Transpersonální toulky

3. díl - Důležitost empirických důkazů v transpersonální psychologii

0
147

Kritické ohlasy na účet transpersonální psychologie ohledně nedostatku empirických dat dokazujících její účinnost rozhodně nezůstávají nevyslyšeny. Důkazem mohou být mimo jiné dvě přednášky z Mezinárodní transpersonální konference (2017), jejichž obsah se vám budu snažit přiblížit. Konkrétně se bude jednat o přednášku Karambira Singh Khalsy „Proč je transpersonální výzkum důležitý“ a přednášku Harrise Friedmana „Využití konvenčních výzkumných metod pro rozkrývání nekonvenčních témat v rámci transpersonální psychologie“.

(D)úvod

Kritika a skepse na adresu transpersonální psychologie zaznívá z mnoha různorodých směrů – kritiky jsou jak autoři z „transpersonálních řad“, tak autoři řadící se k jiným podmnožinám psychologického či filozofického spektra. V publikaci vydané Americkou asociací psychologů popsali Lukoff a Lu (2005) jako jednu ze zásadních slabin transpersonálních věd nedostatečný konsenzus nad teoretickými koncepty, jenž vede k častému vnitřnímu nesouladu a nutně také ke snížení validity získaných informací.

Šířeji se kritickému pohledu na transpersonální psychologii věnovali také lidé zastávající tento myšlenkový směr. Například v knize The Wiley Blackwell Handbook of Transpersonal Psychology (2013) se vyskytuje celá kapitola věnovaná relevantní kritice a nevyřešeným problémům v rámci tohoto odvětví. Tuto knihu, kterou se vám zde pokusím přiblížit, „shodou náhod“ koeditoval právě autor přednášky „Využití konvenčních výzkumných metod pro rozkrývání nekonvenčních témat v rámci transpersonální psychologie“, Harris Friedman. Nejdříve se ale dostaneme k jádru pudla prostřednictvím přednášky Karambira Singh Khalsy.

Proč je transpersonální výzkum důležitý

Khalsova přednáška s podtitulem „… pro mě“ definitivně implikuje důležitost osobního posouzení subjektivního přístupu k dané problematice a snaží se pouze o nastínění možných problémů na poli transpersonální psychologie a jejich možných řešení. Khalsa v 80. letech vystudoval muzikologii na Kalifornské univerzitě, avšak v oboru dlouho nevydržel. Skrze různá povolání, z nichž nejdéle (15 let) vydržel v IT, se nakonec v roce 2013 znovu dostal ke studiu, tentokrát magisterského oboru Transpersonální psychologie na Univerzitě Sofia, kde také v současnosti pokračuje v navazujícím doktorském programu v oboru Klinická psychologie. Tématem jeho disertační práce je zvuková terapie za pomoci gongu, jež dle zkušeností mnoha lidí po celém světě pomáhá například lidem trpícím úzkostmi. Avšak empirická data uznatelná západní vědou (nejen) na toto téma stále chybí.

Problematické je v první řadě to, že sami terapeuti provádějící transpersonální terapii jsou zdrženliví, co se týče kvantifikace a obecně studia jejich terapeutických praktik očima západní vědy. V mnohých z nich totiž převládá pocit, že oni pro svoji práci data nepotřebují. Někteří také cítí vůči vědě nevraživost, jelikož mají pocit, že sběr „tvrdých dat“ či systematický přístup ke konstrukci experimentů odebírá oboru lidskost. Khalsa zde však namítá, že empirická data jsou důležitým faktorem, ne-li nutnou podmínkou pro rozšíření aplikací poznatků transpersonální psychologie do života co největšího počtu lidí. Široké aplikace se totiž v civilizovaném světě mohou díky státním i mezinárodním regulacímdočkat jen metody, jejichž účinnost byla dokázána v kontextu celosvětově uznávané praxe Medicíny založené na důkazech (EBM; Evidence-Based Medicine). Takovéto metody se
pak také mohou dostat na seznam úkonů proplácených zdravotními pojišťovnami, čímž se jejich dostupnost ještě zvýší.

EBM představuje systematický přístup k léčbě propojující relevantní dostupné vědecké důkazy s klinickou zkušeností lékaře a preferencemi a potřebami ošetřovaného pacienta. Například v rámci farmaceutického výzkumu je již mnoho let zavedená celkem striktní praxe a postup preklinického i klinického testování jednotlivých sloučenin, které chtějí získat své místo v klinické praxi. Uznávaných metod, jež je možno zaznamenávat a poté publikovat, je celá řada. V klinickém odvětví jsou nejuznávanější randomizované kontrolované klinické studie – vybraná skupina osob je náhodným mechanismem přiřazena do skupiny kontrolní, nebo ošetřené zkoumaným postupem, přičemž výzkumníci ani zkoumané osoby nevědí, ke které skupině patří. Tento přístup ale může být nepoužitelný pro terapeuty, jednotlivce, kteří by se na empirickém získávání dat podílet chtěli, avšak na takto rozsáhlý projekt (pochopitelně) nemají kapacity. Přívětivějšími metodami se v tomto kontextu mohou jevit například systematické případové studie či kvalitativní výzkum pomocí dotazníků pro klienty. Takto získaná data jsou poté podrobena statistické analýze.

Příkladem takovéto systematické případové studie může být projekt Jamese Foxe Vězeňská jóga (Prison Yoga Project), v rámci něhož docházel James Fox vyučovat hodiny jógy do věznice obývané převážně muži odsouzenými na doživotí. První reakcí byla samozřejmě nedůvěra a zesměšňování, avšak v současnosti (po třinácti letech) je na jeho kurzy trvale vypsán list čekatelů. Fox nicméně nebyl jen cvičitelem – pro své učně sestavil dotazník, který vyplňují po třech měsících docházení na kurz a který zkoumá jejich dosavadní zážitky a vliv kurzu na jejich psychiku/chování. V rámci vyhodnocení těchto dotazníků bylo například zjištěno, že vězni, kteří prošli Foxovým kurzem jógy, se po podmínečném propuštění uchylovali k dalšímu páchání trestné činnosti (recidivě) méně často v porovnání se svými „nejogínskými“ protějšky.

Další možností, jak vyplnit informační vakuum, jsou metaanalýzy a systematické přehledy dosavadního výzkumu, ve kterých se sdružují informace z proběhlých randomizovaných studií na relevantní téma předepsaným způsobem. Khalsa byl například nucen provádět metaanalýzu výzkumů na téma obecné zvukové terapie přesně tímto způsobem, jelikož konkrétní data ohledně terapie za pomoci gongu jednoduše nejsou k dispozici. Nashromážděná a vydaná data mohou být následně použita jednak k propagaci dané léčebné metody, ale také jako základ pro další důkladnější výzkum. Tyto empirické informace získané různými způsoby mohou následně pomoci i s akreditací psychoterapeutů a sdružujících organizací, používajících tyto metody.

Konvenční výzkumné metody a transpersonální psychologie

Dříve než však bude možné vykonávat relevantní výzkum na poli transpersonální psychologie, bude potřeba adresovat některé nevyřešené problémy týkající se metodologie a termínů případných studií postavených na konvenčních výzkumných metodách (KVM). Harris L. Friedman vyjádřil na samém počátku své přednášky obavy, že velká část členů transpersonální komunity si není KVM vůbec vědoma, nebo tomuto směru přímo aktivně vzdorují s tím, že konvenční věda není schopna transpersonálním vědám již nic nabídnout. Friedman však v použití KVM vidí nezanedbatelné plusy a nedostatek jejich využití komentuje mimo jiné i ve své knize (viz výše) – lidská mysl totiž může velice snadno podléhat iluzi pod vlivem odlišného kontextu a mít tendence klonit se více k subjektivně lépe vnímanému východisku. V komunitě velice silně zaměřené na předávání a sdílení osobních zkušeností může být tato míra subjektivity ve vyhodnocení efektivity dané metody velkým faktorem negativně ovlivňujícím relevanci jakýchkoli existujících informací.

Věda nám v určitém směru napomáhá ve snaze zbavit se těchto naivních a subjektivních přístupů k hodnocení „reality“. Velká část transpersonální komunity je přesvědčena, že když získáme subjektivní výpovědi lidí, kteří mají transpersonální zážitky a zkušenosti, dostáváme se tím hlouběji ke „skutečné“ povaze problematiky. V kontextu vědecké nedůvěryhodnosti takové informace však můžeme získat jen iluzi odrážející subjektivní nastavení účastníků studie. Vědecký přístup nám nabízí nástroje k objevování reality trochu více systematickým a komplexním způsobem. Těmito postupy lze posléze dojít k jakýmsi generalizacím či přiblížením v rámci našeho chápání „reality“.

Jeden ze základních problémů současné transpersonální psychologie je nedostatečné vyjasnění a definování konceptů, termínů. Když například použijí dva různí lidé výraz „awe“ (bázeň, respekt, úcta), často používaný v dotaznících týkajících se transpersonálních zážitků, není vůbec jasné, zdali pro ně tento výraz vyjadřuje stejný koncept, či nikoliv. V rámci vědeckého testování je však nutné takovéto termíny konkrétně definovat, jinak je jejich užití v dotaznících vzájemně neporovnatelné. Neméně důležitým a komplexním tématem je také kvantitativní vyhodnocování těchto spirituálních a transpersonálních fenoménů. Kvantitativní vyhodnocení v tomto případě nemusí mít formu číselných údajů, ale například škály hodnot (small – middle – large). V takovém případě je alespoň možno hodnoty mezi sebou jakýmsi způsobem porovnávat. V kontrastu s tím, studie, kde je sledován pouze výskyt daného jevu (kvalitativní studie), tolik možností pro porovnání dat nepřinášejí.

Velkým problémem ve vědě obecně jsou také takzvané „biases“ (předpojatosti). I v transpersonální psychologii se můžeme setkat s „biases“ např. ve formě nepřesné až spirituální terminologie, protežování hypotéz, pro které prozatím nejsou empirické důkazy, nebo přiklánění se ke kvalitativním studiím v rámci humanitních věd. Transpersonální komunita je totiž z velké části složená z lidí majících za sebou velmi silné transformativní zkušenosti – ve světle silných zážitků však můžeme upřednostňovat idealizované představy o realitě před realitou samotnou. Jinými slovy: „Nebuďme tak otevření (pozn. překl. „open-minded“), aby nám mozek vypadl z hlavy“. Podle Friedmana je důležité zachovat rovnováhu mezi zdravým vědeckým skepticismem a odmítáním vědy jako takové („denialism and cynism“). V rámci své autorské činnosti například publikoval několik článků, kdy v rámci vědeckého skepticismu kritizoval glorifikaci jediné konkrétní metodologie na úkor metodologické různorodosti, která přináší komplexnější vhled do dané tématiky. Ve svých dalších publikacích se pak věnuje jiným typům předpojatosti (např. „scientism“, „romanticism“, „values and ethics“).

Nedá se tedy říct, že by vyřešení problematických bodů a obecně provádění transpersonálního výzkumu bylo jednoduchým úkolem. Jeví se však být velice vhodným pokračováním v cestě za zrelevantněním odvětví, jehož rozvoj má nepochybně velký potenciál pro zkvalitnění života konkrétních jedinců i společnosti jako celku. Tyto poznatky mohou mít totiž přesah do mnoha zdánlivě nesouvisejících odvětví lidského poznání i prožívání a neměly by být nadále ponechány v mezích subjektivních individuálně předávaných zkušeností v rámci uzavřené komunity, bez většího dopadu na mainstream.