Zakavkazská anabáze: Po stopách heroinových kupců na Hedvábné stezce – I. díl

132
Aragac, nejvyšší hora Arménie.

Nedávno tomu byl rok, co jsem se vrátil z jednoho nevšedního výletu – desetidenní průzkumné cesty po drogových stezkách v Arménii a Gruzii, kudy proudí naprostá většina heroinu z Asie do Evropy. Rozhodl jsem se proto dříve, než se mi některé vzpomínky vykouří z hlavy, na tuto dobrodružnou výpravu zavzpomínat a sepsat cestopisnou reportáž.

Nikdy jsem neměl rád pocit úplného cizince, co při cestách domorodcům nerozumí půl slova. A ani ve snu by mě nenapadlo vydat se sám do dvou kulturně velmi vzdálených zemí, kde se mluví zcela jiným jazykem a kde angličtinu ovládá pár promile obyvatel. Nemluvě o dvou odlišných písmech, která nemají s latinkou nic společného a pro Evropana představují nerozluštitelný hlavolam. Do dvou zakavkazských zemí jsem původně taky neměl cestovat sám – s návrhem na výlet za mnou přišla kamarádka Bára s tím, že by se ráda jela podívat za jednou bývalou spolužačkou, která v rámci praxe učí tři měsíce v Arménii malé děti angličtinu. Báře se nechtělo jet samotné, a tak mě začala přemlouvat: „Z Katovic lítá nově Wizzair za pár tisíc do druhého největšího gruzínského města Kutaisi, kámoška nám přijede naproti a obě země během deseti dnů procestujeme, spát budeme ve stanu nebo u jejích známých, takže ani moc neutratíme. Kamarádka navíc umí perfektně rusky a všude se tak v pohodě domluvíme.“

Znělo to moc slibně. Projel jsem si proto ze zvědavosti internet a zjistil, že obě země mají úchvatnou přírodu a bohatou historii. A byla zde ještě jedna věc, která mě hodně zaujala jako novináře se specializací na drogovou problematiku.

Cesta jednou vyšlapaná

Území, na kterém dnes leží Arménie a Gruzie, bylo kdysi součástí jedné z vedlejších tras slavné Hedvábné stezky, která vedla zhruba 8 000 kilometrů z Číny až ke Středozemnímu moři. Z hlavní trasy odbočovala v Íránu méně frekventovaná cesta na sever právě po arménských pahorkatinách až do Malého Kavkazu na jihu dnešní Gruzie, odkud se podél břehu Černého moře linula skrze majestátní hory Velkého Kavkazu na území dnešního Ruska a dále do Evropy.

Dnes tuto trasu kopíruje poněkud jiná „obchodní“ stezka: v gruzínských přístavech u břehů Černého moře končí každoročně stovky či spíše tisíce tun heroinu z Afghánistánu, který je zde přerozdělován do lodí plujících na Ukrajinu, do Moldavska a do Bulharska, odkud droga pokračuje ke konečným spotřebitelům v západoevropských zemích.

Napadlo mě tedy, že by nebylo špatné projet tuto staronovou Hedvábnou stezku a připravit si podklady pro reportáž o tom, jak strážci zákonů v obou kavkazských zemích postupují proti novodobým kupcům, kteří karavany s hedvábím vyměnili za mercedesy naložené bílým práškem.

Dobrá znamení na úvod

Příjemný východ slunce při přistání v historickém Kutaisi se zdá být potvrzením toho, že bohové nám budou v příštích deseti dnech naklonění. S úsměvem na tváři vyrážíme před sedmou ranní na stop do centra. S kamarádkou Mirkou se máme setkat až druhý den odpoledne v hlavním gruzínském městě Tbilisi, takže nás čeká den a půl komunikace rukama nohama, protože místní jazyk samozřejmě neumíme a naše ruština se omezuje jen na pár základních výrazů.

I tak se ale od první chvíle ukazuje, že Gruzínci jsou i přes jazykovou bariéru nesmírně přátelští a milí lidé – konkrétně první dva kluci na stopu z letiště nás vezmou k bankomatu, a když jim po několikaminutovém úsilí sdělíme, kam chceme z Kutaisi pokračovat, odvezou nás na místní autobusák. Tam s přítomnými řidiči bleskově vyřeší, do jakého minibusu si máme sednout, a na závěr nám před řidičem na prstech ukážou, kolik by cesta do Borjomi (napůl cesty do Tbilisi) měla stát.

Lepší silnice a lidi než doma

Cesta maršrutkou, tedy v postsovětských zemích nejčastěji využívaným veřejným dopravním prostředkem, trvá něco pod tři hodiny, což není nejhorší. Silnice tady zatím vypadají lépe než některé u nás a centrum lázeňského letoviska Borjomi také působí přítulně. Rozhodneme se proto strávit naši první noc ve stanu v nedalekém lesoparku, kousek od betonového koupaliště s teplou vodou, do kterého vyvěrá jeden z mnoha místních léčivých pramenů.

Večer při výletu místní lanovkou narazíme na další dva neuvěřitelně přátelské gruzínské třicátníky, kteří nám nabízejí své zásoby piva, zvou nás k sobě domů na grilovačku, a když s díky odmítáme, div se nerozbrečí.

Druhý den cesty brzy vstáváme, vyhneme se několika kravám, které se nám nad ránem začaly pást vedle stanu, a pokračujeme stopem do hlavního gruzínského města, kde se máme setkat s naší průvodkyní a společně vyrazit po nejfrekventovanějším dopravním tahu na jih směr Arménie a hlavní město Jerevan. Tím se zároveň napojíme na jednu ze dvou hlavních heroinových stezek.

Tbilisi je pulzující metropole se svébytnou atmosférou, kde se snoubí historie, náboženské tradice a moderní obraz gruzínské společnosti – jakési přibližování Evropě v důsledku dlouhé vlády prozápadně orientovaných prezidentů. Nemohli jsme si nevšimnout dopravního značení na větších silnicích nejen gruzínským písmem, ale i latinkou, anglických nápisů u veřejných institucí, supermarketů a bankomatů v centrech měst a také vlajek Evropské unie.

Hurá na Jerevan

Po přivítání s Mirkou na jednom z tbiliských nádraží jsme se rozhodli ještě ten den podstoupit zhruba šestihodinovou cestu další maršrutkou přes hranice až do Jerevanu. Právě tudy by do Gruzie a Evropy mělo proudit i největší množství oblíbeného opiátu. Přestože jedeme v podstatě v protisměru (zpět do Arménie moc lidí drogy pašovat nebude), čeká nás na hranicích přísná arménská celní správa.

Když si za pasovou kontrolou vytáhnu novou zrcadlovku, abych si vyfotil okolní kopečky, přiskočí ke mně po zuby ozbrojený voják a rve mi drahý foťák z rukou. Naštěstí umí trochu anglicky, a tak se mi podaří mu vysvětlit, že jsem nechtěl fotit celnici ani jeho kolegy – všechny fotky z místa jsem ale měl rozkaz smazat (což jsem samozřejmě neudělal). V naší maršrutce byl také naštěstí nějaký vysloužilý důstojník arménské armády, a proto vozidlo nakonec pustili bez zevrubnější prohlídky.

Arménie je na první pohled velmi zaostalá, chudá a těžce zkoušená země, a to i ve srovnání s Gruzií. Silnice od hranic až do Jerevanu je šílená – všude obrovské díry a výmoly, kvůli kterým náš řidič musí neustále kličkovat a troubit na ostatní kličkující řidiče a často mu dokonce nezbývá nic jiného než jet dlouhé úseky na protější straně. Cestou se v podhorské krajině objevují a zase mizí polorozpadlé betonové továrny a další megalomanské stavby ze sovětských dob, ve městech zase vidíme oprýskané domky, špinavé obchůdky a auta, kterým musela skončit technická tak před dvaceti lety. Dopravní kontrola tady ale zřejmě funguje, protože jsme byli dvakrát zastaveni policií. Naštěstí znovu všechno rychle vyřešil náš generál v důchodu a žádná prohlídka zavazadel neproběhla. Vypadá to, že na pohodlné pašování čehokoli s sebou stačí mít vysloužilého válečného veterána v nablýskané uniformě.

Do Jerevanu, který má podobně obyvatel jako Praha, dorazíme vyčerpaní za tmy a taxíkem se na noc přesouváme k Mirčiným známým. Ráno si projdeme kousek centra, navštívíme výrobnu místní slavné brandy Ararat (podle posvátné arménské hory se zde jmenuje všechno, co mají Arméni rádi – od brandy přes cigarety až po pivo) a vyrazíme autobusem k národnímu parku, kterým je v podstatě celé pobřeží největšího arménského jezera Sevan. Zde začínáme stopovat a postupně se přesouváme od jednoho starobylého kostelíka k druhému – neklamné znamení toho, že putujeme po jedné z pradávných obchodních stezek.

Místní, co nám zastavují, se většinou diví, že potkávají dvě holky a kluka, ale podle Mirky je to stále lepší, než kdyby stopovaly samotné dvě slečny – arménské i gruzínské tradice jsou údajně stále dost patriarchální a žena je zde vnímána jako nesamostatná osoba podřízená víceméně svému muži. Podobně jako v sousedním muslimském Íránu, napadlo mě, a to i přesto, že Arméni i Gruzínci jsou velmi, velmi silně křesťansky založení. I přes zmiňovanou pohostinnost a přátelské jednání se proto ženám moc nedoporučuje cestovat po těchto oblastech bez mužského doprovodu.

Nečekané rozloučení

K večeru se nad klášterem Sevanank pocházejícím z roku 874 začínají stahovat mračna, a to nejen na obloze nad námi. Děvčata se zničehonic rozhodla, že se chtějí vrátit do Jerevanu za českými známými a další den vyšlápnout na nejvyšší horu země – čtyřtisícový Aragac. To by ale znamenalo ztratit dva dny a nemít šanci projet i druhou pašeráckou trasou, která nás měla dovést až do více než 500 kilometrů vzdáleného hlavního přístavního města Batumi na břehu Černého moře. Jelikož tato stezka vede mimo hlavní silnici spojující Jerevan a Tbilisi, předpokládal jsem, že bude pašeráky využívanější, a proto jsem byl nesmírně zvědavý, jaká bude policejní přítomnost na celé trase a jak dobře hlídaný bude druhý hraniční přechod mezi oběma zeměmi (více jich zde „oficiálně“ nemají).

Proto jsem původně plánoval pokračovat ze Sevanu stopem asi tři hodiny po stezce takřka neobydleným horským průsmykem na jih až do města Jeghegnadzor, kde se setkává cesta od jezera s hlavním silničním tahem, po kterém do Arménie přijíždí (a pokračuje do Gruzie) naprostá většina aut z Íránu.

Nakonec jsme se dohodli, že Bára s Mirkou stráví raději zbytek pobytu v okolí Jerevanu, a tak jsem se sám vydal stopem vstříc průsmyku Selim. Téměř bez peněz, bez mapy a především zcela bez znalosti arménštiny a gruzínštiny – vybavený jen hrstkou základních obratů v ruštině a odhodláním prostopovat se jednou z vedlejších tras Hedvábné stezky, po které dnes do Evropy putují i tuny afghánského heroinu.

Konec prvního dílu.