Typy přírodních domů

Bydlení v souladu s přírodou

0
98
Stavba domu v chudé části Afriky z pytlované zeminy (foto: DVIDSHUB)

Moderní klasické stavitelství využívá několik základních typů technologických postupů: zděný (cihly, tvárnice), monolitický (např. litý beton), prefabrikovaný (stavba z předem zhotovených částí – panelů) a jejich kombinace. V přírodním a alternativním stavitelství najdeme podobné typy – odlišnosti od klasických staveb i od sebe navzájem jsou dané hlavně konkrétním použitým materiálem. Navážu proto na dřívější kapitoly, ve kterých jsem jednotlivé materiály představovala a nastiňovala jejich možnosti, výhody a nevýhody.

Pamatujete, jak jsem psala o hlíně jako nejdůležitějším přírodním stavebním materiálu na anorganické bázi? Tak teď vám prozradím, že nepálenou hlínu lze zpracovávat všemi těmito způsoby. A začnu tím, který je známý i z klasického stavitelství. Zdění z jednotlivých cihel je historicky velmi starou technologií. Cihly začali naši předkové vyrábět už před několika tisíciletími. Tento postup se tedy osvědčil a je oblíbený dodnes, možná proto, že cihlářská hlína je poměrně hojný a levný materiál (hlíniště se nacházela u mnoha obcí a byla dostupná i nejchudším lidem) a manipulace s cihlami není složitá ani fyzicky náročná.

Dům z nepálených cihel, kotovic neboli vepřovic, které jsou slepované hliněnou maltou, asi nemusím představovat. Na vesnicích jich dodnes stojí spousta. V dnešní době se ale kotovice
paradoxně staly dražším a méně dostupnějším materiálem, než jsou cihly pálené. Je to podobná situace, jako když si chcete místo běleného cukru koupit nerafinovaný, tedy neupravený – také vás vyjde dráž… Navíc kotovice jsou citlivé na vlhkost a nejsou izolačním, pouze akumulačním prvkem, takže je nutné ještě řešit izolaci. Stavět celý dům z kotovic proto v dnešní době nikoho příliš neláká.

Použitelné jsou hlavně v případě rekonstrukce staršího domu nebo na vnitřní příčky u novostaveb. Méně známá technologie stavby z hlíny je monolitická. Dřív se tato metoda používala víc, v současnosti jde opět o poměrně luxusní záležitost, protože je hodně pracná. Pěchovaná nebo také nabíjená hlína (rammed earth), kdy stěna vzniká postupným dusáním vlhkého materiálu mezi bednění, se někdy používá k dekorativním účelům v interiérech přírodních domů. Při pěchování je totiž možné hlínu různých odstínů esteticky vrstvit. Historicky se zdi vrstvily i bez bednění, hliněná směs se kladla do výšky vidlemi a nijak se nedusala, pouze se po zaschnutí osekala rýčem nebo sekerou. Tento „sedlácký“ typ se už u nás na stavbu domů nepoužívá a i v nedávné minulosti se takto stavěly hlavně stodoly.

Přechod mezi zděnou a monolitickou strukturou představuje stavění z pytlů naplněných zeminou. Dnes se používají pytle z polypropylenu nebo přírodních vláken (hlavně z juty – tzv. burlap). Výhodou je velmi levný stavební materiál, nevýhody jsou stejné jako u kotovic: chybí izolační vrstva. Někdy se proto místo zeminy používají otruby z obilovin (stavby domů z pytlů plněných rýžovými otrubami v posledních letech testuje Don Stephens v USA), potom je ale téměř nutné pytle uchycovat dodatečnou strukturou.

Tato dodatečná struktura, nejčastěji ve formě ostnatého drátu, se někdy používá i u pytlů plněných zeminou. V angličtině se tato metoda nazývá superadobe. Jde o pozoruhodné využití původně válečné technologie (pytlované zákopy a ostnatý drát) pro mírové účely. Toto superlevné a rychlé stavění z místních zdrojů, jen s minimem dovezených surovin, se sice příliš nevyužívá pro obvyklé bydlení, ale pomáhá v rozvojových oblastech po celém světě a uvažuje se o něm i v případě osídlení nových planet.

Kde se tedy můžeme s hlínou potkat ve stavbách v našich podmínkách? Hlavním využitím jsou hliněné omítky, které můžou mít tloušťku od pouhých několik milimetrů (pokud jde o finální vrstvu) až do deseti centimetrů. Takovou omítku je možné aplikovat na většinu savých materiálů (nepálené i pálené cihly, sádrokarton, s menší úpravou i na dřevo, ytongové tvárnice nebo beton), v přírodním stavitelství se specificky používá v kombinaci se slámou.

„Slamák“ je typ domu, který je postavený buď z nosné slámy, kdy slaměné balíky nesou celou hmotnost domu, nebo mnohem častěji s dřevěnou kostrou vyplněnou (oficiálně) nenosnou slámou. Ta zajišťuje izolaci a hliněné omítky, které se aplikují na slámu v minimální tloušťce 2,5 cm, potom akumulaci tepla. Slamáky tak lze bez problémů postavit i v pasivním standardu. O slamácích si v některém příštím článku ještě povíme podrobněji.

Hlínu je možné používat i ve formě prefabrikovaných panelů. V Čechách je vyrábí např. firma Lemix nebo Izolace konopí (pod značkou ProCrea). Hlína je v nich spojená pomocí škrobů, jde tedy o plně přírodní produkt. Prefabrikace minimalizuje pracnost použití hlíny na stavbě, ovšem za cenu mnohem vyšších nákladů.

Dalším materiálem často využívaným ke stavbě přírodních domu je dřevo. Protože samo o sobě nemá příliš velkou izolační ani akumulační schopnost, doplňuje se izolačními materiály, jako je ovčí vlna, konopná, lněná nebo minerální izolace, dřevovláknité desky a celulóza. Nemožnost akumulace tepla může být výhodou tehdy, když chceme dům rychle vytopit, tedy třeba u chaty. Pokud má být dům obývaný stále, je lepší dřevostavbu doplnit alespoň nějakou akumulační plochou, třeba v podobě těžké pece nebo zděné příčky.

Typově lze dřevostavby rozlišovat podle toho, jak masivní dřevo je použité. Nejstarší a také nejmasivnější konstrukci má roubenka a srub (liší se způsobem sestavení trámů). Dříve se pouze vymazávaly spáry mezi trámy, dnes se i roubenky zateplují. Dalším typem je stavba s těžkým, masivním skeletem. V interiéru se tyto trámy nechávají viditelné, zvenku se zakrývají plechem nebo dřevěným obložením. Prostor mezi trámy se vyplňuje zdivem, izolací nebo velkými prosklenými plochami.

Následuje stavba s lehkým skeletem z hranolů a fošen, které jsou také doplněné izolací a obklady (často OSB). Stavba tak může dosáhnout pasivního standardu, ale snadno se vzdaluje – materiálem i filozofií – přírodnímu bydlení. Nejlehčí druh stavby je montovaný ze sendvičových panelů: mezi dvěma vrstvami dřevoštěpkových desek nebo překližky je uložená izolační náplň.

Tyto domy jsou poměrně levné a velmi rychle postavené, ale těžko říct, jestli ještě můžeme mluvit o dřevostavbě, nebo spíš o prefabrikovaných materiálech na bázi dřeva a typizovaných domcích, postrádajících osobitost a zapojení do konkrétní krajiny. Moderní technologie umožňují i stavění z masivních panelů, které se zvenčí doplňují izolací. Tento postup se používá hlavně u moderních designových domů.

Dřevo může být ale použité i jinak: technologie cordwood znamená výstavbu zdí z dřevěných polen uložených příčně k délce stěny do maltového lůžka. Na maltu se používá směs písku, vápna a dřevěných pilin. Uprostřed stěny se někdy nechává mezera, do které se sype izolace, často opět z pilin. Stěny poměrně dobře izolují a stavba je levná. V Čechách je zatím tento typ využívaný minimálně, oblíbenější je v Anglii a severských zemích.

Mimo staveb z nepálené hlíny, slámy a dřeva se v přírodním stavitelství objevují i domy kombinované z několika různých materiálů. Často jde o rekonstrukce starých vesnických domů, někdy i statků a dalších velkých budov – typické domečky obyčejných lidí, kteří obývali s celou rodinou jednu světnici, jsou pro nás již většinou malé. Také rekonstrukcím starších domů se budu víc věnovat v jiném článku.

Na závěr bych chtěla ještě představit jeden pozoruhodný trend, a to jsou domy částečně zakopané v zemi. Stavby využívají přírodních podmínek, kdy většinou ze severu chrání dům okolní terén a směrem na jih se otevírají slunečním paprskům. Stavět takto lze oblíbené „hobití domečky“, supermoderní domy jako Bakalovo „šumavské hnízdo“ a nebo tzv. zemělodě. Ty se zaměřují na kompletní soběstačnost. V jejich technickém zázemí najdeme malé elektrárny, akumulační soustavy, bioplynové stanice i celé skleníky pro pěstování a samozásobitelství čerstvou zeleninou.