Zatímco na začátku měsíce se délka dne podobá ještě vánočnímu času nejdelších nocí (1. ledna, východ Slunce: 8:00, západ Slunce: 16:10), na konci měsíce už můžeme zaznamenat citelné prodloužení dne o 1 hodinu a 7 minut (31. ledna, východ Slunce: 7:36, západ Slunce: 16:54).

Perihélium

Začátkem ledna se Země každoročně dostává na své elipsovité oběžné dráze nejblíže Slunci. V roce 2019 tento moment nastane 3. ledna okolo 5. hodiny ranní a od Slunce nás bude dělit pouhých 147,1 miliónu kilometrů (0,98 AU). Slunce uvidíme na obloze nepatrně větší, respektive o 3 %. Oproti tomu afélium, kdy je Země od Slunce nejdále, nastane okolo 3. července a vzdálenost bude větší o 5 miliónů kilometrů.

Souhvězdí Blíženců ♊

V lednu a v únoru vystupuje toto souhvězdí v naší zeměpisné šířce nejvýše nad obzor, takže bude nejlépe pozorovatelné. Blíženci sousedí se souhvězdím Býka, Orionu a Raka.

Souhvězdí můžeme po setmění lokalizovat nad východním obzorem, bude vidět celou noc a za svítání zapadne nad obzorem západním.

V Blížencích se nacházejí 4 hvězdy jasnější než 3 magnitudy. Hlavu levého dvojčete tvoří oranžový obr Pollux (1,14 mag). Pollux má hmotnost dvou Sluncí, je skoro 9x větší a září 33x jasněji. Hvězda je od nás vzdálena téměř 34 světelných let.

Objekt Castor tvoří hlavu pravého dvojčete. Je to systém šesti hvězd, které dohromady září zdánlivou jasností 1,58 mag ve vzdálenosti 51 světelných let.

Mytologie Blíženců

Už ve starověké babylonské říši bylo souhvězdí vnímáno jako dvojčata – jedno, které patří na nebesa, a druhé do podsvětí. Podle řeckých bájí jsou blíženci Castor a Polluk dvojčata, která plula s Iásónem a Argonauty pro zlaté rouno. Otcem Polluka byl Zeus, který svedl jejich matku Lédu v podobě labutě. Kdežto otcem smrtelného Castora byl Lédin manžel Tyndareus, král Sparty. Polluk se po smrti dostal na Olymp a Castor do podsvětí.

Souhvězdí Velkého psa

Velký pes je sice souhvězdí jižní oblohy, v zimních měsících však v naší zeměpisné šířce stoupá dostatečně vysoko nad obzor, abychom jej mohli bez problémů pozorovat.

Velký pes bude od ledna do února vycházet po setmění nad jihovýchodním obzorem a za svítání zapadat nad obzorem jihozápadním. Nejvýše nad obzor se souhvězdí dostává v únoru.

V souhvězdí se nachází nám nejbližší známá galaxie. Je to trpasličí galaxie nepravidelného tvaru vzdálená 43 000 světelných let.

Ve Velkém psu nalezneme 5 hvězd jasnějších než 3 magnitudy, což znamená, že mohou být dobře vidět i za pouličního osvětlení.

Nejjasnější z nich je dvojhvězda Sirius, která je zároveň nejjasnější hvězdou oblohy vůbec. Její magnituda dosahuje –1,46 mag. V tabulce nejjasnějších objektů na obloze jsou před Siriem: 1. Slunce (–26,6 mag), 2. Měsíc v úplňku (–12,6 mag), 3. Záblesky satelitů Iridium (–8,0 mag), 4. Venuše (–4,4 mag), 5. Mezinárodní vesmírná stanice ISS (–3,5 mag), 6. Mars (–2,95 mag) a 7. Jupiter (–2,7 mag).

K zábleskům satelitů

Záblesky satelitů Iridium jsou záblesky způsobené odražením slunečního světla od antény družice. Každá družice sítě Iridium má tři antény rozmístěné dokola po 120˚ a skloněné 40˚ k tělu družice. Některé z těchto záblesků jsou velmi jasné (magnitudy více než –8), dokonce natolik, že mohou být vidět i ve dne. Záblesk trvá 5–20 sekund.

Záblesky můžete pozorovat náhodně nebo si vyhledat jejich předpověď pomocí webových stránek (například heavens-above.com) či mobilních aplikací (ISS Detector, Heavens-Above). Záblesky se dají předpovídat 2–3 týdny dopředu.

Satelity Iridium první generace byly však během roku 2018 nahrazeny novějšími typy Iridium NEXT, které už světlo odrážet nebudou. Satelity byly do kosmu vyneseny raketami společnosti SpaceX, kterou v roce 2002 založil Elon Musk. Poslední starý satelit bude vypnut koncem roku 2018, ale i poté bude možné pozorovat záblesky, protože některým satelitům může trvat třeba i 20 let, než sestoupí z oběžné dráhy a shoří v zemské atmosféře.

Sirius

Hvězda se skládá ze dvou složek, kde menší bílý trpaslík obíhá kolem větší hvězdy ve vzdálenosti zhruba 27 AU, což je přibližně vzdálenost Slunce–Neptun.

Právě díky této nejjasnější hvězdě můžeme na obloze snadno lokalizovat souhvězdí Velkého psa. Protáhneme-li přímku Orionovým pásem doleva, narazíme na Sirius, klíční kost pomyslného psa.

Sirius je jeden z nejbližších hvězdných objektů k naší Sluneční soustavě a nachází se ve vzdálenosti pouhých 8,58 světelného roku od nás. Nejblíže k nám se nachází systém tří hvězd Alfa Centauri ze souhvězdí Kentaura (4,24–4,36 světelného roku). Dále Barnardova špička (5,96 světelného roku), což je hvězda v souhvězdí Hadonoše. Po ní Wolf 359, červený trpaslík v souhvězdí Lva, vzdálený 7,78 světelného roku. A poslední před Siriem je červený trpaslík Lalande 21185 ze souhvězdí Velké medvědice, rotující ve vzdálenosti 8,29 světelného roku.

Kolem těchto hvězd obíhají jejich planetární průvodci. Mohou to být planety terestrického typu, na kterých se mohou nacházet živé organismy.

Sirius je též součástí asterismu Zimní trojúhelník. Zbývající dvě hvězdy jsou: oranžová hvězda ze souhvězdí Orion – Orionova levá paže Betelgeuse a nažloutlý Prokyon ze souhvězdí Malého psa. Prokyon znamená ve starořečtině „před psem“, protože vychází na severní polokouli vždy před psí hvězdou Sirius. Prokyon je zároveň 8. nejjasnější hvězda oblohy, její zdánlivá jasnost se pohybuje kolem 0,34 mag. Podobně jako Sirius se nachází poměrně blízko – jen 11,46 světelného roku od nás.

Siriova mytologie

Sirius je pozorovatelný z každého obydleného místa na Zemi a zapsal se do historie mnoha starověkých civilizací. Hvězda během roku na nebi opíše dráhu, jejíž cyklus je téměř stejně dlouhý jako pozemský rok. Z toho důvodu se tímto Siriovým cyklem začali pravděpodobně řídit Egypťané a vytvořili na jeho základě jeden ze svých prvních kalendářů. Rok začínal 19. července, kdy za svítání vycházela hvězda Sirius spolu se Sluncem a vědělo se, že tento úkaz značí též období každoročních záplav, kdy řeka Nil expanduje ze svého řečiště.

Hvězda Sirius byla v Egyptě známá jako Sopdet nebo také Sothis a později také Isis, bohyně úrody, ale také bohyně, která doprovází duše zemřelých faraónů podsvětím do posmrtného života. Sopdetiným manželem byl Sah, otec bohů, později Osiris, bůh posmrtného života, kterého Egypťané na obloze viděli v šíři souhvězdí Orionu a Zajíce. Sirius a Orion se po dobu 70 dnů nedostávají v noci nad obzor – to si Egypťané vysvětlovali jako pobyt těchto božstev ve svém domácím prostředí – v podsvětí.

Jméno Sirius pochází z řeckého slova seírios, což znamená blikotající, jiskřící nebo také pařák a výheň. Sirius se na obloze nachází blízko obzoru, takže zemská atmosféra zkresluje jeho záři, což se projevuje jako blikání nebo chvění. Jev je výrazný zejména za mrazivých nocí. Výraz byl však pravděpodobně do řečtiny importován z egyptštiny, a to ze jména Osiris.

Ve starověkém Řecku značil návrat Siria na noční oblohu počátek horkého a suchého léta a mohl způsobit zkázu rostlinám, které vadly, mužům, kteří slábli, a jejich ženám, které se stávaly vzrušenější. Postiženému těmito vlivy se říkalo astrobólētos – udeřen hvězdou a těmto svízelným letním dnům „psí dny“, protože hvězda pochází se souhvězdí Velkého psa.