Prověrka koronavirem

42
blank

Soudržnost a odolnost rodiny, a vlastně jakékoliv jiné společnosti, nejlépe prověří nějaká nenadálá špatná situace.


Něco, co náhle naruší všechny jejich zaběhlé mechanismy konání, a oni musí v nových, mnohdy až nebezpečných podmínkách, hledat nové způsoby žití a přežití.

Takovou situací může být například velká přírodní katastrofa, která nás připraví nejen o celý náš majetek, ale i o naše blízké. Ne každý se s tím pak dokáže vyrovnat. Někdo jen sedí a pláče. Tedy, pokud ještě plakat dokáže. Jiný i takové situace využije k tomu, aby přepadal a loupil a třeba při tom ty chudáky, kterým ještě zůstal na krku zlatý řetízek, vraždil.

Může to být válka. Sousedící státy si kvůli blbosti vjedou do vlasů. Nejdříve na sebe přes hranice jen pokřikují a pak na sebe pošlou tanky, letadla a rakety. Ti silnější toho slabšího obsadí a začnou nastolovat „své pořádky“. A opět se ukáže, kdo je kdo. Někdo proti agresorovi bojuje dál i za cenu vlastního života. Jiní se stáhnou do sebe jako do ulity a jen chtějí přežít. A ještě další opět chtějí využít situace sami pro sebe. Agresorovi začnou podlézat a začnou s ním spolupracovat. Za uznalé poklepání po rameni jsou ochotni hnát jiné lidi až před popravčí četu.

Ale může to být i jen náhlé rozšíření nebezpečné choroby. Ve středověku mor, na začátku minulého století tak zvaná španělská chřipka. Lidé padali jako mouchy a hrůza s panikou bylo to, co se šířilo nejrychleji. Nebyly léky a choroba přeskakovala z jednoho na druhého jako oheň z jedné doškové střechy na druhou. Za pár dnů „hořely“ celé vesnice a celá města. U moru stačilo, aby přeskočila blecha z nakaženého na zdravého. Za pár dnů se i u něj objevila horečka a velké hnisavé boule v místě mízních uzlin. U tzv. španělské chřipky stačilo kýchnout. Co se pak dalo dělat? Ve středověku postižené morem prostě zatloukli v jejich domech. Nic jiného nezbývalo. Ti lidé museli být izolováni. Nesměli se k jiným ani přiblížit. Zemřelí byli nejdříve pohřbíváni v hromadných hrobech, později páleni ve velkých hromadách za městy.

I tehdy se ukazovalo, kdo je kdo. Byli tací, kteří před zatlučením domu nemocných jej nejdříve vykradli. A když se to těm bezmocným chudákům nelíbilo, tak je rovnou pozabíjeli. Jiní zase v bezmezné hrůze žádali, aby domy s izolovanými obyvateli byly spáleny, a to i s jejich obyvateli. A také se to dělo. Celé vesnice lehly popelem i s jejich obyvateli. Ale byli i tací, kteří lidmi být nepřestali. Těm bezmocným chudákům přinášeli alespoň trochu jídla. Sami ho neměli mnoho a trpěli hlady. Přesto šli a i o to málo se chtěli rozdělit. Jistě, do těch domů nemohli. Ale stačilo z okna spustit provázek s košíkem a naděje těch lidí uvnitř zase trochu povyrostla.

My dnes prožíváme něco podobného. Jistě, pokud koronavirová pandemie nezachvátí Afriku, její následky nebudou tak kruté, jak byly ty v minulých dobách. Ale i tak se již ukazuje, kdo je kdo.

Jsou tací, kteří chtějí za každou cenu pomoci. Dřou do úmoru. Shánějí zdravotní pomůcky po celém světě. Přesvědčují nás o něčem, co se nám příliš dobře neposlouchá, ale co jediné nám může pomoci stejně, jak to kdysi pomohlo v těch dávných dobách. Nikomu se nechce být zavřený doma. Ale když nám to pomůže zbavit se toho agresivního mini-šmejda, tak proč ne? Nikomu se nechce chodit s rouškou přes obličej. Ale když to zmenšuje možnost dalšího roznášení nákazy, tak proč ne?

Minimálně v Evropě jsme ve zvládání tohoto zla špička. A je to díky těm, kteří nás do těch nepříjemných omezení nutí.

canatura-1

Lidé dnes vozí zdravotníkům, hasičům a vojákům jídlo, pití, vaří jim kávu a na jižní Moravě jim ženy pečou buchty. Po večerech jim pak děkují potleskem z balkónů… A je to dobře. Zlepšuje to náladu a všechny nás stmeluje. Jen jsem ještě neslyšel ani jedno poděkování těm, kteří nás svým konáním a svými nařízeními postrkují tím správným směrem. Místo toho jsem již mnohokrát slyšel, jak špatně to dělají. Slyšel jsem novinářku, která se velmi pohoršovala nad tím, že vláda zakázala vyvézt do Číny tisíce roušek jako výpomoc. Ta toto své rozhodnutí odůvodnila tím, že roušky jsou potřeba pro naše lidi. Pohoršlivé toto jednání nebylo jen pro tu novinářku, ale také pro spoustu jejích kolegů a také politiků. O pár dnů později, když se naše zásoby začaly tenčit, titíž novináři a politici začali velmi tvrdě a agresivně žádat rezignaci členů vlády, protože to prý měli předpokládat. Že něco takového v počátcích nepředpokládal vůbec nikdo a nikdo ani jinde ve světě si takové zásoby nepořizoval, to je nezajímalo. Ostatně ani nebylo odkud přivézt. V rámci levné výroby a vyšších zisků podnikatelé převedli výrobu kde čeho právě do Číny. Roušky a respirátory nevyjímaje. A když se Čína dostala do potíží, tak prostě jejich vývoz, včetně již uzavřených obchodů, stopla. To ale nikoho nezajímalo. Ani novináře, ani politiky „z té druhé strany“. Oni chtěli vidět padat hlavy. Chtěli si kopnout a tím posílit své ego. Že tím rozvrací již i tak těžce zkoušenou společnost, je nezajímalo.

Já sám neposuzuji lidi podle toho, co říkají, ale podle toho, co dělají a jaká práce již za nimi je. A proto i proti tomu dnešnímu zavedenému trendu bych chtěl naší současné vládě velmi poděkovat. Chtěl bych jim říci, že na nich již mnohokrát bylo vidět, že únavou až „padají na ústa“. Přesto se dál scházeli a rokovali celé noci, jen aby došli k rozumným a účinným závěrům. Dělají rozhodnutí, která se mnohým nelíbí. Jenže se ukazuje, že ta rozhodnutí byla správná a mnozí z okolních států je dnes kopírují. Ve srovnání s jinými, kteří ke svým opatřením nepřistupovali tak razantně, jako tomu je u nás, jsme na tom stále velmi dobře. A tak přesto, že se to u nás nenosí a někteří to dokonce považují za zločin, já členům naší vlády za sebe a za svou rodinu ze srdce děkuji.

Moje stařenka mi jako malému klukovi občas říkávala, že když je lidem moc dobře, tak obyčejně začnou mít roupy a začnou si dělat jen a jen naschvály. To prý je pak dobré chytit je za límec a vyhodit na mráz. Táta zase říkal, že lidé prostě občas potřebují dostat přes hubu. Ta současná pandemie je takový mráz či taková facka, která nám všem byla uštědřena. Nevím, jestli to je proto, že jsme si nevážili toho, co jsme měli, ale hodí se to. Ale je také dobře, že přes všechny ty problémy se projevuje i příznivá stránka této nepříjemnosti. Lidé nosí zdravotníkům, hasičům, vojákům i policistům jídlo, pití, vaří jim kávu, pečou buchty a děkují jim večer potleskem z balkónů. Naše sousedka šije roušky z bavlněných tkanin a věší je v našem domě na nástěnku, aby si je mohl vzít každý, kdo je potřebuje. A není sama, kdo takto pomáhá. A to je dobře. Zase se po delší době začíná ukazovat, že jsme společnost, která patří k sobě. Že jsme parta, nebo dokonce rodina. Jestli nám to vydrží dost dlouho, tak je vlastně dobře, že jsme byli vyhozeni na mráz.

Nechci na závěr kazit náladu, ale měli bychom předpokládat, že tato pandemie jen tak sama a rychle nezmizí. Příznivější prognózy říkají, že by to mohlo trvat do konce roku, jiné uvádějí konec roku 2022. Nejsem odborník a nevím ani to, která z těch prognóz je od odborníků a která ne. Ale myslím, že je lepší počítat s horší variantou a pak se těšit z toho, že vyhrála ta lepší.

Již dnes jsou mezi námi lidé, kteří kvůli koronaviru přišli o někoho blízkého. Ať se něco takového stane kvůli čemukoliv, je to vždycky zlé. Berme to tak, že odešli kvůli nám. Odešli, abychom si my něco uvědomili. Dosaďte si každý sám, co si máme uvědomit. U každého z nás je to něco jiného. Pro všechny z nás by ale mělo platit, že je lepší pomáhat jiným než jen stále myslet na sebe. Uvědomme si, že jsme jedna rodina, i když každý z nás nosí jiné jméno. Všem vám držím palce.


“Ve středověku mor, na začátku minulého století tak zvaná španělská chřipka”

“Moje stařenka mi občas říkávala, že když je lidem moc dobře, začnou mít roupy”

Foto: istock.com

blank