V srpnu nás čeká nejslavnější meteorický roj – Perseidy. Jsou to úlomky komety, která za 2500 let možná způsobí na Zemi větší katastrofu než objekt, který zahubil dinosaury.

Perseidy

Tradičním úkazem srpnové noční oblohy jsou Perseidy neboli meteorický roj, vycházející z oblasti souhvězdí Perseus. Země takto každoročně na své cestě kolem Slunce vstoupí do proudu prachových částic, které se zde uvolnily a za staletí nahromadily z komety Swift-Tuttle, když tudy prolétala. Roj je na obloze činný od 17. července do 24. srpna, přičemž maximální pozorovatelnosti dosahuje každý rok 11.–13. srpna. Tento rok vychází největší vrchol na 2. hodinu ranní 13. srpna.

První dochovaná zmínka o pozorování Perseid pochází z roku 36 od čínských astronomů. Jméno kometě dali američtí astronomové Lewis Swift a Horace Parnell Tuttle. Swift-Tuttle patří do skupiny krátkoperiodických komet s dobou oběhu 133 let. Naposledy kometa proběhla kolem Slunce 11. prosince 1992 a na několik let zvýšila množství pozorovatelných meteoritů na 300 za hodinu. V současnosti jich můžeme za nejpříznivějších podmínek pozorovat už jen 110 za hodinu.

Příště se kometa ukáže 12. července 2126 a nejblíže k Zemi se dostane na téměř 23 miliónů kilometrů. O 133 let později, roku 2261, už to ale bude jen 22 miliónů a roku 3044 se dostane na pouhých 1,6 miliónu kilometrů. Podle výpočtů 15. září 4479 prolétne kometa tak blízko Zemi, že je zde malá pravděpodobnost (1:1000000), že ji gravitace Země přitáhne nebo síla Jupiteru pozmění její dráhu, ona dopadne a způsobí u nás katastrofu větší než událost, která vyhubila dinosaury.

Vlastnosti vlasatic

Komety jsou objekty z vodního ledu, kamení, prachu, amoniaku, oxidu uhličitého nebo metanu. Podle jedné z teorií o původu života na Zemi zasely právě komety na Zemi materiál pro vznik organismů, protože jsou v nich přítomny organické sloučeniny a dokonce i aminokyseliny.

Komety obíhají po parabole kolem Slunce a udržují si svůj tvar špinavé a kamenité sněhové koule, jelikož v mezihvězdném prostoru je teplota –270 °C. Když se kometa po své dráze ke Slunci přiblíží, vlivem vyšší teploty taje a vytváří specifický ohon, který vždy míří kolmo od Slunce, protože jej sluneční vítr od sebe odvívá.

Vznik komet

Předpokládá se, že komety jsou stejně staré jako náš planetární systém. Před sedmi miliardami let existovala přibližně v místech naší sluneční soustavy skupina hvězd 10x až 100x hmotnějších než naše Slunce. Hvězdy poté vybouchly a odhodily svoji hmotu. Ze hmoty vznikla zárodečná mlhovina – materiál pro sluneční soustavu. Z molekulárního mračna se shluklo Slunce, planety a další drobné objekty. Oblast takovýchto drobných objektů se nachází za oběžnou drahou Neptunu a nazývá se Kuiperův pás. Z této části soustavy pochází většina komet s periodou oběhu kratší než 200 let.

Potom je tu ještě Oorthovo mračno, ze kterého pocházejí pravděpodobně komety s periodou delší než 200 let. Oorthovo mračno je hypotetický oblak kolem sluneční soustavy ve vzdálenosti 50 000 astronomických jednotek od Slunce (1 AU = střední vzdálenost Země od Slunce). Jeho existence nebyla prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný. Mělo by jít o pozůstatek okraje planetární mlhoviny, ze které se naše soustava zformovala.

Některé objekty se rozpohybují vlivem gravitačních interakcí s blízkými planetami (v případě Kuiperova pásu) či interakcí s blízkými hvězdami nebo slapovým působením Mléčné dráhy (v případě Oorthova oblaku) a tak komety vznikají.

Souhvězdí Perseus

Persea můžeme v srpnu pozorovat každý den po setmění nad severovýchodním obzorem a za svítání se ztratí vysoko na obloze. Souhvězdí se nachází severně od zemského rovníku a je v naší zeměpisné šířce nejlépe viditelné v prosinci, kdy se dostává nejvýše nad obzor. Tvar souhvězdí si můžeme představit jako postavu muže, který drží v levé ruce hlavu Medúzy a nad obzor bude v letních měsících vycházet právě ve vzpřímené poloze hlavou napřed.

Některé hvězdy, které tvoří hlavu Medúzy, nesou přímo její celé jméno či označení: Gorgonea Prima, G. Secunda, G. Tertia a Quatra. Gorgony jsou totiž Medúza a její sestry a podle jedné verze pověsti to jsou ohyzdné dcery mořského boha Forkýna, které zplodil se svou sestrou Kétó.

Bájesloví

Souhvězdí nazýváme Perseem podle díla řeckého astronoma Klaudiua Ptolemaia (100–160), který zapsal jména ještě dalších dodnes známých 47 souhvězdí. Perseus byl podle legendy jeden z mnoha nemanželských synů boha Dia. Rozsévačný Zeus se v podobě zlatého deště prosákl k uvězněné argejské princezně Danae a svedl ji. (Argos je starobylé město na jihu Peloponéského poloostrova. Z Argu pocházeli mnozí řečtí mýtičtí hrdinové, například trojská Helena a Herakles.)

Perseus si vzal za ženu etiopskou princeznu Andromedu. Její souhvězdí leží západně od Perseova. Severně od Persea je na nebi Kasiopeja, Andromedina matka. Tento příběh je zdařile, i když poměrně nepřesně, zpracován ve filmu Souboj Titánů (1981).

Ras al-Ghul

Jednou z nejzajímavějších hvězd Medúziny hlavy i celé noční oblohy je Ras al-Ghul (arabsky hlava démona; ghúl je stvůra arabského folklóru, která přebývá na místech s větší koncentrací smrti a zabíjí neopatrné poutníky), hebrejsky Rosh ha Satan (Satanova hlava). Z arabského pojmenování se vžil název Algol.

Systém Algol je trojhvězda ve vzdálenosti 92,8 světelného roku. Nejjasnějším členem tohoto systému je modrobílá hvězda hlavní posloupnosti 3,5x hmotnější a 180x zářivější než Slunce. A ve vzdálenosti pouhé 0,05 astronomické jednotky je druhá hvězda systému, což je tedy 5 % vzdálenosti Země od Slunce nebo 12 % vzdálenosti Merkuru od Slunce. Třetí hvězda je od ostatních dvou vzdálena 2.69 AU, což si můžeme představit jako bod mezi Merkurem a Jupiterem od Slunce vzdálený.

Algol byl spojen s představou krveprolití a násilí napříč mnoha kulturami. Popisují jej už Egypťané v astrologických dokumentech starých 3200 let jako jednu z nejnešťastnějších hvězd. Ve středověku dokonce vznikl seznam patnácti hvězd vhodných k čarodějné astrologii a Algol je mezi nimi.

Souhvězdí Lyry

Srpen sice není nejpříznivější pro pozorování Persea, zato vrcholné viditelnosti dosahuje jiný nebeský útvar – Lyra. Lyra je souhvězdí severní polokoule a z České republiky je pozorovatelné po celý rok. Řadí se sice mezi velice malá souhvězdí, i přesto je však na obloze snadno rozeznatelné, a to díky své velice jasné hvězdě jménem Vega.

Podle mytologie byla lyra hudebním nástrojem největšího hudebníka řeckých legend Orfea, syna múzy Kalliopé a Apollóna, boha Slunce a umění. Vlastně celá evropská kultura se navzájem ovlivnila a spatřovala v souhvězdí lyru: Arabové ji na obloze viděli v zobáku supa nebo orla, Welšané jako harfu krále Artuše nebo krále Davida.

Vega je pátou nejjasnější hvězdou noční oblohy a druhou nejasnější hvězdou severní polokoule. Je poměrně blízko, dělí nás jen 25 světelných let. Název pochází z arabského sousloví an-nasr al-wāqi, což znamená „padající orel“. Vega byla před 14 000 lety na místě Polárky a tvořila severní nebeský pól, což se vlivem precese zemské osy za 12 000 let stane znovu, kdy Polárku opět vystřídá.

Vega je poměrně nová hvězda stará jen 300 miliónů let. Je obklopena protoplanetárním diskem, ve kterém se shlukují nové planety. (Na Zemi, v době vzniku Vegy, už probíhala etapa prvohor karbon, vyvíjeli se zde obojživelníci a souš obsazovaly obří přesličky.)

Vega se točí poměrně rychle kolem své osy (274 km/s na rovníku). Vlivem odstředivé síly se tak hvězda zplošťuje a získává placatější tvar. Slunce se kolem své osy otočí skoro za měsíc, Vega za 12,5 hodiny. Ze Země vidíme Vegu právě ve směru rotace kolem její osy, takže k nám je nakloněn jeden její zploštělý pól.

Souhvězdí Lyry v srpnu nalezneme po setmění již vysoko na obloze, řekněme skoro uprostřed nebe a za svítání bude zapadat za obzor na severozápadě.