Na konci tohoto vysoce svátečního měsíce nás čekají ty nejdelší noci, a tím pádem i více příležitostí pozorovat hvězdné nebe. Zatímco na začátku prosince vyjde Slunce nad horizont v 7:39 ráno a zapadne v 16:03 odpoledne, na konci měsíce bude den ještě o 14 minut kratší – Slunce vyjde až v 8:01 a zapadne v 16:09 odpoledne.

Souhvězdí Býka

Od listopadu do ledna nastávají nejideálnější podmínky pro pozorování souhvězdí Býka. V České republice je Býk viditelný od července do dubna, ale právě v těchto chladných měsících se dostává nejvýše nad obzor.

Na obloze jej můžeme lokalizovat podle malého pravidelného písmene V, jež tvoří pomyslnou býkovu hlavu bez rohů. Písmeno V je tvořeno 13. nejjasnější hvězdou oblohy – Aldebaranem a nejbližší hvězdokupou ke sluneční soustavě – Hyádami.

Sousedními souhvězdími jsou, z těch nejznámějších, například Perseus a Orion. Přímo na Býka je pak napojeno souhvězdí Vozky se svou třetí nejjasnější hvězdou severní oblohy, Capellou.

Mytologie a historie

Býk je jednou z nejstarších popsaných konstelací. Souhvězdí Býka znali lidé pravděpodobně už ve starší době kamenné. Profesor Rappenglück z Mnichovské univerzity věří, že býk je součástí jeskynních maleb ve francouzském jeskynním komplexu Lascaux, jejichž stáří se udává mezi 15 000 až 13 000 lety před naším letopočtem.

Ve starší době bronzové (3300–2100 př. n. l.) se v souhvězdí Býka vyskytovalo Slunce během období jarní rovnodennosti, což následně ovlivnilo mnoho starověkých kultur (Sumery, Akkády, Asyřany, Babyloňany, Egypťany, Kelty, Řeky a Římany), jež jej začaly uctívat jako Svatého býka a používat jako znamení k začátku jarní orby s býkem a pluhem.

Komandér a filozof Gaius Plinius Secundus (23–79) o keltských (galských) rituálech s býky napsal: „Druidové – tak říkají svým kouzelníkům – používají k obřadům jmelí a strom, na kterém jmelí roste, což bývá dub šupinatý táborský (Quercus macrolepis). … Jmelí je vzácné. Když jej tedy Galové objeví, sbírají jej velice obřadně, a to zejména 6. dne fáze měsíce. … Měsíci vzdávají hold a připravují rituální oběť a hostinu pod stromem. Přivedou dva bílé býky, již jsou k sobě svázáni rohy. Kněz v bílé kápi vyleze na strom a zlatým srpem usekne jmelí, jež je zachyceno do bílého pláště. Poté zabijí zvířata, modlíce se k bohu. Věří, že jmelí dodá plodnost každému zvířeti, které je neplodné, a že je to protilátka proti všem jedům.“

Souhvězdí Býka je zmíněno v akkádském Eposu o Gilgamešovi (stáří 2000 let před letopočtem).

Starý hebrejský národ vnímal býka jako první souhvězdí svého zvěrokruhu a následně po něm pojmenoval i první písmeno své abecedy, Aleph א, které zrcadlí i býkův nebeský tvar.

Podle řeckých bájí a pověstí je býkem Zeus, který se takto proměnil, aby přes moře unesl a svedl princeznu Európu. Podle jiné verze tohoto mýtu se Zeus sám neproměnil v býka, ale poslal ho, aby Európu unesl.

Hyády – býkova hlava

Hyády jsou, se svou vzdáleností 153 světelných let od Země, nejbližší hvězdokupou (hvězdná asociace v souhvězdí Velké medvědice je sice blíže, 80 světelných let, nejde ovšem o klasickou hvězdokupu). Hvězdokupu přibližně kulového tvaru tvoří skupina několika stovek hvězd, které mají stejné stáří, místo vzniku, chemické složení a pohyb vesmírným prostorem. Hvězdy v Hyádách se nám na Zemi jeví jasné jako 0,5 magnitudy.

Hyády se na severní polokouli začínají objevovat během dubna, takže je staří Řekové vnímali jako ukazatel pro zahájení období dubnových dešťů. V Anglii dokonce zmiňují Hyády v lidové písni „Green Grow the Rushes, O“. V textu se odpočítává od čísla 12 a Hyády mají 8. pozici: Eight for the April Rainers – Osm pro hvězdy dubnových dešťů.

Plejády – býkův trup

Pomyslné býkovo tělo tvoří velice jasná (1,6 mag) hvězdokupa Plejády vzdálená asi 440 světelných let. Plejády mají na nebi pozici pouhé 4° od ekliptiky, a proto bývají často přecházeny a zakrývány některými tělesy sluneční soustavy. Často se stává, že přes tuto hvězdokupu přechází Měsíc a téměř celou ji překrývá.

Kvůli svému výraznému postavení na noční obloze hrály Plejády významnou roli v mnoha kulturách. Maorové na Novém Zélandu je nazývají Matariki a jejich výstup nad východní obzor v červnu označuje začátek maorského nového roku. Indiáni používali Plejády jako zkoušku zraku a měřítkem byl počet hvězd, které v nich kdo rozlišil. Také ve starověké Evropě, zejména v Řecku, byly Plejády používány jako zkouška zraku.

Japonský název Plejád je Subaru a zjednodušený tvar této hvězdokupy je zobrazen i ve znaku stejnojmenné japonské automobilky.

Z doby bronzové pochází bronzový disk z Nebry, který je považován za nejstarší vyobrazení oblohy. Tento kotouč o průměru asi 30 cm byl nalezen v roce 1999 u města Nebra v Německu a je na něm vyobrazeno Slunce, Měsíc, hvězdy a skupinka sedmi hvězd, která pravděpodobně představuje Plejády.

Aldebaran – býkovo levé oko

Aldebaran je oranžový obr se zdánlivou jasností 0,75 až 0,95 mag. Září 425krát více než Slunce a je vzdálen 66,7 světelného roku. Pokud bychom pozorovali Slunce z okolí Aldebaranu, viděli bychom jej zářit zdánlivou jasností 6,4 mag.

Aldebaran je hvězda třídy K5 III, což znamená, že je oranžový, velký a již se dostal mimo hlavní posloupnost, protože vyčerpal všechno své vodíkové palivo. Nyní Aldebaran spaluje hlavně hélium a jeho průměr se zvětšil.

Jméno je odvozeno z arabského ad-dabarān, což znamená „následující“, neboť Aldebaran následuje otevřenou hvězdokupu Plejády při denním pohybu z východu na západ.

Aldebaran je jedna z nejsnadněji nalezitelných hvězd na noční obloze. Částečně proto, že je tak jasný, a částečně díky jeho zvláštnímu vztahu k jednomu z nejpozoruhodnějších útvarů na obloze. Jestliže pozorovatel protáhne čáru, kterou tvoří tři hvězdy Orionova pásu, směrem doprava, první jasná hvězda, kterou na této čáře nalezne, je Aldebaran.

K Aldebaranu nyní míří sonda Pioneer 10. Vypuštěna byla 3. března 1972 s cílem prozkoumat Jupiter a vnější oblasti sluneční soustavy. K Jupiteru dorazila v prosinci roku 1973. Na Zemi poslala 300 snímků Jupiteru a také dva z Jupiterova měsíce Ganymeda. Mise byla ukončena v roce 1997, i poté byly do roku 2003 několikrát zachyceny signály sondy. Velmi slabý signál ze sondy byl naposledy zachycen 23. ledna 2003, když se Pioneer 10 pohyboval ve vzdálenosti 12 miliard kilometrů od Země, což je přibližně 80 astronomických jednotek a 2x delší vzdálenost od Slunce, než je Pluto.

Pioneer 10 směřuje ven ze sluneční soustavy a míří ke hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka rychlostí 2,6 AU za rok. Pokud sonda nikde neztroskotá, měla by k hvězdě dorazit zhruba za 2 miliony let.

Na palubě sondy je klasická destička s poselstvím pro případné mimozemské civilizace, která byla použita na sondy Pioneer 10 a 11. Zobrazuje muže a ženu a udává polohu Země v Galaxii vzhledem k několika blízkým pulsarům.

Krabí mlhovina – býkův levý roh

Blízko býkova levého rohu se nachází známý vesmírný útvar, jehož vznik zaznamenali 4. července roku 1054 čínští a arabští astronomové. Jde o výbuch supernovy SN 1054, která tehdy osvítila nebe a její záře byla natolik jasná, že byla vidět 23 dní i za denního světla a stala se po Měsíci nejjasnějším objektem na obloze.

Explodující hvězda, tedy supernova, vyčerpala své zásoby energie z termonukleární fúze a odhodila svou hmotu do prostoru. A tak, několik desítek let poté, vznikla Krabí mlhovina. Odhaduje se, že hvězda byla zhruba 5x hmotnější než naše Slunce.

Vědci vypočítali, že supernova se po události dala pouhým okem pozorovat po dobu dvou let. Dnes bohužel Krabí mlhovina pouhým okem pozorovatelná není, jsou k tomu potřeba dalekohledy. Mlhovina září zdánlivou jasností 8,4 mag a je od nás vzdálena plus minus 6500 světelných let.