Jób – spravedlivý muž, který nepřestal být věrný svému přesvědčení a nezačal si stěžovat na osud, ani když ho potkaly ty nejtěžší možné zkoušky. Znáte „jobovku“, zprávu tak špatnou, že člověk může jen sednout do popela a plakat? A co „Jóbovy slzy“ – semínka tropické rostliny slzovky, která svým tvarem a bílou barvou připomínají právě ony slzy?


Slzovka obecná na první pohled vypadá jako něco mezi bambusem, prosem a obyčejnou
luční trávou. Však společně s těmito rostlinami patří do stejné botanické skupiny, do čeledi
lipnicovitých. V této čeledi najdeme také mnoho dalších užitečných a jedlých rostlin – např.
bér, kukuřici, čirok, třtinu, pšenici, ječmen, žito a oves.

Nepřekvapí nás tedy, že je to statná jednoletá tráva, jejíž stébla jsou 1–3 m vysoká, větvená a
každé z nich má více než 10 výrazných kolének. Ke stéblům přisedají listy, jejichž čepele jsou
čárkovitě kopinaté, 10–40 cm dlouhé a 1,5–7 cm široké, většinou lysé, na bázi srdčitě
přisedlé, na okraji drsné, špičaté. Podobají se listům nám známé kukuřice.
V paždí horních listů vyrůstají početná květenství uspořádaná do lat. Každé z nich nese
srostlý toulcovitý, 4–15 mm dlouhý útvar, vzniklý z listenů, který uzavírá přisedlý hrozen s
jediným samičím kláskem; z otvoru na vrcholu tohoto útvaru vyrůstá stopkaté květenství se
samčími klásky. Tento útvar je zpočátku slonovinově bílý, později tmavne. Po opylení květu v
něm začne růst semínko, které je z jedné strany vyklenuté, z druhé můžeme vidět podélnou
rýhu.

Právě díky těmto semínkům je slzovka jednou z nejdéle pěstovaných obilovin na světě.
Původně pochází z východní Asie – Indie, Malajsie a Srí Lanky, odkud se rozšířila do Číny, na
Tchaj-wan, Filipíny, do Indonésie, na Novou Guineu i na druhou stranu, na Blízký východ, do
Palestiny, Egypta a Řecka. Je pěstovaná v celé tropické a subtropické zóně, v mnohých
oblastech je dokonce považovaná za invazní druh.

Ve své domovině roste podél vodních toků, v bažinatých údolích, také zplaňuje na úhorech,
rumištích a podél cest. Je velmi přizpůsobivá, roste v lehkých písčitých i těžkých jílovitých
půdách, kyselých i alkalických, snáší i silně zamokřené půdy. Má ráda teplo a slunce.
Semena mají vysokou klíčivost. Dozrává po 4–5 měsících od vysetí.

Hlavní využitelnou částí jsou už zmiňovaná semínka ve tvaru slz, podle kterých rostlina
dostala svoje latinské i české jméno – v češtině rodové (slzovka), v latině druhové (lacryma-
jobi). Používají se jak zdravotně, tak v běžné kuchyni. Na rozdíl od obilí jsou bezlepková a
obsahují množství cenných látek – vitamínů skupiny B, draslíku, vápníku, hořčíku, železa,
mědi, manganu, fosforu a zinku. Mimo sacharidů, které tvoří až 68 % hmotnosti (podle jiných
zdrojů jen 52 %), obsahují také asi 14 % bílkovin a 6 % „zdravých“ tuků.

V Číně se o těchto semínkách traduje příběh z počátku letopočtu. Tehdy Číňané slzovku ještě
neznali. Všimli si jí při válečné výpravě na jihozápad, kdy při velké neúrodě tradičních plodin a
špatných podmínkách jejich vojáci umírali, zatímco domorodé obyvatelstvo jedlo slzovku a
zůstávalo zdravé. Generál s ní vyléčil své vojáky a pak nechal naložit celý vůz semínek, aby
je přivezl do své domoviny. Ještě než dojel, byl u císaře pomluven s tím, že si jako válečnou
kořist veze vůz plný perel. Císař se samozřejmě rozhněval a jeho hněv nevychladl ani poté,
co generál zemřel. Nedovolil mu ani důstojný pohřeb, což je v Číně snad největší pohana.
Slzovce se proto v Číně neřekne jinak než „yiyiren“ neboli „zrno za dobrotu na žebrotu“.
V léčitelství se konzumace slzovky doporučuje při průjmech, žaludečních či střevních
problémech (dokonce i při Crohnově chorobě), zápalu plic či průdušek, otocích, zánětech
močového měchýře a hlavně při zvýšeném LDL cholesterolu. Očišťuje organismus od
zahlenění, pomáhá léčit dnu, žlučníkové a ledvinové kameny a písek, revmatická
onemocnění, artrózu, vysoký krevní tlak, aterosklerózu.

Odvar ze slzovky je známý jako tzv. šlemovitá polévka, která je velmi lehce stravitelná a
spolehlivě působí při žaludeční a střevní slabosti, váže zplodiny z látkové výměny a
podporuje funkci jater. Celostní medicína považuje slzovku za potravinu, která dokáže
uvolňovat živočišné tuky a zatuhlá ložiska škodlivin z organismu, má příznivý vliv na pokožku,
kterou udržuje hebkou a vláčnou, chrání před záněty kůže a zpomaluje šedivění vlasů.
V tradiční čínské medicíně (TČM) se doporučuje zvláště tam, kde je vyčerpaná slezina. Její
schopnost čistit střeva se pak projeví rovněž na stavu kůže. Dle klasifikace této medicíny
slzovka odvádí vlhkost a posiluje slezinu (lishi jianpi), odvádí vlhkost a odstraňuje blokády
(lishi chubi) a pročišťuje horkost a vytlačuje hnis (qingrepainong). Podporuje tedy eliminaci
akné či jiné hnisavé záležitosti kůže, které jsou odrazem nezdravého vnitřního prostředí, a
rozpouští cysty, myomy, strumy, fibromy, různé otoky i nádory – v poslední době se zjistilo, že
v semenech obsažený coixenolid má skutečně kancerostatické účinky.

V kuchyni ji lze používat jako obiloviny (kroupy), rozemleté jako mouku, na slano i na sladko.
Při vaření je slzovku dobré nejdřív máčet anebo aspoň důkladně propláchnout. Její chuť je
poněkud mdlá, proto ji musíme dostatečně okořenit nebo ochutit zeleninou (vývarem,
würzlem atd.). Uvařenou ji můžeme jíst jako přílohu, zahušťovadlo do polévek, rozmixovanou
jako přídavek do kaší, placek, pomazánek, nákypů, sekaných. Pražená s cukrem se jí jako
cukrovinka, loupaná jako burské oříšky. Z pražených loupaných semen se připravuje kávová
náhražka. Díky jejím silným léčebným účinkům se nedoporučuje konzumovat ji každodenně,
spíše jako časově omezenou léčebnou kůru.

Mimo toho se v některých částech světa používá jako pícnina a vzhledem ke značné tvorbě
biomasy se o ní uvažuje také jako o energetické rostlině. Neloupaná semena se používají k
výrobě ozdobných předmětů, náramků a řetízků a zejména v křesťanských oblastech k
výrobě růženců.


„Slzovka obecná na první pohled vypadá jako něco mezi bambusem, prosem a obyčejnou
luční trávou“

„V tradiční čínské medicíně (TČM) se doporučuje zvláště tam, kde je vyčerpaná slezina“

Foto: istock.com