vulkanickou aktivitu díky gravitační přetahované, kterou způsobuje v jednom momentě oběžné dráhy Jupiter a ve druhém spolupůsobení sil ostatních tří největších měsíců. Tato přetahovaná má za následek pravidelné změny tvarů těchto čtyř měsíců. Jupiterova gravitace rozpíná měsíce v jejich rovníkové oblasti, zatímco ve vzdálenějších částech oběžných drah se měsíce opět smršťují do kulovitého tvaru. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců a zvýšenou vulkanickou aktivitu měsíce Io či Európy.

Život na Jupiteru

Jupiter obsahuje v atmosféře všechny komponenty pro vznik složitějších organických sloučenin – vodu, metan, čpavek a molekulární vodík. Jednotlivé prvky nezbytné pro syntézu organické sloučeniny jsou: C, H, N, O, P, S. Avšak silná vertikální cirkulace atmosféry by vzniklé sloučeniny zanášela do spodních vrstev atmosféry, kde by vysoká teplota způsobila jejich rozpad.

Jupiter v kultuře

Mytologie planety se točí okolo klasického indoevropského kultu boha-hromovládce. V severské mytologii je planeta Jupiter spojována s bohem Thorem, v řecké mytologii s Diem, v keltské s Taranisem a ve slovanské s Perunem.

V jiných kulturách měl Jupiter atributy boha moudrosti, léčitelství, tvůrce osudu, učitele nebo průvodce bohů. V babylonské kultuře byl Jupiter planeta boha Marduka a v hinduistické kultuře boha Bhraspati, nazývaného též „Guru“.

Váhy

Jupiter se bude po celý měsíc pohybovat v oblasti souhvězdí Vah. Díky němu se můžeme s tímto nenápadným zvířetníkovým souhvězdím snadno seznámit. Váhy jsou souhvězdím jižní oblohy a nacházejí se mezi pomyslnými klepety Štíra a pod nohama Panny.

Váhy pravděpodobně ve starověké Mezopotámii ohlašovaly období podzimní rovnodennosti, protože Slunce ve druhé polovině září touto oblastí ekliptiky procházelo. Mohlo se též jednat o pomyslné váhy sumerského slunečního boha Utua neboli Šamaše.

Dříve byly Váhy podle řecké astrologie součástí souhvězdí Štíra. Svědčí o tom jména jejich dvou nejjasnějších hvězd – Zuben el Genubi (Jižní klepeto) a Zuben el Schemali (Severní klepeto). Nejlépe pozorovatelným měsícem pro Váhy je červen, kdy se dostávají nejvýše nad jižní obzor.